Kratší či jednorázové mangy u nás CREW vydává již dlouho. Minulý a obzvláště pak letošní rok je však pro lidi (jako já), kterým pro veškeré šóneny dochází v knihovničce místo, vyloženě požehnaný. Vedle titulů jako Muzeum, Přiznání či Sbohem, Eri tak lze za jediný večer dočíst také dvoudílný Takopího prvotní hřích. O odpočinkové čtení se ale rozhodně nejedná.
Příběh začíná neškodně. Jednoho dne přilétá malý pípající mimozemšťan, jenž se rozloučil se svojí domovskou Šťastnou planetou, na Zemi. Jeho poslání – šířit radost a štěstí po celém vesmíru – je velice prosté a šlechetné. Jak ale brzy zjistí, o lidech se to samé říct nedá. Mimozemšťan se setkává se školačkou Šizukou, která se ho ujme a dá mu jméno Takopí. Bohužel, Šizuce život nabízí jen pramálo důvodů, proč být šťastná, a přestože Takopí její útrapy příliš nechápe, pokouší se jí pomoct. I přes arzenál nejrůznějších magických udělátek, kterými malý návštěvník disponuje, bude cesta k dívčině úsměvu skutečně dlouhá a trnitá.
Přiznám se, že z prvních stránek mangy jsem byl lehce skeptický. Nejen Takopího zevnějšek, ale také jeho neustálé „-pí“ na konci každé věty ve mně vyvolaly pocit, že nám byl právě představen nový druh Pokémona. A nebyl jsem jistý, zda to bude k tematice příběhu sedět či bude vůbec vhodné. Jako kdybych neznal Japonce… Již mnohokrát mě dokázali přesvědčit, že umí mistrně vystavět neuvěřitelně silné příběhy i na těch nejabsurdnějších premisách a prvcích. I tentokrát mě naštěstí vyvedli z mého počátečního omylu.
Ať už jsem tak měl k Takopímu ze začátku jakékoliv výhrady a působil na mě až trochu otravně, tyto pocity postupně převzaly postavy v příběhu (které mu dávaly jeho zvláštnosti tvrdě sežrat) a já naopak tomuto určitým způsobem dokonce roztomilému mimozemšťanovi začal velice fandit. Díky němu také nebyla v příběhu nouze o zvraty a já jsem již teď zvědavý, jak se zamotaná situace ve druhém a zároveň závěrečném díle vyvrbí.
Příběh točící se okolo ztrápené Šizuky reflektuje skutečně těžké problematiky, kvůli kterým se ze čtení dokáže stát značně depresivní záležitost. Prostoduchý Takopí přitom dokáže celému dění dodat podstatnou hloubku. Stejně jako se on sám snaží pochopit lidské jednání, nutí k zamyšlení i čtenáře. Je to ironie, ale úmysly a chování malého chobotnicového mimozemšťana mi dávaly mnohem větší smysl, než ty lidské. Takopího naivita také nejednou přispívala k prvku, který bych v podobném příběhu očekával nejméně – humoru. Pochopitelně černému, často tak ani nevíte, jestli se smát nebo brečet. Onomu depresivnímu čtení však dopomáhá být o něco únosnějším a především nepředvídatelnějším, aniž by jej jakkoli narušovalo.
Vedle vypravěčské stránky nemohu opomenout ani tu výtvarnou. Ta na nejednom panelu překvapí propracovanými detaily. I když je kresba svým zvláštním způsobem krásná, přesto je její styl jaksi hrubý a často se zaměřuje na šedou a černou barvu (pochopitelně více, než je tomu u již černobílých mang obvyklé). Velice trefně tak dokresluje a podtrhává všudypřítomnou zoufalost a určitou bezvýchodnost.
Zajímavý vizuální prvek představuje také náš malý titulní hrdina. Takopího vzhled je doopravdy jednoduchý, zcela pravděpodobně provedený téměř jediným tahem a bez jakýchkoliv dodatečných linek či stínování, čímž je i celý „čistý“. Tato podoba trefně koresponduje s jeho povahou a úmysly. A co víc, ve zmíněných panelech překypujících všemožnými detaily, s hrubou kresbou a temnými barvami (tedy vším poukazujícím na ústřední lidské charaktery) tvoří Takopího přítomnost, který svojí „čistočistou bělobou“ až září, zajímavý a opět symbolický kontrast. To vše se autorovi povedlo, aniž by cokoliv zdůrazňoval či přidával dodatečné efekty; pouze nakreslil jednoduchou a na první pohled „nedodělanou“ postavičku.
Suma sumárum, Takopího prvotní hřích je bezesporu velice netradičním zážitkem, který svým jedinečným pojetím reflektuje závažná témata a s vašimi emocemi si bude pohrávat jako na horské dráze. Je pravděpodobné, že manga nebude pro každého, ať už právě kvůli své absurditě, či naopak oněm skutečným a citlivým problematikám. Za mě osobně se autorovi podařilo mezi obojím najít ideální balanc a jeho prapodivný mimozemský hrdina si mě dokázal získat. Teď už nezbývá než čekat a doufat, že v minimálně obdobně vysoko nastavené laťce dojede až do konce.
