Martin Selner po dvou oblíbených a úspěšných knihách s názvem Autismus & Chardonnay a Autismus & Chardonnay: Pozdní sběr přichází se svým prozaickým debutem Uprostřed. Přestože hned v úvodu románu upozorňuje, že se jedná o fikci a nic z toho se doopravdy nestalo, není snadné si hlavního hrdinu nespojovat se samotným autorem.
Martin Selner pracuje od roku 2013 s lidmi s poruchou autistického spektra. O svých zkušenostech začal psát se sklenicí Chardonnay v ruce úspěšný blog, který pro něj byl jakýmsi ventilem a ze kterého následně vzešly obě předchozí knihy. Autismus & Chardonnay a Autismus & Chardonnay: Pozdní sběr byly plné legračních příhod a snažily se přiblížit autismus jako takový. Oproti tomu jeho prozaickou prvotinu tvoří jediný příběh, který vypráví nejen o vztazích ke klientům a partnerům, ale zejména k sobě samému.
Hlavním hrdinou románu Uprostřed je Martin. Pracuje ve stacionáři a pečuje o autisty. Má rád víno. Podobnost s autorem je čistě náhodná. Nicméně se nabízí, že na rozdíl od předchozích knih, které čtenáře zavedly do útrob Selnerovy každodenní práce, nyní svým čtenářům ukazuje také chvíle po práci, když si otevře víno.
V Martinově osobním životě se nic moc neděje. Jeho den vyplňuje práce s autisty a sarkastické komentáře, jimiž častuje svět kolem sebe. Myšlenky na práci po pracovní době zahání vínem a společnost sleduje prismatem sociálních sítí. Náhle mu do života vstoupí dva lidé: nový klient Michal a Veronika, s níž začíná chodit přes sociální sítě.
K oběma si Martin pomalu nachází cestu. Čím více se však prohlubují jeho city, tím více o sobě Martin pochybuje. Připouští sice, že má oba rád a na obou mu záleží. Dělá mu však potíže si ujasnit, na kom víc. Michalovi chce pomoci, Veroniku by rád miloval. Ocitá se tak uprostřed vlastní křehkosti a zranitelnosti. Jednak si totiž není jistý tím, že Michalovi rozumí, a jednak si není jistý ani tím, že je připravený na vztah s Veronikou bez hashtagů. Setkání s Michalem a Veronikou mu zkrátka naruší klid, který vlastně nikdy neměl.
Martin si uvědomuje, že je zodpovědný za to, co k sobě připoutal, stejně jako to vložil lišce do úst Exupéry. A neví si moc rady, co s tím. Oba vztahy vyžadují po Martinovi energii, kterou nemá. A možná ji ani mít nedokáže. Když pak jednoho dne udělá Michal ve stacionáři průšvih, dostává se Martin do křížku nejen se svými kolegy, ale také s vedením ústavu. V tu chvíli si navíc již uvědomuje, že ztrácí také Veroniku. Nejenže na ni nemá čas, ale není ani sám přesvědčený, že ji miluje stejnou měrou jako ona jeho.
A tak se jednoho dne stane, že Martinovi zbyly prázdné ruce. Nezůstalo mu nic z toho, na čem mu záleželo a snaží se sám rozpomenout, co to vlastně bylo. Uvědomuje si, jak náročné je v tom všem neztratit hlavně sám sebe. Rozhodne se sebrat sílu, vydat se do boje a učinit rozhodnutí, od kterých očekává, že mu změní život.
Kdo Martina Selnera zná jako zábavného vypravěče, bude tímto příběhem překvapen. Uprostřed není kniha, u které se pobavíte. Možná se zasmějete, to ano, ale spíše se vám bude svírat žaludek jako při jízdě na horské dráze. Chvíli se vám bude motat hlava, místy zase budete mít pocit, že nekontrolovaně letíte volným pádem. Možná to ve vás posléze vyvolá chuť se stejně jako Martin opít.
Hlavní hrdina se dost otevřeně zaobírá svými pocity. Sám sebe považuje za někoho, kdo to se životem moc neumí a vztahy mu nejdou. Pozorný čtenář si však nemůže nepovšimnout, že Martinovi nedělají problém vztahy, nýbrž on sám. Příliš o sobě pochybuje a chybí mu přirozená sebedůvěra, zejména co se jeho vlastních pocitů týče. Jak se má totiž chovat, když sám neví, co ve skutečnosti cítí a co by chtěl? Martinova nepřímočarost a neupřímnost v komunikaci nakonec způsobí, že o Veroniku přijde. Ta je totiž přesvědčená, že je Martin jen obyčejný sobec.
Knihu tvoří 33 kapitol, ve kterých se napůl střídá čas strávený s Michalem a Veronikou. Ty jsou doplněny o mezikapitoly, které Selner nazývá Vynechané scény. V nich se ve svých myšlenkách dostává ještě o něco hlouběji. Velmi dobře zpracovaná je charakteristika hlavní postavy, ať už má, či nemá s autorem mnoho společného. Psychologie postav, charakter i jejich motivace jsou jasně dané. Text je napsán svižně, hovorově a Selner se nevyhýbá ani vulgarismům, které však nahrazují kýženou emoci.
Prozaický debut autora vypráví o tom, jak těžké je požádat o pomoc, když ji nejvíce potřebujeme, a že odhalit svá slabá místa vyžaduje odvahu. Mnohdy je však lepší slabá místa odkrýt, neboť s sebou přináší upřímnost a pravdu.
Ve finále je těžké říct, zda se jedná o romantické drama se smutným koncem nebo spíše o kajícnou zpověď Martina, který udělal pár špatných rozhodnutí. Za přečtení však novela stojí, přivede vás na vzpomínky na vlastní rozchody. Můžete si pak položit otázku, zda souhlasíte se Selnerovým tvrzením, že rozchody jsou jako tetování. Nejdřív to bolí, pak s tím začnete frajeřit a časem se sami sebe začnete ptát, proč jste to vlastně udělali.
