Nasadíte si trochu větší brýle a najednou se ocitnete uprostřed pralesa nebo na dně oceánu. Je libo virtuální realitu? Zkusíme vás navnadit zážitky z právě uplynulého festivalu ART*VR, který představil VR ve formě filmových instalací, s uměleckým i společenským potenciálem. Festival pod kurátorským vedením režiséra Ondřeje Moravce oslavuje deset let existence virtuální reality jako moderního média.
Přehlídka filmů ve virtuální realitě je podle organizátorů první akcí svého druhu a rozsahu ve střední a východní Evropě. Pojďme prolétnout výběrem! U většiny VR instalací a filmů zažívá divák pocit jisté závrati, levitace v prostoru nebo pohybu pouhého vědomí odděleného od fyzického těla. Když se totiž podíváme pod nohy, nevidíme své tělo, ale jen propast. (A pak ten úlek, když vámi „proletí“ virtuální těleso!) Když jsem byla malá, občas jsem si takhle vzala do rukou zrcadlo a prošla se pár kroků po rovném trávníku na dvorku, s pohledem zabořeným do odrazu oblohy. Člověk měl pocit, že i když cítí pod nohama pevnou půdu, kráčí po nebi a stoupá do prázdna, lehce omámen závratí…
S menší či větší intenzitou tak působí všechny instalace – podle toho, jak pracují s iluzí prostoru a pohybu v něm. Jsou sice nerealistické, ale přitom téměř reálné… Například meditativní, ale melancholická miniatura Simple Songs about Death / Prosté písně o smrti (Maciej Czuchryta, Marta Wieczorek) návštěvníka zavedla do trosek města, ve kterém se zastavil čas, přestože voda se čeří. Proplouváme po neslyšné řece, která stejně jako její okolí – jako skály nebo zaniklé stavby – nese týž nádech písečné šedi. Hlas ženy hovoří o rozkladu, zániku i obrazu sebe sama, který můžeme spatřit na hladině. Na louce roste tráva, ale nevlaje ve větru. Z obrovského mostu odpadávají úlomky kamene, ale visí ve vzduchu. Nad nimi rozlomená vzducholoď zastavená v pádu, ptáci levitující v beztíži. Když se pomyslná loď ponoří pod vodní hladinu, jako by bylo možné ten ledový chlad přímo cítit. Estetika kusu se blíží Smutku nechtěných katedrál, instalaci v pražské Kunsthalle z dílny Lunchmeatu, který ovšem pracuje „jen“ s projekcemi a multikanálovým zvukem.
Snové světy i horor
Patnáctiminutová esej Flow (Adriaan Lokman) diváka zavedla do prostředí, které je celé tvořené jen statickými nebo pohybujícími se liniemi a obrysy objektů a lidí. Flow promlouvá z pozice větru, který vane či sviští ulicemi města a krajinou. Proud pohybu je hravý a připomíná kresbu tužkou. Jedná se ale o reálně nasnímané pohyby, převedené a rozanimované do drah, které kolem diváka-návštěvníka vytvářejí celý tento pohyblivý prostor. Znáte-li povídku Raye Bradburyho Vítr, získá pro vás tento snímek úplně novou dimenzi…
Ptáci v kleci / Jailbirds (Thomas Villepoux) jsou animovaným filmem, jehož se divák stává součástí, neviditelným svědkem událostí spolu s aktéry. Estetikou vzdáleně připomíná Zemanova Čarodějova učně. Prostředí a postavy jsou trojrozměrné, pohled se stále mění a divák kolikrát ani netuší, že za jeho zády stojí nová postava. Pocit, kdy se vás „dotýká“ tělo, které ve skutečnosti neexistuje, je mrazivý. Stejně jako příběh sám. Očekávala jsem sociálně kritické realistické drama, a dostala horor.
