Nový slovenský snímek Piargy vychází ze stejnojmenné knižní předlohy. Scénář na motivy románu, jehož autorem je slovenský prozaik František Švantner a který poprvé vyšel roku 1942, napsala Jana Skořepová. Režisérem mnohovrstevnatého filmu o osudech obyvatel slovenské dědiny je Ivo Trajkov.
Píše se konec 30. let 20. století a v Evropě se chystá jedno z největších krveprolití v dějinách lidstva. Ve vesnici, jež leží na úpatí hor kdesi ve středním Slovensku, se ale lidé politikou, ani válkou nezabývají. Spíše je zajímají klepy o místním bohatém statkáři, který si prý něco začal s manželkou vlastního syna. Ukazování prstem však zdaleka není jediným trestem, který smilníka postihne. V této dědině nakonec každý zaplatí za svou špatnost. Děj snímku se odvíjí prostřednictvím příběhů obyčejných lidí. Často tragicky, chvílemi také komicky. Většina obyvatel vsi se sice snaží žít a rozhodovat správně, ne vždy to však dokáže.
Hlavní hrdinkou filmu je mladá, krásná a chudá Juliša (Judit Bárdos). Nemá žádný majetek ani příbuzné, a tak její jedinou šancí na bezpečný a pohodlný život je se dobře provdat. Když si ji vyhlédne bohatý statkář (Attila Mokos) coby nevěstu pro svého syna (Daniel Fischer), nezaváhá a šance okamžitě využije. I za cenu ztráty své nejlepší kamarádky (Jana Kvantiková), která si na téhož mládence dělala zálusk. Juliša to sice dobře ví, to jí však nezabrání se za syna nejbohatšího statkáře provdat a zabezpečit tak svou budoucnost.
Po svatbě se ocitá v rodině, kde vládnou tvrdá pravidla. Radost z manželství a nového života v domě manželových rodičů proto Juliše dlouho nevydrží. V domácnosti panuje napětí, protože svérázná hlava rodiny pije jako duha a po návratu z hospody se všelijak naváží do své ženy (Lucia Klein Svoboda). Juliša následně musí čelit nejen nepříjemnému tlaku tchýně, ale také násilným svodům tchána, který je v dědině známý jako „starý mlsný kocúr“.
Příběh je dobře a zajímavě postavený, vynikající jsou i herecké výkony. Snímek tak v divákovi po zhlédnutí rozhodně něco zanechá, zejména miluje-li Slovensko, slovenštinu, folklór a tradice.
Juliša se mu nedokáže ubránit a navzdory všemu se do manželova otce nakonec zamiluje. Vznikne tak podivný milostný trojúhelník. Tajemství zakázaného svazku brzy vypluje na povrch a každý ve vsi hledá, jak z toho pro sebe něco vytěžit – Julišina sestra, vesnický kněz a vůbec kdekdo z obce. Vesnice Piargy tak žije svým hříšným životem, dokud jedné masopustní noci úplně nezmizí. Jako by ji čerti odnesli i s lidmi, domy a zvířaty. Naplňuje se proroctví staré místní vědmy Uly o příchodu Antikrista a krutém trestu? Piargy se tak chtě nechtě stávají symbolem novodobé Sodomy a Gomory.
Atmosféra, scenérie, černobílý vizuál a jemné folklorní podtóny jsou gros snímku. Baladická lyrika se zde mísí s prvky magického realismu, ale také s drsným současným sociálním dramatem. Jednotlivé postavy jsou i přes jistou archetypální deformaci vcelku zajímavé. Přestože pánem situace je jednoznačně hospodář v podání Attily Mokose, pro diváka je pravděpodobně přínosnější sledovat ženské postavy.
Každá se vyrovnává se svou podřízenou rolí v tehdejší patriarchální společnosti po svém. Některé intrikují a ohýbají hřbet tak, jak se jim to hodí (například podnikavá Julišina sestra v podání Lucie Siposové), jiné se s kapesníky v ruce drží alespoň božské spravedlnosti, když už rezignovaly na tu pozemskou, jako například statkářova manželka. Díky této nejednoznačnosti působí všechny velmi autenticky a současně je snadné se s nimi ztotožnit.
Mladá Juliša je zajímavá zejména tím, že zůstává nezkažená a nezlomená, plná energie a tužeb. Přestože ji tchánovy násilnické výlevy zpočátku děsí, po chvíli jako by zjistila, že právě s ním může být někým, kým jinak být nemůže. Ano, vztahový zvrat mezi hlavními postavami lze vnímat poněkud kontroverzně, nicméně film vypráví pouze jeden konkrétní příběh, který rozhodně nemá být chápán jako obecný precedens.
Po herecké stránce je snímek dobrý. Obsazení se povedlo a výkony jsou zcela uvěřitelné. Složitost filmu umocňuje také vhodně zasazený dobový kontext a pokrytectví církve, k níž prostí vesničané vzhlížejí jako k nejvyšší autoritě.
Naopak bychom snímku vytknuli roztříštěnost vyprávění. Ne vždy je zřejmé, v které dějové lince se divák nachází. Místy až doslovná surovost a další explicitně pojaté scény jsou něčím, co tvůrci klidně mohli opomenout a nechat nevyřčené, byť černobílý obraz surovost znatelně zjemňuje. Stominutová stopáž v tomto případě působí zbytečně dlouze a uměle natahovaná. Tvůrcům se nepodařilo udržet napětí a pozornost publika o celou dobu.
Přesto je Piargy zajímavým filmem. Svým ztvárněním připomíná český snímek Krajina ve stínu. Příběh je dobře a zajímavě postavený, vynikající jsou i herecké výkony. V divákovi tak po zhlédnutí rozhodně něco zanechá, zejména miluje-li Slovensko, slovenštinu, folklór a tradice.
Do českých kin bude snímek uveden s titulky, protože v řadě scén postavy mluví výrazným nářečím a nemusí být pro diváky snadné porozumět všem dialogům.
