Tourettův syndrom se projevuje různě. Někdy dojde na výrazné tiky v obličeji, obracení očí v sloup, vystřelování končetin a v některých případech i na peprná slova. Jak se žilo osobám s tímto neuropsychiatrickým onemocněním v době, kdy se o něm vědělo příliš málo na to, aby vůbec někoho zajímalo? Odpověď přináší britský režisér Kirk Jones ve svém nejnovějším snímku Přísahám, že za to nemůžu. Film citlivě staví na osobní zkušenosti Johna Davidsona, bojovníka za osvětu o Tourettově syndromu.
Děj se odehrává v 80. letech 20. století v Edinburghu. John co nevidět nastoupí na střední školu, jeho fotbalový trenér mu věští zářnou budoucnost a v kolektivu je mladík velmi oblíbený. Tedy do okamžiku, než se u něj projeví první příznaky nemoci. Všichni kolem něj, včetně jeho spolužáků, učitelů a dokonce i rodiny, jsou přesvědčení, že se jen snaží na sebe strhnout pozornost. Čím víc se ale jeho nemoc projevuje, tím víc je jasné, že za své chování nemůže.
Bohužel je v této době Tourettův syndrom v podstatě neznámý, a tak je společnost vůči Johnově onemocnění silně netolerantní. Kvůli svému „stavu“ se dostává do konfliktu s policií, spolužáci jej šikanují a pravděpodobnost, že by si dokázal najít zaměstnání, je mizivá. Někdy ale i minimální šance stačí a Johnovi se podaří uchytit v komunitním centru. Jeho nový nadřízený ho nakonec ovlivní víc, než by sám čekal.
Přísahám, že za to nemůžu je citlivý, povedený a chytrý snímek. Z kina budete odcházet s pocitem, že svět, ve kterém žijeme – Suck my co*k! – možná není až tak špatný.
I Swear, jak zní originální název filmu, není připitomělou romantickou komedií, v níž se na konci všichni chytí za ruce a s písní na rtech kráčí vstříc západu slunce. Snímek bez obalu ukazuje život s Tourettovým syndromem. John není šťastný. Bojí se chodit mezi lidi, knihovna je pro něj zapovězené místo a kvůli svým tikům se často dostává do konfliktu, který pro něj většinou nedopadne dobře. Dokonce se pokusí o sebevraždu, neboť ve svém stavu nevidí žádné východisko ani budoucnost.
Přesto Kirk Jones nehraje přespříliš na city. I když příběh zní jako slušná depka, režisérovi se povedlo natočit jej s lehkostí. Na Tourettově syndromu není vůbec nic vtipného, přesto nemoc dokáže dostat hlavního hrdinu do komických situací. Například první rande v kině za přítomnosti dívčiny matky, vysvětlování soudu, jak různě pojmenovat rozkrok, nebo zařvání „Fuck the Queen!“ v okamžiku, kdy John přebírá řád Britského impéria z rukou královny Alžběty II.
Jonesovi se nadto podařilo skvěle zachytit atmosféru drsného Skotska, kde se jinakost neodpouští, a současně vytvořit feel-good movie, který zahřeje u srdce. Podobný pocit jsem měl i u legendárního filmu Billy Elliot.
Snímek je povedený i díky Robertovi Aramayovi, představiteli Johna. Do role dal úplně všechno, včetně dokonale zvučného skotského akcentu. Stejně jako Dustin Hoffman v Rain Manovi zahrál zcela uvěřitelně autistu, Aramayo věrohodně ztvárnil osobu postiženou Tourettovým syndromem. Za svůj výkon právem získal ocenění BAFTA za nejlepší roli, a zároveň si odnesl i sošku v kategorii Vycházející hvězda.
Děj se někdy zbytečně táhne a místy ztratí tempo, přesto se jedná o nadstandardní životopis muže, který dostal Tourettův syndrom do povědomí širší veřejnosti. A který se postaral o edukaci společnosti v přístupu k osobám s tímto postižením. Přísahám, že za to nemůžu je citlivý, povedený a chytrý snímek. Z kina budete odcházet s pocitem, že svět, ve kterém žijeme – Suck my Co*k! – možná není až tak špatný.
