Festival Be2Can, respektovaný výběr filmů pro fajnšmekry, slaví již desátý rok. I tentokrát nabídl atmosféru prestižních filmových festivalů a oceněné snímky z Benátek, Berlína a Cannes. Mezi nimi například Jean du Barry – Králova milenka, který celý festival zahajoval, Golda – Železná lady Izraele, Hvězdy v poledne, Všechna ta krása a zabíjení nebo Undine.
Všechna ta krása a zabíjení
Vítězný snímek z filmového festivalu v Benátkách (a s nominací na Oscara) režisérky Laury Poitras sleduje respektovanou americkou fotografku Nan Goldin ve třech prolínajících se rovinách. První je emotivní popis jejího raného života poznamenaného sebevraždou milované sestry a komplikovaným vztahem s rodiči. V druhé se necháváme unést fascinující jízdou Goldin coby excentrické a úspěšné fotografky amerického společenského života 70. let se všemi jeho aspekty jako homosexualita, drogy, sexuální revoluce, a nakonec hrozivá epidemie AIDS.
Ve třetí, a svou aktuálností nejděsivější rovině, pozorujeme Goldin v roli aktivistky usilující o veřejné odsouzení rodiny Sacklerů, jež stála za opioidovou krizí. Ta stála životy statisíce Američanů, kteří užívali léky z produkce Sacklerových farmaceutických firem. Byť oficiálně byly označeny jako bezpečné, šlo o smrtelně návykové látky. Goldin se v nervy drásajícím boji snaží dosáhnout toho, aby Sacklerovi byli vyloučeni z respektovaných uměleckých institucí, v nichž jejich jméno po desetiletí figurovalo na seznamu filantropů a nejštědřejších dárců.
Fotografčino ponoření se do srdceryvných lidských příběhů a její schopnost propojit a aktivizovat své okolí ke zdárnému konci jsou v dokumentu zachyceny bez klišé a hloupých zkratek. Nejdojemnějším momentem filmu je scéna, ve které jsou soudním rozhodnutím dva představitelé rodiny Sacklerů přinuceni v online procesu sledovat vyjádření pozůstalých. Výsledek odvážného tažení proti privilegované rodině je nakonec smutným bonusem. Originální vyprávění Goldin by divák rád sledoval dál – její zážitky by totiž s přehledem vydaly na další tři filmy…
Undine
Něco skončí a bolí to tak, že se chce umřít. A najednou, zničehonic, se objeví někdo, kvůli komu umřete dobrovolně, protože tak vypadá pravá láska.
Německá historička Undine dokáže zájemcům poutavě vyprávět o staré i novodobé architektuře Berlína. Když se s ní však u šálku kávy rozchází partner, tíhu okamžiku se všemi jeho nejtrapnějšími atributy neustojí. „Pokud se se mnou rozejdeš, budu tě muset zabít,“ zní její první reakce. Až je nám Johanese, utíkajícího ze vztahu kvůli jiné ženě, líto. Nakonec dotyčnému po své původní výhružce sdělí: „Za půl hodiny přijdu zpět a ty mi řekneš, že mě stále miluješ.“ Johanese samozřejmě na místě už nenajde a od této chvíle každý senzitivní divák čeká na jeho smrt. Zda přijde a kdy.
Vražda se ovšem nekoná. Snímek naopak rozvíjí příběh hluboké lásky Undine a nového muže, který začíná vzápětí po rozchodu. Film novým vztahem nabírá tempo a sleduje zamilovaný pár, pro který se mystickou branou lásky stávají hluboké ponory v jezeře. Aktuální partner jednou, během potápění kvůli opravě hlubinného potrubí, potkává bájného gigantického sumce. Dlouhé a magické záběry na postavu svařující v temné hloubce jsou neskutečné. Světlo vycházející ze svářečky pod vodou je stejně oslňující jako nad hladinou a klid podvodních záběrů pouze se zvuky vycházejících bublin z masky působí jako meditace. Navzdory vyobrazené lásce je toto skutečný kouzelný moment snímku.
Film využívá promyšlených zkratek, které vyžadují správné naladění diváka. Prolínající se přítomnost i budoucnost nenechává příběh ustrnout a drží napětí do samého konce. Undine je civilní snímek s dokonalou dramaturgií, kterou by mohla závidět jakákoli produkce s nabubřelým rozpočtem. Film od začátku do konce šlape a i s prvky ezoteriky je pochopitelný všem, kdo aspoň jednou za čas mají „živé sny“. Petzold natočil film, kterým umí nenápadně okouzlit i díky soundtracku, poněvadž Bachova klavírní hudba je v každém momentu tou správnou variantou pro jakýkoli splín. Žádný div, že na Berlinale získal Zlatého medvěda za nejlepší film.
