Měl to být rozhovor o divadle a radostech všedního dne, jako každý jiný. Místo toho vznikla zpověď o životních pochybách a pochybeních, ztrátě a nalezení sebe sama a nových začátcích. Herečka Lumíra Přichystalová je na první pohled energická a plná optimismu. Když jsme se však sešly v cukrářském boutique Věnečky Janeček, dala nám nečekaně nahlédnout pod povrch své křehké duše.
Kde vás mohou diváci aktuálně vidět?
Stěžejní je divadelní spolek +- VeDvou, který vedu spolu s Honzou Večeřou. Dále hostuji ve Studiu Ypsilon, kde jsem byla několik let v angažmá, v Divadle U Valšů a zaskakuji v inscenaci Oči v sloup ve Studiu Hrdinů. Kromě toho pracuji také v Leica Gallery Prague a stříhám vlasy.
Několik let jste byla také součástí souboru divadla NoD, kde ale už nepůsobíte. Co se stalo?
Přiznám se, že mi není příjemné o tom mluvit, ale chápu, že se na to ptáte. A nejen vy – víc lidí má zmatek v tom, jak to vlastně bylo a je. Mezi mnou a vedením NoDu, Jankem a Natálkou, nastal konflikt, který vyústil v můj odchod. Příčinou bylo, že jsem přestala ovládat vlastní život a své problémy řešila alkoholem. Z mé strany tak došlo k několika přešlapům a Janek Lesák byl nucen se mnou spolupráci ukončit. Na to konto jsem se ale vzpamatovala, začala své potíže řešit a vyhledala odbornou pomoc. Zpětně jsem tedy Jankovi vděčná, protože vyhazov z NoDu mi pomohl otevřít oči.
Důležité je také doplnit, že s Jankem i s kolegy z NoDu jsem nadále v kontaktu. Naše osobní vztahy nijak neutrpěly a jsem si vědomá, že Jankovi už nezbyla jiná možnost. Abych si ale uvědomila, jak moc jsem se v životě ztratila, a vyhledala pomoc, bylo třeba razantního zákroku.
Co bylo příčinou? Přepracování?
Do jisté míry ano. Když se na to zpětně dívám, zjišťuju, že jsem na sebe kladla přehnané nároky. Jsem absolutní perfekcionista, což u mě skutečně hraničí až s nemocí. Potřebuju mít nad vším kontrolu, mít vše do detailu naplánované a všemu rozumět. Což je samozřejmě nereálné. A je možné, že i to ve mně vyvolalo některé problémy.
Když jsem se dostala na DAMU, studium mě úplně pohltilo. Chtěla jsem být úspěšná – a tím nemyslím nutně slavná. Prostě jsem chtěla být dobrou herečkou. Všechno zvládnout a umět na nejvyšší úrovni. A hned. Když mi něco nešlo, strašně mě to ničilo. Také jsem byla velmi vztahovačná. Jakoukoli připomínku jsem hned brala jako útok. Na druhou stranu jsem byla ochotná herectví obětovat takřka cokoli.
Jak v tom případě snášíte kritiky?
Teď už dobře. Ačkoli záleží, od koho přichází a v jakém mě chytne rozpoložení. Také rozlišuju, o jakou kritiku jde. Pokud je konstruktivní a je na místě, pak jsem schopná si z ní něco vzít. Někdy mám ale pocit, že ta kritika na místě není, nebo mě překvapí, od koho přijde. Pak mě to zabolí a jsem naštvaná. V tu chvíli se projeví uražená ješitnost.
