Ridley Scott se po neuvěřitelných 24 letech vrací ke svému epickému veledílu Gladiátor. Pokračování navazuje příběhem tam, kde skončil děj předchozího snímku. Druhý díl je megalomanštější, akčnější, okázalejší, taky trošku blbý, ale sakra zábavný.
Mladý Lucius se po Maximově (v prvním díle ho hrál Russel Crowe) smrti vydává do sverní Afriky, kde pod novým jménem Hanna žije v utajení. Po dlouhých šestnácti letech skrývání je jeho město dobyto římskými vojsky, jež vede generál Acacia (výborně ztvárněný miláčkem poslední doby Pedrem Pascalem). Lucius se tak stává bezejmenným otrokem, kterého si pro sebe vyhlídne protřelý Macrinus (Denzel Washington) a udělá z něj jednoho ze svých nejlepších gladiátorů. Což je příhodné, protože se zrovna vládnoucí císaři (dvojčata, o nich ale později) rozhodnou uspořádat gladiátorské hry na počest Acaciova návratu. Lucius touží po odplatě na Acaciovi, jenž se zároveň stal i manželem Luciusovy matky. Vypněte si prosím své mobilní telefony, opona jde nahoru.
Scénář působí jako shakespearovská tragédie cinknutá telenovelou a cimrmanovským „Já nejsem tvůj otec, já jsem tvůj syn, tatínku.“ Snímek odkazuje mimo jiné na první díl, na Spartaka a celkově na to, co máme na filmech o gladiátorech rádi. Postavy se tu mezi sebou proplétají jak klubko hadů a víte co? Je to zábava. Do pozadí ustupuje pověstná osudovost, kterou byl první Gladiátor prošpikovaný až běda, a upřednostňují se různé intriky, machinace a touha po moci či naopak po návratu do dob Velkého Říma, kterému by vládl senát a ne nějací blázni.
Největším plusem Gladiátora II je, jak vypadá. Štědrý rozpočet umožnil výpravu na neuvěřitelně vysoké úrovni.
Každý ze účastněných má svoje pohnutky a důvody, proč, dělá to, co dělá. Někdo na to jde oklikou, jiný je zas přímočařejší. Bohužel Lucius (Paul Mescal) je především přímočarý, a tak ho nevidíme ve scénách, kde by promlouval pamětihodnými monology. Jeho výkonu dominují spíše bojové scény v krátké sukýnce a bicákama, že se vám z nich podlamují kolena. Dobře se na něj kouká, i když si možná v duchu říkáte, že tohle samo o sobě celý film neutáhne. Washingtonův Macrinus je oproti tomu komplikovanější. Postupně se nenápadnými krůčky dere k moci a působí jako šedá eminence celého příběhu.
Všechny charaktery, které se ve filmu objeví, jsou jasně danými archetypy. Za celou stopáž (2,5 hodiny) neprojdou žádnou proměnou, takže divák si hned na začátku může vybrat svého oblíbence a ví, co od něj čekat. Buď je to hlavní postava lačnící po pomstě, prodejce otroků lačnící po moci, nebo klasický romantický hrdina, který má v sobě rozpor (milujeme tě Pedro). Nezapomínejme ani na císaře-dvojčata, kteří jsou ve filmu ale čistě jen pro to, abyste je nesnášeli.
Císaře ztvárnili vycházející hvězdy Joseph Quinn (kterému dveře Hollywoodu otevřela role Edieho ze Stranger Things) a Fred Hechinger (čím dál více obsazovaný herec z White Lotus). Svých rolí, ve kterých se inspirovali šíleným císařem Caligulou, se ujali vcelku kvalitně a jejich výkon patří mezi ty lepší. Samozřejmě se to nedá srovnávat s tím, co předvádí Washington, nicméně scény s nimi rozhodně nenudí. Ale ani nedosahují takových kvalit jako Joaquin Phoenix se svým Commodem v prvním díle.
Kdo určitě stojí za (opakovanou) zmínku je Pedro Pascal, kterému role zlomeného generála sedla jak ušitá. Možní jde dokonce o nejlepší výkon jeho dosavadní kariéry. Ostatní herci a jejich postavy mají samozřejmě také svůj význam, zejména navrátilci z prvního filmu: Connie Nielsen v roli Lucilly nebo Derek Jakobi, který opět oblékl senátorský hábit. Ani jeden tu ale nepředvádí nic světoborného (a že Nielsen na rozdíl od Jacobiho dostává velký prostor).
Největším plusem Gladiátora II je, jak vypadá. Štědrý rozpočet umožnil výpravu na neuvěřitelně vysoké úrovni. Každý utracený dolar zde má své opodstatnění, na film se opravdu dobře kouká. Úvodní scéna je skvěle natočená – je akční až za hrob, diváka naláká, vtáhne do děje a nepustí až do závěrečných titulek. Nejvíce samozřejmě upoutají scény z arény, které jsou zábavné, nápadité, plné lodních bitev, obrněných nosorožců či divokých opic a klasických gladiátorských soubojů muž proti muži. Pasáže z her na mě působily, jako bych sledoval historické Hunger Games, kde se lid stejně jako jeho císařové dekadentně baví při pohledu na zmasakrovaná těla. Do toho romantika a pletichy, prostě Katnis Everdeen, jen v mužské podobě a v sukni. Pokud zrovna nejste historikem umění nebo se nevěnujete dějinám antického Říma kolem roku 200, nebudete mít chuť mlátit hlavou o zeď a film si užijete.
Gladiátor II se nesnaží být přesným historickým znázorněním (na rozdíl od seriálu Řím, který je podle historiků vyobrazen co nejvěrohodněji). Spíše chce být akčním, ale hlavně zábavným pokračováním legendárního snímku. A to je přesně ten důvod, proč si zaslouží, abyste mu v kině dali šanci. Dvojka není nejlepší film, jaký jste kdy viděli, ale je dobré na ni zajít. Už jen díky té odvaze podobný snímek natočit.
