Režisérka a scenáristka Tereza Nvotová představuje svůj nový film o čarodějnictví a zakořeněných předsudcích. Tento mysteriózní thriller s hororovými prvky obdržel Zlatého leoparda na filmovém festivalu ve švýcarském Locarnu a nyní se dostává do českých kin. Stejně jako například americko-švédský Slunovrat pracuje i Světlonoc s pověrčivostí a tradicemi jako s původcem primárního zděšení.
Mladá režisérka není na filmovém poli žádným nováčkem. Má za sebou již jeden celovečerní film, Špína, který se věnoval tématu zneužívání. A také dva neméně zajímavé dokumenty: Mečiar o devadesátkovém slovenském politikovi a Ježíš je normální! / Take it Jeasy! o slovenských dětech vyrůstajících ve školce pod vedením charismatické katolické církve. Tereza Nvotová se netají tím, že ji nejvíce baví právě palčivá témata, která jí samou rezonují nebo se kterými má do jisté míry zkušenost. Podobně je na tom i snímek Světlonoc, který se odehrává v kraji jejího dětství.
Slovenská dědina na úpatí hor má poněkud středověký charakter. Nejen vizuálně, ale především chováním jejích obyvatel. Internet zde takřka nefunguje, na televizi místní pro samou robotu nemají čas. Návštěvy lékaře suplují babky kořenářky a různé bylinkové lektvary. Tvrdou ruku manželů, kteří se ji nebojí vztáhnout na své ženy, střídají bohabojné návštěvy kostela. Prostředí, ve kterém žena může přežít pouze pokud bude držet hubu a krok. V opačném případě si zaslouží upálení nebo znásilnění. A zrovna jedna taková emancipovaná žena ve vesnici žije.
Když se Šarlota, kterou všichni už dávno pohřbili, po mnoha letech vrací do rodné vesnice, jediná Mira se jí nebojí. Ostatní vesničané sýčkují, že její příchod probudí čarodějnici, která podle legend straší v okolních lesích. Hlavní hrdinky bojují nejen s okolím a předsudky, ale také se svými vlastními strachy a démony. Jenže i při vší míře fantastična působí jako obyčejné mladé ženy s názorem. Zajímavé a nosné je jejich vzájemné pouto, které je k sobě zřejmě táhne víc, než jsou ochotné si přiznat.
Po technické stránce film rozhodně nestrádá. Bohužel se to samé nedá říct o scénáři.
Co filmu nelze upřít, je brilantní vizuální stránka, kterou líbezně dokresluje hudba. Na samotný vizuál a atmosféru filmu ostatně láká i povedené grafické zpracování plakátu. Divoká, do mlhy zahalená slovenská příroda je pastvou pro oči. Kamera se s ní až freudovsky mazlí, když svým snímáním okolí v několika okamžicích připomíná linie ženského těla. Vyšperkované dlouhé záběry nepotřebuji žádné vysvětlení, stačí se do nich jen ponořit. Stejně citlivě a vnímavě pracuje kamera s detaily. Atmosféru umocňuje dynamický a nápaditý střih.
Scénografie je úchvatná a nárokuje si veškerou divákovu pozornost. Fantazijní a snový svět představují nečekané záběry zvířat – bílá háďátka, klubko zmijí či strnulí vlci. Neméně mysticky vypadají nahá těla uprostřed louky koupající se v paprscích luny. Zajímavá je též psychedelická scéna, kdy divák sleduje les očima postavy pod vlivem omamných látek. Vše tak nabírá jiný, magický rozměr.
Po technické stránce tedy film rozhodně nestrádá. Bohužel se to samé nedá říct o scénáři. Ten věnuje největší pozornost postavám Šarloty a Miry. Tyto moderní, odhodlané a emancipované ženy stylizuje do podoby domnělých čarodějnic, které se v očích starousedlíků pro svou odlišnost a nezávislost stávají něčím děsivým a ohrožujícím.
Vedlejší postavy jsou příliš prvoplánové. Muži jsou agresivní šovinisté, ženy pak submisivní a bohabojné domácí puťky. Ženu film zobrazuje jako trpitelku, rodičku a domácí posluhovačku. S alkoholem ovíněným manželem za zády, kterému musí být neustále po ruce a trpět jeho násilnické či sexuální ataky. V kontextu filmu by však mohly být charaktery vesničanů propracovanější.
Nvotová také vykresluje zdánlivě neškodnou, avšak pro mnoho žen traumatizující tradici velikonoční pomlázky, která na kameře vypadá o to znepokojivěji. Poukazování na patriarchální zaostalost je sice zajímavým prvkem, který však není dále rozvinut.
Světlonoc se zdá být autorčinou osobní názorovou zpovědí, která je však pojata značně kreativně. Nvotová si skrze filmové plátno vytvořila vlastní uzavřený snový svět, ve kterém vítězí pověry a nadpřirozeno. To samo o sobě nemusí být špatně, v tomto případě však výsledek působí neuvěřitelně, krkolomně a vzdáleně, mimo dosah diváka. Těžko říct, zda snímek zařadit jako horor nebo pohádku. Jednu chvíli režisérka diváka terorizuje děsivými výjevy, aby ho vzápětí pohladila. Kontrast je možná cílený, ale zanechává mírnou trpkost a pocit nerozhodnosti.
Snímek nese jasnou feministickou notu, příběh je však těžko uvěřitelný. Scénář je nejednotný a netvoří pevný celek. Plno zajímavých témat je pouze nakousnutých a dále zůstávají bez povšimnutí. Nvotová se také nevyhýbá klišé osamocené dívky s batohem na zádech a čerstvou jizvou pod tričkem, která se vydává napospas divočině svého dětství, poháněná sužujícími a traumatizujícími vzpomínkami.
Jistá ucelenost a správně dávkovaná doslovnost, která by snímku prospěla místo přemíry alegorií a metafor, by z filmu učinila přístupnější snímek. V této podobě osloví zejména artové nadšence. Běžný divák se pravděpodobně ztratí někde uprostřed pohádkového lesa a cestu ven najde až se závěrečnými titulky. Pokud se vám však líbily snímky jako Melancholia od Larse von Triera nebo Slunovrat, potěší vás i Světlonoc.