Ale spíš než kritiku nejsem schopná přijímat chválu. Protože na kritiku, i když mě někdy rozhodí, jsem připravená. Kdežto pochvalu zpracovat neumím. Když jsme měli s Honzou Večeřou premiéru Třeštění ve dvou, které jsme ještě uváděli pod záštitou Spolku R312, strašně mi na tom záleželo. Byla jsem nervózní, protože šlo o první představení, které jsem absolvovala po vyhledání odborné pomoci a léčení. A chtěla jsem všem moc dokázat, že jsem dobrá herečka a že jsem se srovnala, jedu dál a nevzdávám se. Po skončení za mnou všichni chodili a chválili mě, líbali mě a dostala jsem hromadu květin. A mně celou dobu v hlavě běželo jen: to není pravda, oni mi lžou. Přišla jsem domů a ztropila sama sobě scénu, že jsem nemožná a hrozná a že mi všichni lžou do očí. S tímhle i dalšími věcmi nyní pravidelně pracuji na terapiích, abych na sebe neměla tak přemrštěné nároky. A dokázala si uvědomit, že jsem inscenaci i každému představení věnovala maximum a že pokud by to nebylo dobré, lidé by za mnou po představení sami od sebe nechodili a nechválili.
Pojďme nyní ke Spolku R312, respektive +- VeDvou. Proč jste se přejmenovali?
Ono je to trochu jinak. My jsme s Honzou založili nový spolek, kterým je právě +- VeDvou. Ten název jsme vymýšleli hodně dlouho, chvíli jsme zvažovali i Párek s křenem. Protože jsme dva a k sobě zveme někoho dalšího – Aničku Olejníkovou. Ale nakonec jsme se rozhodli pro jednodušší a výstižnější název +- VeDvou. Třeštění ve dvou sice hrajeme spolu s Honzou Večeřou a hudebně nás živě doprovází Anna Olejníková, ale nyní chystáme moje monodrama Já, Diagnóza. A tam budu jen já, opět s hudebním doprovodem Anny Olejníkové. Proto +- VeDvou.
Spolek R312 zůstává. Spadají pod něj Honzovi kolegové ze studií a jemu bylo líto jejich společnou historii úplně vymazat. Což je pochopitelné. Takže jsme se s Honzou v podstatě ze Spolku R312 oddělili a založili +- VeDvou.
Vraťme se teď úplně na začátek: Jak jste se dostala k herectví?
Řekla bych, že první ambice jsem měla již v dětství, ale nepřikládala jsem jim váhu. Kromě herečky jsem totiž chtěla být také zpěvačkou nebo princeznou. Přišlo mi to nesplnitelné, jelikož u nás v rodině není nikdo umělecky ani aristokraticky založen. Na střední jsem ale začala hrát na kytaru, považovala se za umělkyni a chtěla, aby mě za ni považovali i všichni ostatní. Takhle ploché to tenkrát bylo.
Herecké ambice mě neopustily ani před maturitou, kdy jsem se v posledním ročníku přihlásila do dramaťáku. A rozhodla se, že z něj rovnou půjdu na přijímačky na JAMU. Bez jakýchkoli zkušeností. V dramaťáku na mě koukali dost divně, ale prosadila jsem si, že to chci zkusit. Naučila jsem se několik monologů a absolvovala v rámci dramaťáku jedno představení. U toho jsem mimochodem málem umřela trémou, strašný zážitek. Ale učitelky pak uznaly, že nějaký talent ve mně bude. Na JAMU mi taky řekli, že jsem zajímavá, ale jedním dechem dodali, že mám strašné sykavky a že to nepůjde. Pak si mě zavolali zpátky a dali mi ještě jednu šanci, ale nakonec jsem se nedostala ani do druhého kola. Věděla jsem ale, že něco v nich zarezonovalo a že to není úplně marné.
Místo JAMU jsem nastoupila na obor cestovního ruchu v Jihlavě, jelikož z poděbradské hotelovky to byla nejjednodušší možnost. Zde jsem se infiltrovala do divadelního klubu Horáckého divadla, díky čemuž jsem se dostala k různým čtení. Později se v jihlavském DIODu ještě otevřel workshop, který vedly dvě slečny z DAMU. I když jsem ambice na herectví tou dobou už vzdala, na workshop jsem se přihlásila. A ony mě přesvědčily, abych si podala přihlášku na DAMU na Katedru alternativního a loutkového divadla. Klaplo to hned napoprvé a začala jsem studovat pod vedením Braňo Mazúcha.
Takže jste paralelně studovala dvě vysoké školy?
Ne úplně. O prázdninách před nástupem na DAMU jsem udělala státnice a napsala bakalářskou práci. Souběžně s DAMU jsem dálkově dodělávala jeden nestátnicový předmět a do Jihlavy jezdila jednou za čtrnáct dní.
