Studio Disney pokračuje v předělávkách svých klasických animovaných pohádek na hrané filmy. Po Dalmatinech, Lvím králi, Aladinovi, Alence, Zlobě a řadě dalších tentokrát oživil Malou mořskou vílu. Snímek ještě před uvedením do kin vyvolal řadu protichůdných názorů. Byly obavy na místě, či se Robu Marshallovi povedlo původní látku přepracovat důstojně?
Ariel je mladá mořská víla a dcera vládce podmořského světa, krále Tritona. Tomu přidělává vrásky její neutuchající touha poznat lidský svět na souši. Navzdory otcově zákazu se během jedné ze svých výprav na hladinu zamiluje do prince Erika. Pro lásku je Ariel ochotná zajít i za zákeřnou mořskou čarodějnicí Uršulou. Dostane od ní tři dny na to, aby ve své lidské podobě dostala od Erika polibek z pravé lásky. Pokud uspěje, člověkem zůstane. V případě neúspěchu se jí Uršula zmocní a využije ke svým plánům na podmanění podmořského světa. Ariel nabídku přijímá, jenže dohoda má dva háčky: náhle přichází o svůj hlas a také o vzpomínku na to, že se s Erikem musí políbit.
Nebudu chodit kolem horké kaše, a rovnou začnu tím, co způsobilo onu žhavou diskuzi napříč internetem. Jedná se o hlavní představitelku Halle Bailey, která se svým vzhledem k animované Ariel z roku 1989 jistě příliš nepřibližuje. Upřímně, tato změna mi nijak zásadně nevadila. Film jsem vnímal jako nové (ale stále známé) pojetí klasického příběhu a na samotný děj barva hereččiny pleti neměla sebemenší vliv. Ba co víc, představitelé ostatních mořských víl patří k nejrůznějším národnostem. Tím je zdůrazněný fakt, že se jedná o fantasy postavy, které tak může ztvárnit kdokoli.
I přes veškeré kontroverze a citlivá témata se v případě nového převyprávění Malé mořské víly o katastrofu nejedná.
Také království na souši má mnohem exotičtější nádech než v animované předloze, tudíž je zde pro ostatní národnosti ještě větší prostor a takové prostředí sedí i pro samotnou mořskou tematiku příběhu. Byť mi tedy Ariel s odlišnou barvou pleti nevadila, samotná Halle Bailey už tolik přesvědčivá nebyla. Hlasem zaujmout dokáže, nikoliv však hereckým výkonem, který po celou dobu sestával pouze ze dvou obličejů (30 % úsměv, 70 % prázdný výraz). Přitom v roli, v níž postava později ztratí svůj hlas, by měl být na její mimiku kladen o to větší důraz.
Samotný příběh je vyjma těchto několika vizuálních změn téměř 1:1 věrný svému staršímu předchůdci, stejně jako předchozí disneyovské hrané předělávky. Původní snímek má však pouze něco málo přes hodinu, přičemž je jasné, že to by pro moderní verzi takového formátu a rozpočtu nestačilo. Nad dvouhodinovou stopáž se tvůrci dostali díky dodatečným scénám, které celý příběh nenásilně rozšiřují a minimálně nic nekazí. Prostor dostalo také několik nových písní, které stejně jako dodatečné příběhové scény zapadají jak do původního konceptu, tak i nového exotického prostředí. Přestože k tomuto rozšíření filmaři přistoupili s opatrností, nebránil bych se výraznějšímu prostřihu některých už poněkud nadbytečných či natažených scén. Délka 135 minut je celkem zbytečná a prospělo by to větší svižnosti filmu.
CGI je v tomto případě velice diskutabilní. I přes veškerou snahu jsem se zkrátka nedokázal správně naladit na celé vizuální vyznění. Většina věcí včetně samotných mořských víl mi připadaly příliš umělé a velice nepřirozené, a to i navzdory fantasy a pohádkovému žánru. Například krab Sebastian, který Ariel doprovází. Vzhledem k hrané předělávce je i jeho vzhled realistický, zároveň se mu však vzhledem k pohádkovému příběhu musela dodat i nějaká mimika. Uvědomuju si, že vytvořit realisticky vypadajícího kraba s mimikou není jednoduchý úkol, na finální podobu s očima jako z japonského anime se nicméně zvykalo těžko. Jiné pojetí by mu pravděpodobně neublížilo. Oproti tomu se naprosto úžasně dívalo na finále, které bylo ve skutečně grandiózním stylu. V Disney se dokonce nebáli přitvrdit s hrůzostrašností (těžko však soudit, co dnešním dětem bude ještě připadat strašidelné).
S vizuální stránkou souvisí i vodní prostředí. Podmořské hlubiny zde stejně jako v animované verzi příliš velkým životem neoplývají a působí až prázdně. Zejména v porovnání s letošním druhým Avatarem, který pro vodní světy nastavil po vizuální stránce laťku neskutečně vysoko. Jsou zde sice pokusy o oživení přes různé detaily a efekty, výsledek je však stále spíše průměrný. Naopak se povedlo vyhrát si s barvou vody, v níž se střídají tmavé (jež odpovídají staršímu snímku) a světlé odstíny. Trefně tak zachycují náladu dané scény.
I přes veškeré kontroverze a citlivá témata se v případě nového převyprávění Malé mořské víly o katastrofu nejedná. Najdeme zde pár vizuálních změn (ke kterým mohou mít mnozí jisté výhrady) či pokusy sem tam něco přidat (které ne vždy fungují extra efektivně). Na samotný, zachovaný příběh však nic z toho nemá vliv a moderní zpracování svému předchůdci minimálně ostudu rozhodně nedělá. O film roku roku se nejedná, na jeden příjemný večer přesto postačí.
