Jaká je cena pravdy? Ostravské divadlo Petra Bezruče do svého repertoáru nasadilo Ibsenovo drama Nepřítel lidu, které režisér Jan Holec představuje v novém hávu. Inscenaci zasazuje do současnosti, v níž hranice mezi ekoaktivismem a ekoterorismem je až nepříjemně tenká.
Všichni mocipáni se hlavně před volbami zaštiťují blahem pro občany. Naslibují hory doly, ale málokdo to už pak splní. Starosta Stockmann chce být ale jiný. Nedávno otevřenými městskými lázněmi chce ozdravit nejen své drahé spoluobčany, ale také městskou pokladnu, kterou mají naplnit příjmy ze vzrůstajícího cestovního ruchu. Navíc se díky této zdravím zurčící tepně města bude dařit i místním živnostníkům, a všichni tak mohou dojít kýženého blahobytu. To by se ale na scéně místo očekávaného happy endu nesměl objevit jeden takový šťoura s malou vadou na kráse na tom sluncem a hlavně penězi zalitém projektu.
Tou chybičkou v systému jsou bakterie, které infikovaly celý systém potrubí lázní a odhalil je uznávaný místní lékař Tomáš Stockmann, starostův bratr. Fakta jsou jasná, řešení také, byť nesnadné a drahé. Ale co tedy dělat s takovou komplikací, která může pohřbít celý projekt i s jeho dobře postavenými aktéry? Koho nebo co obětovat? A je důležitější názor erudovaného jedince, zainteresované skupiny, nebo mlčící většiny? To zkoumají inscenátoři z Divadla Petra Bezruče na dramatu Henrika Ibsena Nepřítel lidu.
Henrik Ibsen se ve svých hrách rád zabývá dopadem pravdy na lidské společenství. Bylo tomu u nedávno recenzované inscenace Švandova divadla Divoká kachna a je tomu i u inscenace od Bezručů. Zatímco jsem ale u té pražské pochybovala, zda dokáže být Ibsen v současné divadelní praxi ještě aktuální, tak z ostravské scény mi na tuto otázku přišlo jasné a úderné ano. Záleží totiž na tom, jak se látka uchopí. A režisér Jan Holec s dramaturgem Peterem Galdíkem uchopili Nepřítele lidu více než dobře.
Zasadili ho do současnosti, která se zmítá mezi zběsilým tempem pokroku devalvujícím přírodu i zdraví člověka a snahou zpomalit a navrátit se ke kořenům. Na jednu stranu se člověk obklopuje moderními vymoženostmi a mamonem západního světa, na stranu druhou utíká k východní medicíně a naukám. Je polapen, rozpolcen a i když ví, co je pro něj správné, nedokáže z tohoto valícího se kolečka vystoupit. A když už se najde někdo, kdo se pokusí zatáhnout za brzdu a vyprostit sebe i ostatní, tak místo slov díků sklidí jen hněv. Osobní zájmy bývají přeci jen vždy nadřazeny blahu většiny.
A tak je tomu i v této inscenaci, do které je zatáhnut sám divák. Zatímco v první části přihlíží tomu, jak lež vítězí na pravdou, přátelstvím a nakonec i rodinnými vazbami, po přestávce se stává členem valné hromady, která coby mlčící většina stvrdí onu nepravost. Protože iluze činí existenci snesitelnější.
Aby závěrečné vyobcování nabralo na potřebné na síle a zasáhlo i svědomí diváka, je prostor uzpůsoben do poloarény, aby nejen herci ale i diváci byli podrobeni dalším soudícím očím. Scénu tvoří část architektonicky moderního domu postaveného z přírodních materiálů s v náznaku vytvořenou zenovou zahradou. Výtvarník Ján Tereba si u scény a i u kostýmů pohrává s oblíbeným skandinávským stylem hygge a ladí vše do přírodních tlumených barev. Jen surreálné výjevy hlavního hrdiny jsou v barvách orientu, které dobarvuje hudba Ivana Achera. Do kontrastu pak ještě Tereba staví moderní záležitosti, jako jsou roboti či 3D tiskárna.
Režisér Holec si výše popsaným připravil velmi dobře promyšlenou koncepci na pomezí thrilleru a grotesky, kterou jen stačilo rozžít herci. Bohužel při námi navštívené repríze chyběl některým scénám potřebný náboj. Zejména na začátku herci bojovali s dostatečnou hlasitostí svého mluveného projevu, protože se snažili držet civilní tón. I přes tyto peripetie ale herci prostor nakonec ovládli a naplnili. Zejména závěrečná řeč Tomáše Sotckmanna v podání Lukáše Melníka publikem silně zarezonovala.
Sarkastický humor vnesla do scén Kateřina Krejčí coby ostřílená podnikatelka a chovatelka prasat Mortenová. Marián Chalány vystřihl lokálního politika s dostatečnou amorálností a prospěchářstvím, ke kterému nakonec sklouzl i novinář Hovstad Jáchyma Růžičky, jenž by měl být v ideálním světě nestranný nebo alespoň stát na straně pravdy. Za tu tady bojuje představitelka mladé generace Monika Tomková coby Petra. Magdaléna Holcová v roli doktorovy manželky Kateřiny se pak pokouší alespoň na povrch nastolit všeobjímající mír a klid.
Byť tentokrát Bezruči nebyli tak dokonalí, jak to mívají ve zvyku, se svým Nepřítelem lidu a s křesadlem vyrobeným na 3D tiskárně opět zažehli jiskřičku naděje, že i tuzemská inscenace může obstát v mezinárodním divadelním měřítku.