Kam po DAMU vedly vaše kroky?
Začala jsem spolupracovat s Lukášem Brychtou v Pomezí. Už během studia za mnou přišel také Honza Večeřa, že chystá představení v Ypsilonce na Malé scéně. Někdo mu vypadl, tak oslovil mě, přestože jsem mu byla nesympatická.
Proč oslovil právě vás, když jste mu nebyla sympatická?
Sice nebyla, ale zároveň mě kdosi doporučil, že jsem dobrá. A on se netají tím, že má rád výzvy. Tak možná proto to se mnou zkusil. Díky této spolupráci jsme měli možnost se lépe poznat a neuvěřitelně jsme si lidsky sedli. Rozvinulo se velké přátelství a nyní jsme se dali dohromady i v +- VeDvou. Myslím, že se herecky dobře doplňujeme.
V té době jste už účinkovala také v NoDu?
Ano, obě nabídky přišly téměř zároveň, takže jsem pendlovala mezi Dlouhou a Spálenou. Bylo celkem náročné obojí skloubit a také musím přiznat, že jsem zpočátku dost bojovala s prostředím Studia Ypsilon. Není jednoduché naskočit do zajetého souboru, který už má vybudovaný svůj systém.
Nemluvě o tvorbě, která je u obou souborů diametrálně odlišná…
Rozhodně. Vlastně to byl jeden z důvodů, proč jsem z angažmá ve Studiu Ypsilon po skoro pěti letech odešla. Potřebovala jsem udělat krok jinam, do neznáma. Prověřit svoje další schopnosti a probádat možnosti. Navíc i z psychického hlediska jsem měla pocit, že je čas změnit prostředí.
Ale do Ypsilonky se budu vždy ráda vracet – stále zde hostuju a hraju párkrát do měsíce.
Co vám angažmá ve Studio Ypsilon dalo?
Dalo mi toho opravdu hodně. Výuka na KALDu byla značně abstraktní, fyzická a taky trochu depka. Pracovali jsme dost niterně, což bylo náročné na psychiku. Naopak nebyl prostor pro herectví ve smyslu exprese nebo komediálních poloh. Ypsilonka mi pomohla tohle všechno v sobě najít a vyhrát se. Přišla jsem tam a najednou jsem mohla křepčit, aniž by mi někdo říkal ‚Něhraj, něhraj! Hráš očami. Jenom stůj a buď!‘ Přitom já jsem poměrně expresivní. Mně stačí zvednout obočí a už je to moc. Ale v Ypsilonce jsem najednou mohla lítat, křičet a pohybovat se po celém jevišti. Což pro mě bylo vcelku nové. Také jsem tam zjistila, co je pro mě přirozené a do čeho se naopak musím nutit. Co mi jde a nejde. Ypsilonka mi tedy umožnila najít samu sebe jako herečku a určitou přirozenost v roli.
Jak vedle toho vzpomínáte na NoD?
Na NoD mám skvělé vzpomínky. Vybavuju si, jak po jednom představení v DISKu za námi přišel Janek Lesák a řekl: ‚Tebe, tebe, tebe a tebe chci do NoDu.‘ Což mě překvapilo. NoD jsem znala a vnímala jako alternativní scénu, kde by se mi líbilo, ale měla jsem dojem, že nemám šanci se tam dostat. Najednou se to stalo a já byla vážně nadšená. Říkala jsem si: ‚Teď, tohle je ono, teď to začne.‘
Na začátku jsme se dost oťukávali, protože jsme všichni byli ještě taková kuřátka. Ale bavila nás témata, se kterými Janek přicházel – třeba Osamělost komiksových hrdinů. I když uchopit Catwoman pro mě bylo docela těžké a dlouho jsem hledala tu správnou polohu. Přitom jsem si říkala, že na tom nic není. Stačí přece nakráčet na scénu jako šťabajzna a mluvit o problémech s chlapy. Jenže takhle jednoduché to vůbec nebylo.
