Po třídílném Muzeu vsadilo nakladatelství CREW na další manga thriller. Volba tentokrát padla na titul Přiznání z roku 1999, který navíc vychází v jediném uceleném svazku. Autor Nobujuki Fukumoto v něm prozkoumává mrazivá tajemství a myšlenkové pochody dvou horolezců, kteří jsou kvůli nevlídným okolnostem nuceni přečkat nečas v jedné horské chatě.
Horu Owari zná Asai jako své boty. Přibližně jednou za dva roky ji totiž se svojí partou z univerzitního horolezeckého klubu zdolává a další, společný výstup byl již za rohem – tyto plány však většina přátel na poslední chvíli odřekla. Asai proto vyrazil pouze s Išikurou. Jenže ten se naneštěstí nejen zranil, ale oba také zastihla sněhová bouře. V domnění, že zcela jistě brzy umře, se Išikura svému kamarádovi přiznává, že kdysi někoho zabil. Asai se ale nevzdává a s Išikurou na zádech se zvládne dostat do jedné horské chaty. V ní momentálně oba horolezci přečkávají, než se k nim dostane horská služba. Ve vzduchu je ovšem cítit napětí. Išikura nepočítal s tím, že se po svém hrůzném přiznání dožije následujícího dne. A Asai nyní představuje jediného člověka, který toto nejhorší tajemství v Išikurově životě zná…
Fukumoto ví, jak čtenáře zaujmout od samotného začátku. Jde totiž rovnou k věci a už na první straně se (vysloveno neznámou postavou) dočítáme: „Může si za to sám… neměl poslouchat!“ O přibližně pouhých deset stran dále se Išikura přiznává k vraždě. Nasnadě je otázka, zda není poněkud unáhlené vyložit takto zásadní a zlomové zvraty hned na začátku. Jak nám ale autor následně dokazuje, rozhodně ne. Čtenář sice od začátku ví, že se něco semele, ale už může pouze hádat, jak konkrétně k tomu dojde… a kdo z toho případně vyvázne živý.
Než o samotnou zápletku, která není bůhvíjak komplexní nebo jedinečná (horolezci uvíznou v horské chatě), a zvraty (přestože se jeden zajímavý objeví) jde především o budování napětí a vykreslení psychologie hlavního hrdiny Asaie. Naskytnou se i ojedinělé chvíle, kdy máme možnost lehce poznat také Išikuru, avšak autor se jinak po většinu doby rozhodl jeho myšlenkové pochody čtenáři nezpřístupnit. Což mi vyhovovalo. Namísto pomyslné šachové partie dvou jedinců tak situaci vnímáme pouze z pohledu Asaie a dokážeme se vcítit nejen do jeho frustrace z toho, že nevidí Išikurovi do hlavy, ale tím i do jeho narůstající paranoie. S tou si autor poradil opět zdařile. Asai nepropadá panice ihned, naopak se snaží na každou situaci hledět z obou stran mince a sám sobě si racionálně odpovídat. Postupně ale narůstá hrdinova i čtenářova nejistota spolu se všudypřítomným napětím, až nakonec dojde na nevyhnutelné…
Zatímco první polovina mangy funguje jako psychologická nástavba, druhá se již překlápí do akce. Také druhá část děje si udržuje napětí, jen v jiném slova smyslu. Ale bohužel jsem zde musel nejednou přimhouřit oči. Popravdě jsem se pozastavil už na začátku, kdy se dozvídáme, že úmrtí Išikurovy oběti bylo prohlášené za nehodu. Stopy po škrcení, ke kterému se Išikura uchýlil, očividně nikdo nenalezl nebo neřešil. Jednalo se však o ojedinělý případ, a tak jsem to také přešel. Jenže druhá polovina Přiznání podobných menších či větších nedomyšleností obsahuje více.
Chata v horách sice představuje ideální prostředí pro psychologickou hru, hůře se v ní však vykresluje akce a autor si musí nejednou dopomáhat jistými scenáristickými berličkami. Pravděpodobně se tak během četby budete ptát „proč Asai udělal tohle“ a „jak mohl Išikura udělat tamto“ a podobně. A přestože mohl Fukumoto – zejména na takto nijak velkém prostoru – řadu detailů doladit, výsledek se již změnit nedá a je lepší nad některými situacemi příliš nepřemýšlet.
Budete-li toho schopni a přistoupíte na autorovu hru, dostanete jinak vcelku zábavnou, a především napínavou jednohubku, která skýtá i zajímavé rozuzlení. Kresba je spíše takový lepší průměr / lehký nadprůměr, přesto se jí daří dopomáhat k budování hutné atmosféry. Obzvláště tajuplné a mrazivé vykreslení hor, ze kterých čtenář cítí naprostou izolaci od civilizace a blížící se hrůzné události, mi dala vzpomenout na nedávno u nás vydané V horách šílenství.
Za český překlad Přiznání jsem i přes výtky vděčný. Nakladatelství CREW titulem opět o něco rozšířilo seznam nejen jednosvazkových, ale také thrillerových mang na našem trhu – a obojího rozhodně nebude nikdy dost. Určité nedodělky se na Fukumotově díle jistě najít dají, stejně tak se ale naštěstí dají ve výsledku přejít a převládající pozitivní dojem až tolik nenarušují. Fanouškům psychologických thrillerů tak lze Přiznání s čistým svědomím doporučit.