V nedobytné pevnosti na útesu stojí věznice se zlověstným a zákeřným šéfem. Jeden z jeho chovanců, od pohledu hromotlucký dobrák, kreslí krásné pestrobarevné obrazy, i když celé roky tráví v temnotě cely. Má totiž rodinné tajemství: recept na zázračný čaj, který dokáže v noci osvobodit jeho oči, jež vylétají za mříže a cestují po světě… Samozřejmě je zrazen spoluvězněm, který doufá, že tajemství prodá za svobodu. Ředitel věznice tajně vypije lektvar a nechá obživnout své ruce, jimiž dvojici očí v noci uchvátí. Do hry se ovšem vloží babička osleplého vězně, která ví, že každý, kdo ochutnal lektvar, je v jeho moci, dobré či zlé, podle vlastních úmyslů. Hrdina nakonec získá znovu zrak, ale jeho obrazy se proměnily; neumí už kreslit nic jiného než krvavé výjevy, zlo a utrpení… Film vytvořený podle francouzského komiksu nabízí dosti znepokojivou metaforu.
V cizím městě i cizích tělech
Americký Forager / Sběrač (Winslow Porter, Elie Zananiri) nahlíží svět očima hub. Do hlubin země, kde klíčí a rozrůstají se mycelia, do ticha lesů, do hvězdné noci, ve které se spory rozletí a vědomí zanikne, tam všude se divák dostane. Instalace je částečně interaktivní, její součástí je i jakási zátěžová vesta, která vibruje a dává pocítit, jaké to asi je klubat se na povrch země. Zajímavostí je, že animace vychází z časosběrných videí reálných hub. Projekt Berlin 2037 (Jan Kerhart, Felix Gaedtke, Gayatri Parameswaran) zase ukazuje vidinu udržitelného města budoucnosti s futuristickým nádechem. Návštěvníci se po něm mohli projíždět díky skutečným kolům propojeným s VR projekcemi, aby byl jejich zážitek ještě realističtější.
Instalace Body of Mine / Moje tělo (Cameron Kostopoulos z USA) je postavená na motion capture v reálném čase. Ale protože sbírá obraz jen z pěti signálů (ovladačů a senzorů v pase a na kotnících), je pohybově omezená a výsledek působí neohrabaně. Ve virtuálním prostoru totiž stojíte před zrcadlem, na kterém se objevuje „váš“ obraz, ale jsou to postavy různých žen a mužů. Musíte jej přijmout naznačením objetí, pak se zobrazí další avatar. Bohužel senzory nejsou nejspolehlivější a především mají tendenci deformovat paže. To jsme zažili několikrát i v Laterně magice v Robotu Radiovi, kdy stačilo, aby se jeden jediný rozbil a distorze obrazu byla na světě. Tak jsem si alespoň pro jednou vyzkoušela, jak se asi cítí performer ve chvíli, kdy se tohle stane…
Ve znamení antropocénu
Ve filmu 21–22 China se dvacet minut prolétáte nad územím moderní Číny. Jde o skutečně ohromující zážitek – let nad skalami Wu-ling-jüan, pouštěmi i městy. Nejmodernější metropole vidíme jako na křídlech ptáka, mezi mrakodrapy na dosah lidí za okny. Realisticky jsou nasnímány průmyslové závody, továrny, doly, kamenolomy, … Panorama je dokonalé, z hloubky se točí hlava a letět můžete i pozpátku. Projekt získal hlavní cenu poroty. V anotaci čteme výzvu: „Porovnáním přirozeného a umělého prozkoumejte environmentální a morální důsledky antropocénu.“ Film však působí spíše budovatelsky a hrdě. Vypadá to, jako by jeho popis vznikl pro obměkčení západních srdcí, což zjevně funguje, ale za své kouřící komíny se Čína evidentně nestydí.
Mnohem přesvědčivěji vyzněla Očista / Let Nature Heal (Jacco Kooistra z Nizozemska), kde se nejprve objevuje socha, snad z kamene či dřeva, zarůstající keři a les, jímž jako duchové procházejí bělavé obrysy mužů čtoucích mobilní telefony, který ale pohltí požár. Ocitáme se na divoké skládce (včetně pohozené mrtvoly celé krávy), kterou postupně zatápí voda a pod hladinou spolu s hejny ryb plavou igelitové sáčky. Jednotlivé kousky smetí na hladině sice nejsou trojrozměrné, přesto působí zážitek odpudivě realisticky. Jak se asi cítí živé bytosti plující v našich odpadcích? Instalace Origen (Emilia Sánchez Chiquetti, Brazilie/Argentina) byla výletem do animovaného světa deštného pralesa, který vypráví prastaré pověsti a příběhy. Získala cenu za nejlepší storytelling, ale jako nezkušený divák jsem měla obrovské problémy s následováním pokynů, uvítala bych rozhodně neinteraktivní verzi.