Janek umí být i přísný režisér, ale NoD jsem milovala. O to víc mě mrzí, jak to dopadlo. Nedávno jsem se do NoDu vrátila jako divák, šla jsem se podívat na The Legend of Lunetic a představení jsem si moc užila. Vyzní to alibisticky, ale Vaška Jelínka by nikdo nezahrál lépe než Janek.
Zrovna tahle role ale byla původně vaše. Z NoDu jste odešla právě v průběhu zkoušení The Legend of Lunetic… Jak jste vnímala, že ztvárníte postavu jednoho z členů ikonického devadesátkového boybandu?
Moc jsem se na to těšila. Lunetic jsem milovala a nejvíc právě Vaška Jelínka. Pro mě zkoušení představovalo neskutečnou nostalgii a návrat do mých jedenácti let, kdy jsem byla Lunetic opravdu posedlá.
Ale popravdě, jak zahrát mužskou roli, jsem nevěděla. Předstírat, že jsem kluk, je blbost. Všichni vidí, že to tak není. Tápala jsem, jak roli pojmout, abych byla uvěřitelná. Nikdy se už ale nedozvím, jestli bych se s tím nakonec popasovala.
Takže jste měla hrát svého idola, ale nevěděla, jak na to. Spustilo tohle vaše psychické potíže?
To zase ne, šlo o dlouhodobější záležitost. Hodně se mnou zamával covid. Seděla jsem doma, práce nebyla a já se snažila uchlácholit, že se nemám čeho bát, že zase budu moct hrát. Bylo to psycho.
Paradoxně to tak nešťastně vyvrcholilo v den, kdy jsem se po zkoušce cítila fakt dobře. Říkala jsem si, jak je všechno skvělé a jaké mám štěstí, že pracuju v tomhle kolektivu. Cítila jsem vděčnost, že můžu být v NoDu. A druhý den pravý opak; totálně jsem to nezvládla a to byl konec.
Kdo vám pomohl si uvědomit, že potřebujete vyhledat odbornou pomoc?
To si vždycky člověk musí uvědomit a rozhodnout hlavně sám. Ale potřebovala jsem impuls, abych si uvědomila, že problém je už obrovský a musím jej řešit. Ten jsem díky Jankovi dostala a ze dne na den se rozhodla, že takhle už to dál nejde. Vím také, že v lidech z NoDu mám obrovskou podporu, přestože postavit se všemu zpětně a jít třeba na ty Lunetic pro mě bylo hrozně těžké.
Jakmile jsem se rozhodla léčit, nebylo nic snazšího. Ty čtyři měsíce byly báječné – měla jsem čas jen pro sebe, prostor utřídit si myšlenky a ujasnit priority. Daleko horší pro mě byl návrat, protože ještě před léčbou jsem se odstěhovala z Prahy. Pak ale bylo třeba se vrátit do reality a mezi lidi. A teď člověk neví, co bude. Jak na něj bude reagovat okolí, jestli mu po tomhle vůbec ještě někdo dá práci a podobně. Do toho se seznamuje se svým novým já, které se jinak chová a projevuje. Z člověka, kterému bylo jedno, jestli dorazil na zkoušku, nebo ne, se stal totální poctivec a perfekcionista. Tím jsem se vrátila o X let dozadu, do dob DAMU, kdy jsem byla do herectví extrémně zapálená.
A v tuhle chvíli za vámi přichází Honza Večeřa s novým projektem?
Přesně tak, +- VeDvou je můj nový začátek. Po návratu jsem točila dva seriály, Specialisty a Matematiku zločinu, ale v obou jsem měla opravdu malou roli. Vlastně se mi podařilo hned naskočit zpátky, ale o to je to možná divočejší.
Vaší první společnou inscenací je Ionescovo Třeštění ve dvou. Proč právě tahle hra?
S tím přišel Honza a důvod je jednoduchý. Hledali jsme něco, co bude pro dva, bude to krátké, ale kde se zároveň vyřádíme. Také nás zaujalo, že jde v podstatě o neznámý text. Zpočátku nám to přišlo docela jednoduché – Třeštění je o dvou lidech, kteří se celou dobu hádají. Přitom to bylo zatraceně těžký, protože jsme se navíc režírovali sami. Jen od Honzy Hančila jsme dostali několik cenných dramaturgických připomínek, za což mu mockrát děkuji.
