Dvoudílné vyprávění o roztomilém chobotnicovém mimozemšťanovi, který ze Šťastné planety přiletí na Zemi plnou deprese a bolesti, se může zařadit mezi další úspěšně dokončené mangy, jež vyšly v nakladatelství CREW. Než se ale s Takopím rozloučíme, dojde na velké odhalení, na které navnazuje již samotný název – jeho prvotní hřích. Společně s ním se ale tak trochu prohřeší i Takopího autor… Pro účely recenze obsahuje text spoilery k prvnímu dílu.
Jediné, co Takopí chtěl, bylo šířit štěstí. Jindy možná velice prostý úkol, kdyby si však k jeho splnění nevybral obyvatele planety Země – a obzvláště, kdyby se nepotkal s mladou školačkou Šizukou. Ani veškerá jeho kouzelná udělátka nedokázala Šizuku zcela ochránit před vnějšími i vnitřními bolestmi, které zažívala kvůli šikaně. V čele šikanátorů stála Marina, z níž– jak Takopí poznal na vlastní kůži – šel neuvěřitelný strach. Takopí se tak po předchozích marných snahách nechal při ochraně Šizuky „trochu“ unést a Marinu nedopatřením zabil. Nešťastná situace však formuje nová přátelství, a především nechává vyplout na povrch tajemství, která razantně mění dosavadní Takopího přesvědčení.
První díl skončil skutečně nečekaným plot twistem. Bylo tak jednoduché naskočit na pokračování, které na ošemetnou situaci způsobenou Takopím navazuje hned od první stránky. Jak se Šizuka společně se svým kamarádem Naokim hodlá vyvléct z toho, že bylo nalezeno mrtvé tělo její šikanátorky? Autor se takové příležitosti ujal velmi schopně a čtenářovu zvědavost dokáže nejen stabilně udržovat po většinu děje (a stránky se tak otáčejí skoro samy), ale především si mistrně pohrává s vývojem jednotlivých postav.
Již v prvním dílu bylo patrné, že smyslem vyprávění je poukázat na komplikovanost lidí (ze kterých jde Takopímu hlava kolem), a druhý díl to pouze umocňuje. Předkládá nám komplexní jedince, kteří jsou na jednu stranu oběťmi, ovšem na stranu druhou sami nejsou svatí. Bylo fajn pro změnu číst něco, co není černobílé (přestože jde o mangu) a vyhýbá se klasickým šablonám. Pokud se například někdo jeví jako člověk, který dělá naschvály (a jindy by to k postavě i sedělo), ve skutečnosti takový být nemusí. Velkou roli v podobném zkreslení hraje pouze úhel pohledu jiné z postav. Spousta charakterů má také – vlastním strastem navzdory – práh, před kterým by si samy měly zamést, přestože si je čtenář vědom okolností, kvůli nimž k jednotlivým prohřeškům došlo. Jedná se o začarovaný kruh, kdy vůči hrdinům příběhu cítíme pochopení, ale mnohdy i nesouhlas. V otázce, komu fandit (a zda vůbec někomu), jste ve finále poněkud v rozpacích i u samotného Takopího, který měl být v celém tomhle bordelu tím jediným fixním a zářným bodem. A i on sám je svým pozdějším jednáním zmatený.
Výtvarná stránka byla povedená již posledně, druhým dílem se však Taizan5 ještě o něco překonal. Svazek se oproti tomu prvnímu pyšní větším množstvím celostránkových či velkých panelů, které se značnou sebejistotou vynikají mnohými detaily a opět povedenou hrou s kontrastem černé a bílé. Navzdory těžké atmosféře a tématům je tak na kresbu ve zvláštním slova smyslu radost pohledět.
Je ovšem škoda, že se to samé nedá říct o završení celého vyprávění. I přes své zaujetí a pohlcení komplexními postavami jsem si zhruba v polovině svazku začínal říkat, kam konkrétně tím příběhem autor míří. Z čehož mě vzápětí vytrhl další velký plot twist, který byl jako posledně nečekaný, akorát už nedokázal stejně dobře zafungovat.
Právě v polovině knihy dochází k odhalení Takopího prvotního hříchu, kterým se však proviňuje i samotný autor. Do příběhu totiž vnáší až příliš ambiciózní prvky, které s dosavadním dějem zkrátka příliš neladí. Ač jsme měli tu čest s mimozemšťanem a jeho všemožnými udělátky, vše se neslo v komorním duchu. To se zde ale rozbijí, navíc celkem nešikovně. Následné vyprávění je množstvím informací a časovou osou hektické, dramatické situace mnohem víc tlačí na pilu, emotivní momenty mnou sotva propluly a závěrečné poselství… inu, sice dává smysl, ale člověk si stejně položí otázku: „A to je všechno?“ Načež se autor přes dosavadní úspěšnou snahu vyhnout se veškerým klišé (víceméně na tom stojí i smysl premisy) v samotném závěru k jednomu obrovskému uchyluje. Na jednu stranu mi takovýto konec pochopitelně velkou radost neudělal – po vypravěčské stránce byl, vzhledem k depresivní atmosféře prolínající se oběma díly, zkrátka nevěrohodný či spíše uspěchaný. Na druhou stranu si nejsem jistý, zda by z jedné či dvou kapitol navíc Takopí nějak extra těžil. Možná byl poskytnutý prostor tak akorát a problém je pouze v samotných dějových bodech.
Druhý Takopí mě tedy několika ohledech zklamal, zejména v porovnání se skvělým prvním dílem. Začátek si stále drží laťku vysoko, od poloviny knihy je ale patrné, že se autor dostává do mrtvého bodu. To se projevuje náhlým a poněkud diskutabilním plot twistem a ještě diskutabilnějším, narychlo uzavřeným koncem. Zřejmě jsem měl vyšší očekávání, která v závěru svazku srazila vypravěčská chaotičnost a následná přílišná jednoduchost konce. Ale o tom ironicky lidský život je, že, Takopí?
