Na základě negativních konotací bývá lež většinou považována za něco špatného. Ale co když nakonec pravda dokáže ublížit mnohem víc? Nakládáním s pravdou a lží a následně jejich dopady na fungování mezilidských vztahů a důvěry se zabýval také norský dramatik Henrik Ibsen ve své hře Divoká kachna. Drama rozkročené mezi realismem a symbolismem staví na jednom malém tajemství, jehož vyzrazení může vést k tragédii antických rozměrů v doposud spokojené, byť chudobné rodině.
Příběh o milosrdné lži a kruté pravdě, o jehož první české uvedení se postaral v roce 1889 divadelní podnikatel Pavel Švanda ze Semčic, se po více než 130 letech vrátil na repertoár smíchovské scény díky dramaturgyni Johaně Součkové Němcově a režisérovi Martinu Františákovi. Jeho styl bych neváhala označit za pozoruhodný. Mnozí režiséři se snaží pilovat své postupy k dokonalosti a jedou na výsledek, třebaže dříve či později rezignují na originalitu a začnou se uchylovat k osvědčeným fintám a zkratkám. Františákovy inscenace ale jako by fungovaly na principu pokus–omyl. Což nemusí být nutně špatně.
V každé režijní výzvě se pouští do nových metod a pojetí a možná se tak trochu nechává sám překvapit, co z celého procesu zkoušení nakonec vyleze. Tato riskantní strategie může přinést velký sukces, ale i ošklivý propadák. A zrovna u Divoké kachny mu tento odvážný způsob bohužel nevyšel. I když pro režiséra a herce mohlo být takovéto zkoušení obohacující, diváka na jevišti čeká zvláštní patvar. Františák se rozhodl Ibsena oprostit od realismu a symbolismu a posunout ho do říše expresionismu a grotesky. Dramatické pauzy, psychologie a napětí přestaly hrát v této inscenaci roli, ačkoli je na nich Ibsenův text obvykle budován.
Text, který je ponechán v celé šíři i délce, se valil leckdy beze smyslu a podtrhával nohy hercům i samotnému autorovi. Divák měl totiž čas přemýšlet, zda Ibsenovy hry už přeci jen nejsou pro současné publikum zastaralé. Přitom Divoká kachna má i dnes stále co říct a patrné to bylo také ve filozofickém rozhovoru mezi Gregersem a doktorem Rellingem o pravdě a lži a dobru a zlu z nich vycházejících. Tato scéna byla silná a sugestivní právě proto, že fungovala na samotném textu, jeho logické interpretaci a byla bez nesmyslných a zbytečných gest, intonací a dalších šroubovaných „opiček“, které pravděpodobně měly evokovat Munchův Výkřik.
Místo toho inscenační tým značně ubral na herecké autenticitě. Stejně jako porty, které v jedné intimní a snové scéně dialogu spíše uškodily. I přes překážky kladené režií si ve svých rolí dobře počínali Jacob Erftemeijer, Luboš Veselý nebo Jakub Tvrdík. Velkou pochvalu si také zaslouží inspicientka Barbora Soukupová Osvaldová, která při mnou viděné repríze na poslední chvíli zaskočila za indisponovanou Bohdanu Pavlíkovou a svým nehraním byla paradoxně nejautentičtější.
Výtvarně se inscenace chopil Marek Cpin. Scénu vytvořil z těžkých a hutných gobelínů, které se po vyřknutí tajemství začnou bortit stejně jako nitro a sny postavy. Tento způsob vizualizace je sice dramatický, ale začíná být i poněkud okoukaný. Cpin také opatřil pokoj, jenž připomíná panelákový byt, stropem. Nad ním hnízdí ona divoká kachna a k tomu hraje různými barvami a dotváří atmosféru.
Byť se mi to píše s těžkým srdcem, Divokou kachnu ve Švandově divadle nejlépe vystihuje jedna ze scén této inscenace. Hjalmar v ní buduje u Hedviky očekávání a napětí, neboť jí měl z hostiny donést nějaký ten kulinářský skvost. Místo samotné delikatesy jí ale přinese pouze menu s dovětkem, že jí bude vyprávět, jak jednotlivé chody chutnaly. A právě takto, zpočátku namlsán a natěšen, nakonec odchází ošizen a zklamán i divák ze samotného představení. Snad tedy další premiéry naplní lépe divácká očekávání.
