Džundžiho Ita není nikdy dost. Proto nám od něj CREW naděluje nejnovější, již pátý přeložený titul. A to titul velice netypický, čímž se dá paradoxně shrnout veškerá Itóova tvorba. Ovšem tentokrát v jiném slova smyslu. Mistr hororové mangy nám totiž v Kočičích denících představí čtyřnohé členy své rodiny.
Čeští čtenáři měli tu čest zažít s Itóem již mnohé hrůzy. Přes femme fatale, jež se po své smrti vrátí ještě proradnější a hrůzostrašnější než předtím, až po přímořské městečko, jehož obyvatelé jsou doslova posedlí spirálami. Jedná se však o slabé čajíčky v porovnání se zcela poškrábanými zdmi ve vašem novém domě nebo nutností zůstat dlouho a nehnutě na jednom místě, protože byste neradi probudili… vaše kočky. Jak Déčko a Áčko velice brzy zjistí, těmto tvorům lze podlehnout mnohem snadněji než kdejakým spirálám. A člověk nemůže jinak než si je i přes jejich poněkud zlé pohledy a všemožné útrapy zamilovat.
Dílo Džundžiho Ita považuji na poli mangy nejen za jedno z nejlepších, které vychází v překladu u nás, ale i celkově ve světě. S klidným svědomím ho doporučuji úplně každému – včetně těch, kdo se manze obvykle vyhýbají. Společně s faktem, že kočky zbožňuju a sám jsem jejich vlastní… ehm, tedy podnájemcem, jsem po této ideální kombinaci autora a námětu sáhl ihned, jakmile se naskytla příležitost.
Tato manga dokáže zaujmout hned z několika pohledů. Po všemožných hororech, se kterými dokázala Itóova neuvěřitelná fantazie přijít, působí Kočičí deníky jako zajímavá a příjemná změna. Autorův zvláštní smysl pro humor se v jeho nejznámějších příbězích objevuje jen zřídka, zde se mu nicméně dostává veškerého prostoru. Horor tak v nejnovější manze nečekejte, byť je Itóova nezaměnitelná stylizace patrná na každé stránce. Ony humorné situace jsou mnohdy spíše úsměvné než skutečně vtipné (ale rozesmát se mě alespoň dvakrát povedlo), minimálně dokáží být vždy milé a na úplném konci dokonce lehce dojemné.
Fanouškům skýtají Kočičí deníky jedinečný pohled do Itóova života. Déčko a Áčko jsou totiž počáteční písmena jmen samotného autora a jeho ženy. Veškeré příhody v manze vzešly z reálných situací, tudíž se jedná opravdu o „deníky“. Ty navíc doplňují rozhovory a reálné fotky hlavních kočičích představitelů. Pro nadšence do Itóovy tvorby má tedy manga pár zajímavých informací. V neposlední řadě jde o samotné kočky, které Džundži dokázal nejen kresebně, ale i jejich povahou perfektně vystihnout. Jakožto jejich podnájemce jsem se sám v nejedné situaci bez problému poznal.
Přesto se najde i nějaké to „ale“. Tím, že se jedná o deníky, mi krátké příběhy občas přišly opravdu jako „pouhé“ záznamy toho, co se onen den stalo. Jenže buď se z nich vytratila údernější pointa, nebo se smíchalo více nesouvisejících motivů. Například v příběhu, který začíná vtípkem na Áčko falešným lejnem, následně se jedna z koček nachladí, přičemž končí tím, že se Déčko snaží vymyslet způsob, aby mu nepodjížděla židle a neublížil tak kočkám. To vše na asi deseti stranách. Je tedy zřejmé, jak útržkovitě a uspěchaně musí i přes svoji úsměvnost a pohledu do Itóova života takové vyprávění působit. Také si nejsem moc jistý, čím si právě tato útlá manga zasloužila – jako jediná Itóova u nás vydaná – pevnou vazbu. Ale tohle je už opravdu šťourání a čistě moje OCD…
I s přihlédnutím k výhradám je výsledný dojem z Kočičích deníků pozitivní. Mezi top díla Džundžiho Itóa je, navzdory oblibě autora i oněch podmanivých stvoření, sice zařadit nemůžu, ale své místo v knihovně určitě mají. Jsou jednohubkou, kterou prolítnete do půl hodiny. Fungují jako milá oddechová pauza mezi „hlavními“ horory mistra, přičemž umí nejednou pobavit a kočky autenticky vyobrazit. Jedná se také o skvělou příležitost k bližšímu seznámení s autorem. Pokud by tedy Itó chtěl se svými čtenáři sdílet více ze svého života či se znovu zaměřit na kočičí protagonisty, vůbec bych se nebránil.
