Britský spisovatel sci-fi a fantasy Adrian Tchaikovsky je známý a oblíbený nejen u svých fanoušků, ale také v nakladatelství Planeta9. To čtenářům přináší již několikátý autorův sci-fi titul, novelu s názvem Pěšky na Aldebaran (v originále vyšla v roce 2019). Podařilo se Tchaikovskému zaujmout i tentokrát?
Sonda Kaveney, vyslaná hledat planety v naší Sluneční soustavě, něco objeví. Jenže na snímcích, které posílá vesmírné agentuře na Zemi, není nic vidět. S jejich posíláním ale Kaveney neustává ani ve chvíli, kdy dostane pokyn přestat. Jednomu z pracovníků agentury se nakonec podaří záběry vyčistit, a lidstvo tak poprvé spatří, co zaujalo pozornost sondy – těleso o velikosti planety, které ale jako planeta nevypadá. Spíše připomíná hlavu žáby, proto je tento vesmírný artefakt pojmenován jako Žabí bůh. Všem je jasné, že jde o uměle vyrobený předmět, který se tím pádem stává největším objevem v dějinách. Samozřejmě je nutné jej náležitě prozkoumat lidskou posádkou, jejímž členem se stává i astronaut Gary Rendell. Svému neuvěřitelnému štěstí věří pouze do chvíle, než společně s ostatními začne na vlastní kůži prozkoumávat útroby Žabího boha…
Marťan zkřížený s Lovecraftem. Asi tak bych nejlépe popsal tuto knihu. Příběh Garyho Rendella je rozdělený do dvou časových rovin: minulosti před vstupem do Krypt (vnitřek Žabího boha) a přítomnosti v Kryptách. Obě dějové linie se nejenže navzájem doplňují, jelikož v minulosti se dozvídáme podrobnosti o Žabím bohu a v přítomnosti o Kryptách, ale zároveň jsou žánrově odlišné a tím i pestré.
Děj v minulosti má mnohem blíže k hard sci-fi. Vzhledem k výskytu takto abnormálního vesmírného tělesa popisuje autor vše celkem detailně a odborně. Světové dění, příprava astronautů i jejich následná cesta působí realisticky. Přítomná linka je oproti tomu již klasické sci-fi dobrodružství, které často dokáže být bizarní. Čtenář nikdy neví, s čím Gary přijde do kontaktu tentokrát.
Prozkoumávání Krypt je (na můj vkus někdy až moc) odlehčené Garyho humorem a stylem vyprávění. V něm promlouvá ke čtenáři, a má tak blízko k již zmíněnému Marťanovi od Andyho Weira. Nejednou přitom děj zabrouzdá do hororových vod a všudypřítomného tajemna, jímž má kniha blízko k H. P. Lovecraftovi. V těchto pasážích si autor naopak nechává něco pro sebe. Čtenář musí zapojit vlastní imaginaci, aby si určité scény představil nebo jim porozuměl. Volba této taktiky, ponechat prostor naší fantazii, je nejen efektivní, ale při teoretickém střetu s mimozemskými, zcela odlišnými civilizacemi a prostředím, působí pravděpodobně a uvěřitelně.
Tchaikovsky si tak bere to nejlepší z obou světů – realistického a zcela založeného na fantazii – a každý fanoušek sci-fi si v knize dokáže najít to své. Rozdělení do dvou časových rovin zároveň nutí čtenáře prahnout po odpovědích. Například co vše se stalo a vedlo k tomu, že se Gary ocitl ve své momentální, velice bídné situaci.
Novelu sice tvoří pouhých 160 stran, ale Adrien Tchaikovsky tento malý prostor využívá naplno. Nic zbytečně neopakuje ani nenatahuje a vše, co Gary v knize prožije, by některým autorům zabralo nejméně 400 stran. Naopak Tchaikovsky na pár stranách zvládá odvyprávět opravdu hodně a takto svižné tempo si kniha dlouho udržuje. Teprve v posledních kapitolách začíná zpomalovat, v souladu se stále větší vážností, intenzitou situací i čtenářova znepokojení. Rozdělení děje do dvou časových rovin totiž neslouží pouze k ukázce dvou odlišných sci-fi podžánrů, ale také ke kontrastu psychického rozpoložení hlavního hrdiny. Zatímco v minulosti k nám promlouvá racionálně uvažující Gary toužící prozkoumat Žabího boha, v přítomnosti si nepřeje nic jiného, než toto místo opustit a postupně v něm svoji racionalitu ztrácí. Mezi řádky je příběh především o lidskosti, v dobrém i špatném.
Hlavní postavy nejsou udatní hrdinové, kteří si umí poradit za každé situace, ale obyčejní lidé v naprosto zoufalé situaci. Podle toho se také rozhodují a chovají. Kniha má ještě druhý, též skrytý (pouze naznačený) význam, který čtenáře udeří až na samotném konci (či dříve, nebo také vůbec). Nelze o něm mluvit, aniž bych nevyzradil něco z děje, tak pouze podotknu, že tento druhý význam je opravdu diskutabilní. Otázka zní, zdali se do sci-fi žánru hodí a nepůsobí poněkud rušivě, nebo naopak do děje (či jeho tematiky) výborně sedne a ve svém prvku překvapení je vlastně efektivní.
Adrianu Tchaikovskému se na „pár stranách“ povedlo přinést malé velké dobrodružství na jeden či dva večery. Kombinuje to nejlepší z hard a klasických výpravných sci-fi, přičemž nejednou sklouzává k hororu. S velkým zapojením své mozkovny i fantazie servíruje všem fanouškům žánru kreativní, svižné, nepředvídatelné, hláškami nabouchané a především poctivé sci-fi, které v sobě navíc ukrývá několik podtextů. Zároveň autor efektivně nastavuje hranice k popsaní pouze takového množství informací, aby měl čtenář prostor zapojit svou vlastní fantazii (či se nechal tajemným a nepochopitelným prostředím zcela pohltit). K podtržení zážitku též napomohl povedený překlad, se kterým si Milan Pohl vyhrál stejně jako Tchaikovsky s celým příběhem.
