V ráji na polynéském ostrově Tahiti to pod povrchem začíná vřít. Do statické atmosféry definované turistickým ruchem a tradičními politickými, i když nijak dramatickými, půtkami se vkrádá nervozita. Kvůli neověřeným informacím i nenadálému výskytu námořníků z údajně spatřené ponorky roste strach z obnovení vojenských nukleárních testů.
Hlavní postavou nejnovějšího snímku režiséra Alberta Serry je francouzský vrchní komisař De Roller (charismatický Benoît Magimel). Všudypřítomná postava ve světlém obleku a tmavých brýlích, které nesundává ani v přítmí nočního klubu. De Roller zastává na ostrově každou pomyslnou roli: je vysokým politikem a zkušeným diplomatem, ovšem nad rámec svých povinností a postavení svůj život zvláštně propojuje s pochybnými aktivitami místních z nižších sociálních vrstev.
Během dne jedná s politickými zástupci Polynésanů, manipulativně vyjednává s katolickým knězem či řeší ztracený pas podezřelého Portugalce. Noci tráví v baru a s jeho osazenstvem se podílí na přípravě tanečního vystoupení. Je patrné, že si své postavení na ostrově užívá a chce být neustále v centru dění. Tuto jeho potřebu vtipně znázorňuje scéna, kdy má publiku představit spisovatelku, avšak vzápětí stočí řeč na sebe a vlastní literární schopnosti.
Předvídatelné dny v jeho životě se mění v okamžiku, kdy se zjeví admirál s partou námořníků. Ti na ostrov pravidelně přijíždějí z otevřeného moře užít si v baru. Jenže nyní se začínají šířit zvěsti o přítomné ponorce a plánech francouzské armády obnovit jaderné testy na přilehlých ostrovech, které probíhaly v 70. letech 20. století a měly na svědomí epidemii rakoviny místního obyvatelstva.
De Roller se rozhodne jednat a zjistit o ponorce a hrozícím nebezpečí co nejvíce. Současně začínáme sledovat určité rozpory v jeho smýšlení – jeho pátrání dokazuje, že mu na „jeho“ lidech záleží, při rozhovorech s admirálem však v argumentaci používá historické narativy vycházející z dominantního postavení velmoci, kterou reprezentuje („velké zlo může zplodit dobro“). Právě jeho ambivalentní názory na historické souvislosti a vztah vůči původnímu obyvatelstvu přináší otázky, nakolik jsou koloniální postoje v Evropanech stále zažité. Film nerozporuje jeho odhodlání potenciálním testům zabránit. Poukazuje však na relativizaci historických skutečností a při konfliktu s místními aktivisty na přesvědčení, že on ví nejlépe, jak „svůj“ ostrov řídit.
Pacifiction je čistě artovým snímkem se všemi jeho atributy. Jde o silně introspektivní film pro náročnější publikum.
Nejzajímavější postavou je kromě komisaře postava Shannah (Pahoa Mahagafanau), místního transgendera. Čím více se dostává do blízkosti De Rollera, který si k němu buduje silně romantický vztah, tím více pod krásnou tváří tušíme ambiciózního člověka. Shannah využívá jeho osamělosti a s lehkostí si užívá (nejen) jeho přízně, s cílem dosáhnout pomocí nevinného úsměvu kariérního postupu.
Pomalé tempo filmu má do určité míry své opodstatnění. Nálada ospalého přímořského městečka, ve kterém čas plyne jakoby mimochodem, se postupně mění a s každou novou informací vzrůstá napětí. Vizuálně nejsilnější a takřka hypnotické scény jsou v přítmí barů s výborným hudebním podkresem. Nádhernou scénou evokující turbulenci věcí probíhajících pod povrchem je také sjíždění obrovských vln na skútrech a lodích, kterou si De Roller s přáteli nadšeně užívá. Natáčení probíhalo simultánně na tři digitální kamery.
Jednotlivé části filmu se skládají pomalu jako střípky. Některá vznesená podezření nejsou zcela vysvětlena a uzavřena a do samého závěru stále není jasné, zda není zápletka jen masovou paranoiou postavenou na banálních důkazech. Tvůrci udržují příjemné napětí takřka do konce až na posledních dvacet minut před finále, kdy film přepne do sledu nekonečných hypnotických, chvílemi zpomalených scén. Tato fáze trvá na film s téměř tříhodinovou stopáží příliš dlouho a není již dostatečně zajímavá, aby divákovo napětí vydrželo. Následující finální odhalení tak bohužel může mnohým přijít jako vysvobození než dlouho očekávaná odpověď.
Pacifiction, který byl minulý rok uveden v hlavní soutěži na filmovém festivalu v Cannes, je čistě artovým snímkem se všemi jeho atributy. Jde o silně introspektivní film pro náročnější publikum ochotné naladit se na vlnu pomalého vyprávění s minimem zvratů.