Miniatura Za duhou / Over the Rainbow (Craig Quintero, Taiwan) byla malým uměleckým klenotem spojujícím surrealistické pohledy s prostředím kabaretu. Vstupujeme do prostoru za obrazy v galerii, na jeviště, jež může být divadlem naší mysli. Postavy hledící na diváka z bezprostřední blízkosti jsou neuvěřitelně realistické, skutečně na dosah ruky. Nejen, že jde o vybroušenou estetiku, ale také takový typ instalace otevírá otázku, zda také toto není cesta, jak divákovi zprostředkovat nejen film, ale hudební či divadelní zážitek.
Třetím oceněným příběhem byla Eurydika: Sestup do věčnosti (autorka Celine Daemen z Nizozemí). Architektura filmu je celá vystavěna ze svítících bodů rozdílné hustoty, které vytvářejí zdání chodeb, zdí, výklenků, průhledů a tvoří obrovský vysoký a hluboký komplex. (Takovou techniku vytváření 3D prostředí a postav používá například Mária Júdová.) Divák vchází do labyrintu, kráčí za zvuku soudobé vokální skladby, sestupuje do podsvětí. Brzy si uvědomíme, že labyrint je obrazová smyčka a že jeho zákruty vždy nabídnou možnost odbočení vlevo i vpravo, aby se návštěvník netočil příliš dlouho v kruhu – i tak tahle procházka závrať způsobuje, protože stěny i podlaha připomínají jen nahuštěné hvězdy uprostřed černočerné temnoty. Snímek získal cenu za nejlepší design.
Oči, které mohou cestovat, když tělo nemůže
Soutěžní sekci festivalu doprovázelo setkání zástupců tvůrčích týmů a dalších hostů a panelistů, kteří se po tři dny scházeli v DOXu na přednáškách a besedách. Téma se stále vracelo k otázkám etiky a potenciálu virtuální reality v různých oborech – v edukaci, kde lze vytvořit názorné výjevy od zobrazení života mikroorganismů po oživlé postavy historie, pro snazší vcítění se do osudů lidí, kteří náročnými etapami dějin prošli a zažili válku a útlak, diskutovalo se i o jejích terapeutických možnostech.
Některé instalace, například 21–22 China, Flow nebo Prosté písně o smrti, kde stačí se dívat a svět se roztáčí a proudí kolem vás, naznačují další možnosti. Shodou okolností jsem právě četla jeden z pohnutých příběhů pacientů trpících amyotrofickou laterální sklerózou, která postupně paralyzuje celé tělo, i když mozek zůstává nedotčený. Samozřejmě, virtuální realita neřeší paliativní léčbu tam, kde pacienti trpí nesnesitelnou bolestí, ale v otázce „vězení ve vlastním těle“ nabízí mnoho. Film Jailbirds je taková analogie – virtuální realita se může stát „cestujícíma očima“ pacienta, který by mohl navštívit památky celého světa nebo divadla a koncerty. Snad bude časem tato technologie natolik dostupná, aby se stala běžnou součástí léčby a osvobozovala ty, kteří to potřebují.
Ostatně takovým otázkám se věnuje další velká série instalací přímo pod titulem Dimenze empatie, která je v DOXu k vidění až do 3. prosince. Té se tedy na zoubek můžeme podívat samostatně a vy ji ještě stihnete vidět. Mezinárodní soutěžní část festivalu ART*VR se bohužel konal jen pět dní, ale zájem návštěvníků byl velký. Doufejme, že pro příští ročníky vylepší organizátoři nejen systém pořadníků, ale také trvání instalací prodlouží.
