Jižní Morava má nádhernou duši. Tak moc, že si zaslouží, aby se vryla do paměti a hned tak se na ni nezapomnělo. O její zachycení se pokusila Pavla Horáková, spisovatelka a držitelka ceny Magnesia Litera, kterou získala za román Teorie podivnosti. Tentokrát napsala romantické vyznání pro jednu divokou zahradu v srdci Mikulova. Přidala k tomu recepty a naservírovala čtenářům knihu s názvem Zahrada prostřená, jež příjemně balancuje na pomezí kuchařky a krásné literatury.
Příroda je pro mnohé z nás balzám a místo, kam se chodíme uklidit před hlukem, nekonečným seznamem povinností i podnětů. Těmi je Zahrada prostřená, která je rozdělená do sedmi přehledných kapitol včetně předmluvy, sice zhusta protkaná, ale jsou veskrze příjemné. Vyprávění začíná na jaře, protože přesně v tu dobu se příroda, v níž se všechno dobrodružství odehrává, probouzí ze zimní letargie.
„Psala jsem od dubna do října loňského roku zároveň s tím, jak se na zahradě střídaly sezony. Sledovala jsem, co se v zahradě zrovna děje, a když mě napadla nějaká metafora nebo přirovnání, hned jsem si myšlenku zapsala. Zároveň jsem si fotila všechno, co mě zaujalo, a fotografie pečlivě ukládala podle data. Fotila jsem si i suroviny, proces přípravy pokrmů i hotové výsledky a opět všechno zapisovala. Koncem léta jsem začala poznámky třídit a sestavovat celý text. V říjnu, po poslední návštěvě Mikulova, jsem dopsala ještě epilog. Na úplný konec jsem si nechala rozepisování receptů,“ objasňuje Pavla Horáková.
Právě zmíněný Mikulov a jedna krásná zahrada v něm jsou hlavními hrdiny knihy. Spolu s mužem Filipem, s nímž se zde autorka seznámila při příležitosti rezidenčního pobytu pro spisovatele. Krátce spolu mluvili po jejím čtení, ale jelikož v té době nevěděla, o koho jde, celou konverzaci posléze vypustila z hlavy. Nakonec se spojili přes společného známého. Týden si dopisovali, další týden přijel Filip do Prahy a od té doby společně šťastně hospodaří. Napůl v Mikulově, napůl v Praze.
Zahrada prostřená není ani klasický román, ani běžná kuchařka. Jde o zdařilé propojení více žánrů, které kombinuje literární text s gastronomií a osobním vztahem k přírodě i svému partnerovi. Autorka čtenářům poodhaluje „behind the scenes“ rytmicky se proměňující zahrady, v níž našla svou lásku. Nevnímá ji přitom pouze jako místo k pěstování, ale také coby prostor pro relaxaci, zastavení se a nekonečné objevování.
Už po pár stránkách bude mít čtenář pocit, že je (nebo minimálně chce být) součástí živého vyprávění, které naprosto okouzlujícím způsobem oslavuje každodennost. Kniha se čte stejně svižně a hladce, jako vám bude klouzat levandulová zmrzlina po jazyku. Tu si mimochodem zkuste vyrobit, je skvělá. Obdobně jako další 22 receptů inspirovaných sezónními surovinami, bylinkami a květy, přirozeně doplňujícími koncept titulu. Některé recepty měla autorka vyzkoušené z uplynulých let, jiné vymýšlela přímo na míru tomu, co právě v zahradě dozrávalo. Osobně doporučuji vyzkoušet zejména sorbet z damašské růže (tipuji, že příjemná květinová chuť udělá z dezertu hvězdu každého menu), špagety s divokým chmelem nebo vláčný fíkový chlebíček.
Celkově na mě kniha působí jako intimní a citlivé milostné vyznání, jež osloví především nadšence do přírody, zahradničení a pomalého životního stylu. A samozřejmě nevšedního kulinaření. Z vizuálního soudku musím vyzvednout obálku. Na sytě zeleno-modrém pozadí vévodí talíř stejné barvy, na nějž ladně dopadají tři růžové okvětní lístky, vše orámované zlatými příbory.
„Vnímejme krásu kolem sebe všemi smysly, protože je hojivá, ale také pomíjivá,“ říká s úsměvem spisovatelka.
Co mi naopak trošku schází jsou ilustrace. Domnívám se, že i jen minimalisticky načrtnuté listy či jiné přírodní motivy by výsledný dojem ještě umocnily. Fotkám by z mého úhlu pohledu více svědčil matný papír. Nicméně tyto kosmetické drobnosti se dají přehlédnout. Stačí si uvařit kávu, znovu zalistovat a procítit zázrak přírody ve stínu úplně obyčejných věcí.
