Režisér Robert Rodriguez se ve svém nejnovějším snímku Hypnotik rozhodl pohrát s divákovou myslí. Dopomoct by k tomu měl vizuál, velice zřejmě inspirovaný Počátkem. Povedlo se režisérovi takový ambiciózní projekt ukočírovat, nebo si ukousl příliš velké sousto?
Detektiv Danny Rourke již delší dobou podstupuje terapie. Během sezení se vždy vrací k poslední vzpomínce na svoji sedmiletou dceru těsně před tím, než byla unesena. Rourke se marně snaží v paměti nalézt střípky, jež by mu posloužily jako důležité vodítko k odhalení pachatele. Po terapii se vrací ke svojí práci. Má za úkol sledovat jistou banku kvůli anonymnímu tipu, že se chystá její vyloupení. K bance skutečně přichází muž, jehož rozkazům nedokáže nikdo vzdorovat. Jak Rourke následně zjišťuje, jedná se o hypnotika, který dokáže komukoliv pozměnit vnímání reality a přimět ho k čemukoliv. Navíc se zdá, že má spojitost se zmizením jeho dcery. Kde však končí realita a začíná hypnotikova moc?
Od přímočaré hlavní premisy přes nažloutlý filtr až po předrsnělého Bena Afflecka – snímek na vás již od počátku dýchne atmosférou starších amerických thrillerů z dob 2000–2010. Často se překlápí až do žánru noir, což není překvapením vzhledem k faktu, že režisér má na svém kontě Sin City. Taková stylizace a pojetí přichází i se svými zápory, tedy z dnešního pohledu už lehká klišovitost, naivita, již zmíněná přehrávaná předrsnělost a nijak velká originalita. I přece jsem se na tuto vlnu starší filmové školy naladil rád, protože dnes již člověk na takové filmy nenarazí. Navíc jde o jednoduchou, odsýpající a fungující zábavu.
Hypnotik se snaží diváka šokovat a vše podávat ve velkém stylu, avšak i přes svůj potenciál a ambice tomu výsledné zpracování neodpovídá.
Jak ze zařazení do žánru sci-fi vyplývá, Hypnotik není pouze přímočarým thrillerem, byť se tak zpočátku tváří. Jde pouze o součást přetvářky, skutečná premisa přijde až později. Hypnotici přetváří lidem v okolí jejich vnímání reality, a tím pádem si ničím nemůže být jistý ani divák. K této rozpadající se realitě napomáhá vizualizace, která se s největší pravděpodobností nebude tajit svojí inspirací ve snímcích Počátek či Doctor Strange. Na rozdíl od těchto dvou snímků se zde však bohužel s konceptem více nepracuje a ve skutečnosti nijak časté zakřivování reality jede čistě na efekt. Snímek nabízí opravdu zajímavé a kreativní nápady, jenže jejich potenciál zůstává nevyužitý. Vše kolem postav se mění a rozpadá spíše nahodile, aniž by to na ně mělo sebemenší dopad. Akce zde nějaká je, efekty tu nějaké jsou, ale scény ve skutečně velkém měřítku nečekejte.
Hypnotik místo toho sází především na svoji zápletku. Asi je všem jasné, že příběh o pozměněném vnímání reality bude mít plot twist. Tudíž nebude spoilerem, když řeknu – ano, má, a to hned několik. Ale i když se film tím pádem snaží tvářit geniálně a diváka šokovat svojí komplexností, opět se o žádnou skutečnou pecku, která by vám zavařila mozek, nejedná. Veškerá záhadnost a super-důmyslné plány ve stylu „čekal jsem, že to uděláš, proto jsem udělal tohle“ jsou dopodrobna vysvětleny a především neskutečně narychlo uzavřeny.
Divák je silně držen za ručičku a nic si nemůže domyslet sám nebo něco ponechat fantazii. Režisér má tendenci vše několikrát vysvětlovat jako dítěti (naprosto zbytečně), zatímco se pyšní svojí údajnou důmyslností. Bohužel zde stejně jako v případě vizuálu chybí ona větší grácie a kreativita, která by vás opravdu odstřelila a donutila vás o filmu přemýšlet ještě týden poté, byť potenciál tu je.
Hypnotik je kombinací starších thrillerů a moderních sci-fi plných plot twistů. Velice se snaží diváka šokovat a vše podávat ve velkém stylu, avšak i přes svůj potenciál a ambice tomu výsledné zpracování neodpovídá (byť se snaha cení). Chybí mu k tomu skutečně větší grandiozita a důmyslnost. Přesto dokáže diváka zabavit a oněch 93 minut úplnou ztrátou času naštěstí není.