S Třeštěním jsme začínali v Divadle Inspirace, které je součástí HAMU. Odtud se ale přesouváme a jarní reprízy už odehrajeme v bytovém divadle H2O.
Je v představení prostor pro improvizaci?
V některých momentech ano.
A co vy a improvizace?
Nesnáším ji. Respektive když se po mně nechce, abych improvizovala, tak improvizuju skoro pořád. Ale jakmile se řekne, že teď se improvizuje, vnitřně úplně zamrznu a bojuju sama se sebou.
Takže „nodovské“ Městečko Palermo usíná asi nebylo vaším nejoblíbenějším kusem?
Je rozdíl mezi improvizací a interakcí. A na to jsem celkem vytrénovaná z Pomezí. Na imerzivní a podobná představení se ale herci musí dokonale připravit. Když nejste ready a musíte improvizovat, a zároveň komunikovat s lidmi a reagovat na to, co říkají, tak je to peklo.
Teď přichází přiznání a jestli si tohle Janek Lesák přečte, tak bude fakt naštvaný, ale já u Palerma neznala perfektně všechny souvislosti. Takže se mi párkrát stalo, že za mnou přišli hráči a já vůbec netušila, co jim odpovědět, ani kam je poslat. Ale vždycky jsem z toho nějak vybruslila.
Co dalšího v +- VeDvou chystáte?
Další premiérou, která proběhne 12. a 13. května, bude Já, Diagnóza. Půjde o monodrama, které vychází z mých autorských textů a deníků. Ty zahrnují moje myšlenky, můj náhled na svět a život a určitou sebeironii. Půjde v podstatě o osobní zpověď člověka, který se ztratil. Vždycky jsem si přála mít monodrama a vyzkoušet si, jestli jsem schopná utáhnout představení sama. Moc se na něj tedy těším.
Vypadá to, že máte ráda výzvy a nové situace, přestože vám nemusí být komfortní.
To mám. Kdybyste se zeptala ‚Máte ráda výzvy?‘, tak vám na první dobrou řeknu, že ne. Ale realita je jiná, protože si uvědomuju, že z výzev vznikají krásné věci a člověka to posune.
Jaké máte vize do budoucna?
Jsem megaloman, takže pro +- VeDvou si do budoucna představuji nějaký velký prostor, třeba MeetFactory. Současně se ale snažím nemít přehnaná očekávání, abych pak nebyla rozmrzelá, že to tak nebude. Nicméně ambice posouvat se kupředu určitě máme.
Divadlo, nebo film?
Záleží, podle čeho se mám rozhodnout. Pokud podle finančního ohodnocení, pak film. Divadlo mě baví o něco víc a mám pocit, že jsem spíš divadelní než filmový typ. Ale tím nechci říct, že by mě filmy či seriály nebavily a nechci točit. To rozhodně chci! Jen se ve filmovém prostředí necítím tak přirozeně jako v tom divadelním.
Rýsuje se teď něco?
Bohužel, teď je to bída. Jdu tomu ale naproti. Dobře našlápnuto jsem měla zhruba před třemi lety. Tenkrát jsem točila seriál Tátové na tahu a k tomu nějaké epizodní role. Pak přišly 3Bobule, které také režíroval Martin Kopp. Kariéra se mi slušně rozjížděla. No, a pak přišel covid. Bum! A teď jsem ráda za jakoukoli malou roli.
Máte pro nás na závěr kulturní tip?
Samozřejmě zvu na naše Třeštění ve dvou a Já, Diagnóza. Pak také do Studia Hrdinů na Oči v sloup, kde hraju za Kateřinu Neznalovou. A Honza na malé scéně Ypsilonky zrežíroval skvělé rodinné představení Až opadá listí z dubu podle příběhu z Werichova Fimfárum. Vedle toho mě v nedávné době zaujalo jedno představení ve vršovickém Vzletu. Jde o sérii Území nikoho a konkrétně mám na mysli inscenaci Příchozí, která pracuje s handicapovanými. Rozkrývá jejich vnitřní svět a je to hodně dojemný.
