Multidisciplinární designér a umělec Jan Čihák představuje sérii objektů VDRO, ve které spojuje archetyp obyčejného vodního vědra s experimentální technikou tavení odpadního kobaltového skla přímo do porcelánové hmoty. Vznikají tak unikátní kusy v syté kobaltové modři. Jejich popraskaný, jinovatku připomínající povrch nese stopy procesu, který je zároveň chybou i záměrem. Projekt dostal svou současnou podobu v roce 2025 na studentském sympoziu SympaSympo, pořádaném Ateliérem keramiky na bratislavské VŠVU.
Vědro patří k nejobyčejnějším nádobám, jaké civilizace vymyslela. Tvar tak funkční a tak samozřejmý, že si ho v běžném životě téměř nevšímáme. Jan Čihák ho vzal jako výchozí bod a posunul tam, kam obyčejné věci málokdy dojdou: do pozice objektu, který je možná lepší pozorovat nežli používat. VDRO rozvíjí jeho dlouhodobé tvaroslovné směřování, a zároveň zkouší, kde končí užité umění a kde začíná volné umění. Výsledné kusy přitom nepředstírají sterilní dokonalost – jejich povrch je rozeklaný, místy téměř krajkový. Právě v této neúplnosti je síla, kterou by od „pouhého“ vědra nikdo nečekal. Místo obvyklého obloukovitého ucha se z hrdla některých kusů vzpínají tenké, ostré geometrické výběžky následující autorův dlouhodobý tvarový zájem. Napovídá to i samotný název, Jan Čihák z archetypálního slova „vědro“ vypustil přebytečné hlásky a zanechal jen jeho strukturní kostru, podobně jako v materiálu samotném zůstává nakonec jen podstata tvaru, zbavená materiálové dokonalosti, kterou bychom od užitého designu čekali.
Spojení nespojitelného
Jádrem projektu je materiálový experiment, který si zaslouží vysvětlení i pro zasvěcené keramiky. Porcelánová hmota se v syrovém stavu mísí a obaluje drtí odpadního a zbytkového kobaltového skla, čímž vzniká struktura připomínající šamotovou hlínu. Při vysokém výpalu se sklo už ve chvíli, kdy porcelán ještě netvrdne, začne roztékat a obalí ho tenkou vrstvou. V místech, kde dříve leželo jako drť, zanechává prázdná místa po svém původním umístění. Struktura objektu je tím narušena; vzniká dojem křehkosti a pórovitosti, které běžná praxe produktového designu obvykle nechce a snaží se jim předejít. Zde je tomu naopak – tato „vada“ objekt vizuálně doplňuje a svým způsobem i definuje. Navenek se to projevuje jako hustá, „kráterovitá“ kresba, která připomíná spíš korál nebo zmrzlou jinovatku než hladkou glazuru. V jejích hloubkách se místy jasně rýsuje síť prasklin, kterou žhnoucí sklo prostoupilo a vzápětí znovu zacelilo.
Současně se projevuje druhý, paradoxní efekt. Roztažnost a viskozita taveného skla při vysoké teplotě porcelán trhá a narušuje. Tytéž trhliny ale sklo později zalije a zafixuje utavením, čímž poškození jaksi „zahojí“ a dá mu definitivní, neopakovatelnou podobu. Výsledná kombinace je tak zároveň chybou i chtěným důsledkem procesu. Na některých kusech je tento pohyb skla čitelný i opticky, po těle objektu na různých místech stéká sklo, zachycené přesně v okamžiku, kdy ho zastavilo ochlazení pece.
Technika, na které VDRO stojí, nevznikla náhle. Její základ položil Jan Čihák už dříve na porcelánovém sympoziu Keep in Touch v Dubí, kde podobným způsobem propojoval sklo s porcelánem v rané fázi experimentu. Série VDRO je pokročilejším pokračováním této cesty, autor v ní posouvá technologii směrem k užitnějším a objemnějším objektům, které už nejsou jen materiálovou studií, ale samostatnými kusy s vlastní identitou. Současnou podobu série dostala v roce 2025 na studentském sympoziu SympaSympo, které pořádal Ateliér keramiky na bratislavské Vysoké škole výtvarných umění.
