Co kdyby o vaší vinně a nevinně rozhodovala umělá inteligence? Bez emocí, bez sympatií. Měl by v takovém procesu kdokoliv vůbec šanci? Právě na to se ptá snímek Důkaz viny.
Timur Bekmambetov je původem kazašský režisér, který točí filmy v Rusku. Jednou za čas se však vydá i za velkou louži, aby přišel s novým kouskem pro hollywoodské publikum. Dosud největší stopu zanechal dnes již kultovním počinem Wanted (2008) s Jamesem McAvoyem a Angelinou Jolie v hlavní roli. Nikdy ale nedokázal překročit jeho stín a další filmy typu Abraham Lincoln: Lovec upírů nebo remake legendárního Ben Hura už taková hitparáda nebyly. A řekněme si na rovinu a bez příkras, že ani Důkaz viny to nezmění.
V blízké budoucnosti svět soudnictví nefunguje tak, jak ho známe. Místo zdlouhavých procesů a nerozhodných soudců je vytvořen nový program zvaný Mercy, kde o všech obžalovaných rozhoduje umělá inteligence s tváří soudkyně Maddoxové (Rebecca Ferguson, známá například z Mission Impossible). Tu o své bezúhonnosti musí přesvědčit policista Chris Raven (Chris Pratt), který se jednoho dne objeví v křesle obžalovaných. Má jen devadesát minut na to, aby obvinění z vraždy manželky vyvrátil a nebyl po procesu okamžitě usmrcen. Háček je v tom, že má silnou kocovinu a téměř nic si nepamatuje.
Pravděpodobně vám to zní jako silně promyšlené drama, které bude stavět na hereckých výkonech dvou hlavních představitelů. Že by snad mohlo jít o originální film ze světa justice, kde hlavní slovo dostane logika a mnohonásobné, šílené, leč elegantní zvraty. Pravda je někde na půl cesty. I když se oba protagonisté snaží, aby jejich výkony byly co nejlepší, nedostávají prostor cokoliv hrát.
Pratt je po většinu filmu připoután na křeslo, které vypadá jako židlička pro děti, s nimiž sedíte u rodinného stolu. Z Ferguson zase vidíme jen tvář a ramena a jelikož hraje umělou inteligenci, je zcela bez emocí. Například informaci o tom, že někoho popraví, tak podává s úsměvem. Ani herečka tedy nemá moc jak ukázat, co v ní je. Toto omezení se snaží alespoň oživit dynamická kamera, která během soudního procesu krouží kolem drsně se tvářícího Pratta jako sup a zabírá ho z co nejvíce originálních úhlů. Opět v nich ale vidíme jen muže sedícího na komickém křesle, mačkajícího kalkulačku a hledícího na velkou obrazovku s tváří soudkyně.
Na druhou stranu je třeba uznat, že vyprávění lehce plochého případu je pojato originálně. Raven má k dispozici všechny informace, kterými oplývá i soud, a na jejich základě se může obhajovat. Celý systém připomíná aplikaci v telefonu, kde si otevíráte různé záznamy, záběry z kamer nebo textové zprávy kohokoliv, kdo má s případem jakokoli souvislost. A skrze tyto momenty – jednou je to kamera připevněná na domu, jindy na vestě policisty nebo v automobilu – se divákovi odhaluje, co se vlastně stalo. Každý obyvatel je navíc povinnen připojit se na státní cloud, díky čemuž lze vysledovat cokoliv dělá, kam jde i komu a co píše. Klasicky orwellovská, utopická vláda budoucnosti, které jde jen o to urychlit justici a zabránit kriminalitě (co mi to sakra jenom připomíná…).
Mohla by to být docela zábavná počítačová adventura, v níž by se hráč musel zachránit pomocí důvtipu. Ve filmové podobě to také funguje, ale s velkými mezerami. Zásadním problémem je logika, která tu dostává v mnohých případech na frak. Neméně mě iritovalo, jak jsou všichni známí, kterým hlavní postava volá, aby se zachránila a vymanila ze spárů křesla, víceméně lhostejní k jeho osudu. A to včetně nejbližších kolegů, přátel i dcery, která je nadto šokovaná, že jí někdo narušuje soukromí.
Důkaz viny se snaží udržet vážnou tvář a napětí, což se ale moc nedaří. Děj místy padá do absurdity a nechtěné komičnosti. Scénář je sice napsán tak, aby každých deset minut došlo k nějakému zvratu, takže pozornost diváka udrží, ale po odchodu z kina nad tím jen s úsměvem mávnete rukou a jdete dál. Bavili jste se, dostali jste poučení, že člověk i umělá inteligence dělají chyby, ale za pět minut už myslíte na to, co si cestou domů dáte k jídlu.
