V horách šílenství, nová manga adaptace jednoho z nejznámějších Lovecraftových příběhů, dochází ve své druhé části završení. Povedlo se Gó Tanabemu zdárně udržet kvalitu až do konce? Než vám to povíme, upozorníme, že se v recenzi nevyhneme menším spoilerům původního Lovecraftova díla a už vůbec ne první knihy mangy.
Výpravná expedice na Antarktidu roku 1930 v čele s Williamem Dyerem se nevyvinula zrovna tak, jak by si kdokoliv před jejím zahájením představoval. Po nalezení zmasakrované druhé poloviny týmu v ledové pustině následovalo tajemné pátrání po nezvěstném profesoru Lakeovi. Dyer se spolu se svým asistentem Danforthem rozhodne letecky prozkoumat oblast, o níž Lake před svým zmizením mluvil. K jejich překvapení nacházejí pozůstatky rozsáhlého města starého miliony let. Z jeho ruin a reliéfů posléze odhalují tajemství původu života na Zemi. Je toto tajemné místo skutečně tak opuštěné, jak na první pohled vypadá? A mají Dyer s Danforthem dostatek psychických sil na cokoliv, co je zde čeká?
Gó Tanabe si mě v první části své adaptace získal hned několikrát, přičemž jedním z hlavních důvodů – a pochopitelně tím nejvíce patrným – byl vizuál. Fanoušci Lovecrafta mi jistě dají za pravdu, jak obtížné je převést jeho text do vizuální formy. Tanabe se ale toho zhostil skvěle. Jeho kresba mě naprosto uchvátila již v první knize a k mému překvapení dokázal v pokračování svoji vlastní, vysoko nastavenou laťku ještě o kus překonat. Ač v jedničce zachytil atmosféru tajemné ledové pláně a znepokojivých hor na výbornou, stále se jednalo „pouze“ o hory. Teprve druhá část původního příběhu mu umožňuje vykreslovat úchvatné scenérie pradávného mimozemského města, jeho historii a obyvatele či tajuplné podzemní chodby s reliéfy.
K prozkoumávání je toho skutečně mnoho, díky čemuž je druhá kniha mnohem pestřejší než první. Gó Tanabe nám za pomoci své fantazie, citu k původní látce a opětovné skvělé hře s černou a bílou barvou zprostředkovává parádní podívanou. Občas jsem narazil na problém zmiňovaný v předchozí recenzi, a to zaměření se na nepříliš rozeznatelné detaily v malých panelech. Ale ve srovnání s první částí se tak děje v mnohem menší míře. Oproti tomu se Tanabe nebojí využívat více celostránkových (a opravdu skvostných) kreseb, než tomu bylo v jedničce. Ostatně veškerá místa a scény si toto pojetí zaslouží. Čtenář se tak navzdory hororovému žánru bude cítit stejně uchvácený jako ústřední dva badatelé na své výpravě.
Na jednom místě jsem ale přece jen trochu narazil. V pozdější kapitole původního příběhu Dyer s Danforthem rozklíčovávají historii mimozemského města, a to pouze z tamních reliéfů. Lovecraft se to ještě snažil zachránit tím, že o něčem z toho Dyer už slyšel či četl předtím. Nicméně následné rozklíčování je natolik detailní (z reliéfů vyčetl i mimozemský politický systém) a historii pokrývá tak rozsáhlou, že mi to i s přihlédnutím k žánru sci-fi přišlo poněkud absurdní. Zajímalo mě proto, jak si s vyobrazením takto „neskutečně popisných“ reliéfů poradí Tanabe ve vizuální adaptaci. Osobně bych z toho nevyčetl ani ň, přesto si uvědomuji obtížnost ztvárnění daných reliéfů – milion let starých, vytvořených mimozemskou civilizací, a zároveň alespoň trochu uchopitelných pro čtenáře. Tudíž jsem alespoň ocenil snahu.
Paradoxně je následné přenesení čtenáře do pradávné historie mnohdy hůře čitelné než samotné reliéfy. Nevím, zda to bylo nadměrným využitím tmavých barev (oproti jindy vyvážené a povedené hře bílé s černou), zvláštními příliš detailními záběry či kombinací obojího, ale chvílemi jsem měl v této kapitole problémy s rozpoznáváním čehokoliv. Celostránkové panely sice tradičně překypují četnými detaily, ale neodnesete si z nich takový požitek. A ano, Lovecraft je sice o „těžko uchopitelném a nepředstavitelném“, ale nejsem si jistý, že v tomto případě byla nečitelnost Tanabeho záměrem. Naštěstí se jedná o skutečně malou, zanedbatelnou a víceméně jedinou výtku ke knize. Co se zbytku vedle skvělé kresby týče, ani v tom Tanabe v nejmenším nezklamal. Vyprávění je i tentokrát svižné, ale současně nijak uspěchané. Vše důležité, co se odehraje v originálu, se objevuje i zde.
Jak již bylo řečeno, druhá kniha je mnohem pestřejší než první. Obsahuje různorodá místa a scény s velice odlišnými tempy a charaktery. S uspokojením jsem pociťoval, že autor věnoval dostatek prostoru jak sdělení podstatných informací a detailů, tak tomu stěžejnímu: budování atmosféry. Přestože jsem příběh již znal, Tanabemu se podařilo mě do stále intenzivnějšího Dyerova pátrání vtáhnout i podruhé. Dokázal jsem si tak vychutnat všudypřítomné napětí, plně zužitkované ve vydařeném finále. Knihu jsem zavíral s pocitem, že rozdělení na přesně dvě části bylo správným rozhodnutím a že se k oběma částem v budoucnu rád vrátím.
S radostí tak mohu říct, že V horách šílenství H. P. Lovecrafta je jednou z nejlepších adaptací spisovatelova díla. Což je opravdu vzácnost. S čistým svědomím ji tak mohu doporučit jak fanouškům, tak neznalým. A sám budu doufat, že se u nás s japonským autorem nepotkáváme naposledy.
