Mladý režisér Kane Parsons ve svých sedmnácti letech vytvořil legendu o Backrooms – děsivé alternativní realitě s labyrintem kancelářských prostor, kde se snadno ztratíte. Skrze found footage videa na YouTube se diváci dozvídali o tajuplném místě, na němž bylo už od pohledu něco divného, čím dál více informací. Jelikož videa měla přes sto milionů zhlédnutí, stal se z projektu kult, který se postupně rozvíjel, parafrázoval ve videoherním průmyslu a nyní se dočkal i vlastního filmu. Opět pod režisérským vedením nyní již dvacetiletého Kanea Parsonse.
Hlavním hrdinou snímku je Clark (Chiwetel Ejiofor, známý z povedeného snímku 12 let v řetězech). Rozvedený, samotářský a krachující prodejce nábytku dochází se svými problémy k mladé psycholožce Mary (výborná Renate Reinsve nominovaná na Oscara za drama Citová hodnota). Ta však bojuje s vlastními démony v podobě psychicky vyšinuté matky. Jednoho dne Clark objeví v přízemí svého obchodu portál, jenž vede skrze stěnu přímo do světa Backrooms. Kancelářské prostory plné bzučících zářivek, jednotvárných, světle žlutých tapet a zatuchlých koberců působí dojmem nekonečného labyrintu, v němž se člověk lehce ztratí. Clark se rozhodne je prozkoumat a brzy zjistí, že na tomto klaustrofobním místě bez logiky není sám.
Děj se odehrává okolo roku 1990, vyhýbá se tak moderní době – v té by Backrooms pravděpodobně tolik nefungovalo. Tudíž žádné mobily, žádné super kamery. Časové zasazení se odráží i v podobě interiéru prostoru za zdí. Autor si pohrává s myslí diváka a ukazuje mu kanceláře, které by za běžného provozu nepůsobily nikterak zvláštně. Pokud z nich však odstraníte lidi, dokážou tyto neosobní místnosti vyvolat nepříjemný až děsivý pocit. S něčím podobným, i když odlišným přístupem, pracuje i seriál Severance.
Dalším hororovým prvkem je poměrně pomalé tempo, které prohlubuje pocit bezmoci a ztracení se. Čím hlouběji se Clark (a později i Mary) dostává, tím zlověstnější, absurdnější a zcela nelogické se toto místo zdá být. Divák se postupně dozvídá, co vlastně Backrooms dělá, ale každá nová informace je jen nepotvrzenou teorií. Tyto střípky sice nabízejí odpovědi, ale zároveň nutí k dalším a dalším otázkám.
Jenže snaha Backrooms pochopit a dobrat se odpovědí je pravděpodobně největším kamenem úrazu filmu. Bezútěšný svět vznikl jako místo, které nepotřebuje vysvětlení, jelikož to nejděsivější, co může nabídnout, je právě nevědomost. V okamžiku, kdy se tvůrci snaží nabídnout odpověď na hlavní otázku (Proč?), zbytečně zbavují Backrooms hávu tajemna. Při sledování jsem si nejednou vzpomněl na horor Kostka, který pracoval s podobnou myšlenkou: tvůrci bez vysvětlení umístili postavy do podivné lokality a s průchodem do nových místností si pohrávali s diváckým očekáváním.
Bezútěšný svět vznikl jako místo, které nepotřebuje vysvětlení, jelikož to nejděsivější, co může nabídnout, je právě nevědomost.
Vyzdvihnout naopak lze herecké výkony. Chiwetel Ejiofor umí skvěle zahrát magora, který věří, že vše, co se mu v životě stalo, nebylo jeho vinou. Jeho výtečný výkon podtrhuje postupnou proměnu Clarkova charakteru. Stačí samotný výraz a zvětšující se vráska na jeho čele, abyste se cítili nepříjemně. Ejiofor dal do své role všechno a je až hypnotické jej sledovat. Pozadu nezůstává ani Renate Reinsve, jejíž stoický klid a logické uvažování skvěle kontrastuje se zmateným Clarkem.
Co se vedlejších postav týče, největší prostor (byť jen ve vzpomínkách) dostává matka Mary s tváří Kristy Kosonen a také vycházející hvězda Lukita Maxwell, jež si zahrála Clarkovu zaměstnankyni. Obě mají v příběhu důležitou roli, ale ani ony nemají příležitost svůj talent více předvést, což je škoda – minimálně Maxwell by snímku mohla dodat mladistvou dynamiku.
Popravdě nevím, co si o filmu myslet. Backrooms má silně znepokojující atmosféru podpořenou alternativní hudbou, ale nějak mi uniká smysl sdělení. Možná je to ale onou hlavní myšlenkou. Nejděsivější je totiž to, čemu nerozumíme, a jak můžeme ve filmu vidět, lidská mysl je stejně podivným labyrintem jako místnosti s bledě žlutými tapetami.
