Téměř tříleté a velice netrpělivé čekání je u konce. Denis Villeneuve nás podruhé přenáší na pouštní planetu Arrakis, aby pokračoval v osudech Paula Atreida a mocenských bojů o koření, a současně završil kultovní dílo Franka Herberta. Stálo takové čekání za to a svezli jsme se po duně nadšených ohlasů z celého světa i my?
Ani písečný červ není tak nevyzpytatelný jako lidská chamtivost. Obzvlášť pokud je ve hře natolik vzácná surovina, jakou je koření z planety Arrakis. Jen málokdo z rodu Atreidů, jemuž byla svěřena správa nad touto planetou samotným imperátorem, by čekal takovou zradu a masakr, k němuž zanedlouho po jejich příletu došlo. Z krveprolití se podařilo vyváznout Paulu Atreidovi a jeho matce Jessice, kteří vyhledali útočiště u místních fremenů. Zde se učí jejich zvyklostem a Paul nachází (doslova) dívku svých snů. Zároveň se bude muset připravit nejen na nevyhnutelný střet s těmi, kdo povraždili jeho nejbližší, ale také tíhu jistého proroctví, jehož se on sám již od počátku obává.
První část Duny si mě získala zejména bohatostí svého fiktivního světa. Přitom rozlehlé pouště Arrakisu v sobě sice mají jistý půvab, ale na první pohled mohou působit poněkud pustě. O to větší překvapení na diváka čekalo, když se ukázalo, kolik toho nabízí k prozkoumání. Tedy přesný opak od mnohých novodobých sci-fi, které se pyšní drahými CGI, hromadou pozoruhodné technologie a tím i zdánlivě komplexními světy, avšak pod svojí naleštěnou skořápkou jsou zcela prázdné (koukám na tebe, Stvořiteli).
Duna: Část druhá netrpí neduhem sequelů, které se snaží být bombastičtější a epičtější naprosto samoúčelně.
Na tento prvek druhá část Duny hned ze začátku navazuje a naplno ho rozvíjí. Sledujeme Paula, jak důkladněji poznává kulturu fremenů, učí se jejich jazyk a přebírá od nich znalosti v boji či průzkumu pouště. Postupně a pro diváka především nenuceně prohlubuje svůj vztah s Chani, konfrontován je ale i se stinnými stránkami tamního života – proroctvím, které velice zajímavým způsobem rozděluje i samotné fremeny. Jeho matka taktéž proniká do fremenské kultury, ale z úplně jiného úhlu pohledu. Nepamatuju si, kdy naposledy mě fiktivní svět natolik pohltil, fascinoval a především přiměl zapomenout, že se vůbec jedná o fikci. V jednu chvíli jsem se pouze přistihl u myšlenky, že se příběh částečně odklání od svého původního motivu, avšak nikoliv – vše má svůj smysl a opodstatnění, které se v určitý moment na diváka sesune jako lavina.
Od této chvíle nabírá snímek ještě větší otáčky než doposud, přičemž si mě veškeré dění dokázalo omotat kolem prstu a napětím jsem ani nedýchal. Mnohovrstevnaté vyprávění nakonec dochází ke svému velkolepému završení, ve kterém se též zúročily Paulovy vize z první části (tehdy mi svojí četností připadaly rušivé, ovšem s pokračováním nabírají docela jiný rozměr). Stopáž se přesype stejně hladce jako písek. Dokonce jsem cítil, že by si řada myšlenek a dalších prvků zasloužila ještě větší prostor, například ve třetí části či seriálu. Zároveň chápu obtížnost filmového převedení více než 600stránkového románu a opět Villeneuvea obdivuju za to, s jakou lehkostí (byť oproti první části byly některé skoky již o něco patrnější) dokázal vše odvyprávět tak, aby se nic nerozpadlo a především se mu podařilo předat to nejpodstatnější.
Ocenit musím také „ukočírovanost“ – druhá část Duny je pochopitelně o něco větší vzhledem ke gradaci děje, ale vyloženě netrpí neduhem sequelů, které se snaží být bombastičtější a epičtější naprosto samoúčelně. Nechybí ani mistrný vizuál a estetika, kterými si tvůrce získal diváky například již v Blade Runnerovi 2049. V Duně – a obzvláště její druhé části – obojí dotahuje k dokonalosti (například jistý souboj v aréně je skutečná lahůdka). Společně s neméně perfektním OST, kterého se opět zhostil Hans Zimmer a jehož zvuková složka více než kdy jindy přispívá k samotnému vyprávění (jinými slovy, Duna silně „vypráví zvukem“), se jedná o zážitek, z něhož nejednou budete mít husí kůži a který je nejlepší absolvovat v IMAXu.
Přes veškerou chválu si uvědomuji, že Duna nebude pro každého. Pokud vás kvůli své „pomalosti“ první část příliš neoslovila, nečekejte razantní změny ani v části druhé. Pro fanoušky je to ale naopak dobře. Osobně jsem si vychutnal bravurně vybudovaný, po mnoha směrech podmanivý a detailní svět, jenž je vizuálně i zvukově dokonale zpracovaný a taktéž zcela uvěřitelně ztvárněný všemi herci. A především – z perfektního a komplexního příběhu je patrný nejen silný vliv na fikci jako takovou, ale svými myšlenkami a symbolikami ladně přesahuje do skutečného světa. Duně jsem propadl stejně snadno jako následovníci Muad’Dibovi a hledám jen stěží, co bych vytkl. O jednom z nejlepších sci-fi a audiovizuálním zážitku všech dob mám tak jasno, teď už se jdu pouze začíst do jeho knižní předlohy.
