Co se stane, když se cirkus rozhodne uspořádat výprodej nepoužitelných čísel? Ocitneme se ve skladišti, kde jsou jevištní zařízení a bedny poskládány bez ladu a skladu a bez dozoru – kdo by také kradl zboží, které nikdo nechce? Do tohoto neutěšeného prostoru přichází, jak jinak než z hlediště, zámožná dáma, která si může dovolit koupit kde co a možná dokonce úplně všechno. A tak může začít přehlídka bizarností i skutečně propracovaných novocirkusových čísel, jež do sklepa určitě nepatří. Losers Cirque Company otevírá Cirkus Bazar.
Nová show Losers Cirque Company je podobně jako Armagedon: poslední derniéra koncipovaná coby číslovaná revue. Každá scéna je orámovaná situací, jež udržuje pomyslný děj v časoprostorovém ukotvení tady a teď. Ačkoli, děj je poněkud silné slovo. Probíhá tu spíše inscenovaná inventura: směs novocirkusových čísel, živé hudby, situačních vtípků a gagů směřovaných hojně do publika a zakončených hereckou akcí. Veni, vidi, vici. Přišla, viděla, zakoupila.
Režisér David Dvořák (spoluzakladatel kabaretu a uskupení Kašpárek v rohlíku, herec a muž mnoha dalších profesí) si nenápadně utahuje z nového cirkusu, diváků, dokonce možná i ze svých zadavatelů. Publikum? To se skvěle baví a užívá si zábavní funkce, kterou by performativní umění v rámci spektra jeho druhů mělo mít. Ale k tomu, aby se takový projekt stal subversivní uměleckou událostí s vrstvou k zamyšlení nebo kritickým podtextem, jako jsou třeba Šibřinky, má přeci jen daleko. Je to revue – nic více, nic méně. Byl to záměr?
Nadšené publikum
O funkci umění uvažovat musíme, to je neoddiskutovatelné. Současnost ale přináší neočekávané problémy a fungující divadelní prostor plný diváků má najednou až manifestační charakter. Potvrzuje umělcům smysl jejich existence. V Braníku na premiéře bylo vyprodáno a novinka přilákala do divadla zcela nové publikum, což je velký úspěch. V tom směru může nový cirkus ve formě nenáročné show fungovat jako vstupní bod do divadelního světa, protože skutečně nezanechá v divákovi pocit, že by něco nepochopil nebo něčemu nerozuměl. Odnáší si jen rozvibrovanou bránici a údiv nad tím, co dokážou těla akrobatů.
Na začátku show se nezvedá opona, začíná na otevřené prázdné scéně: diváky vítají tradiční cirkusové barvy a pruhy, jednoduchá estetika. Zámožná zájemkyně, v podání herečky a konferenciérky Daniely Voráčkové, jejíž ráznost a řízný hlas jí zjednávají respekt, se vydává prozkoumat prostor. Prohlíží si funkční i nefunkční mašinerii, tajuplný obsah beden i prostory za zástěnami a závěsy. Zpoza nich se pravidelně za zvuku živé kapely vynořují zpěvačky (Josefina Horníčková a Tereza Hálová ctí jazz, ale zazpívají i pop) a z beden jsou postupně vysvobozováni artisté. Akrobatické číslo na kruhu, párová akrobacie zamilované i hašteřící se dvojice, duet na strapsech (ač ho nebylo potřeba kořenit kostýmy superhrdinů ani King Kongem procházejícím vzadu, aniž by pak měl vlastní akci), poetické sólo na hrazdě i skutečně skvělé číslo hand standu – ta všechna vyvolávají u publika okamžitou bouřlivou odezvu.
To není kravina, to je telefon
Ačkoliv show není inzerována jako rodinná, přinejmenším na premiéře se to ratolestmi v hledišti jen hemžilo. Čísla tematizující mezilidské vztahy možná nechápou, o to více se však snaží opravovat herečku nebo bezprostředně komentovat její počínání. (Aby náhodou nevznikl do budoucna precedens, bylo by přece jen dobré dítkám vysvětlit, že v cirkuse na konferenciéra volat mohou, ale třeba na činohře by to už zkoušet neměly.) Zkušená komička dokáže vřavu ukočírovat a na dětské hlasy reagovat rychle a bez zaváhání.
Děti mají velkou fantazii, hádají, co je ukryto v zamčených truhlách, ale občas se ukáže, že do reality jejich světa některé nám známé předměty a činnosti nepatří. Třeba když se artistka převlékne na scéně za klasický telefon, aby si obchodnice mohla zavolat, děti už podle sluchátka a ciferníku aparát nepoznají, vyrostly ve světě obrazovek. „To je kravina,“ vykřikne dítko. „To není kravina to je telefon,“ opáčí bleskurychle Daniela Voráčková.
Jedinou vážnou a zádumčivou postavou je právě ta, která se k roli telefonního aparátu propůjčuje, tanečnice Dora Sulženko Hoštová (na inscenaci se podílí jako choreografka). Vyloupne se na začátku z podoby chodící krabice a ztělesňuje pak v cirkuse nezastupitelný prvek melancholického, nostalgického klauna. Toho, který neustále všem překáží, a přece má jako jediný hloubku. Jako cítící Petruška uprostřed mechanických loutek – charakter s potenciálem, byť nerozvíjeným. Prostor k vlastnímu výstupu dostává až v závěru. Sólový tanec, který je opravdový a nepozlátkový, v publiku instinktivně probudí nutkání aplaudovat.
BRAVO! má talent?
Losers Cirque Company vznikla před lety z dua DaeMen, které vyhrálo první ročník televizní soutěže Česko Slovensko má talent. Prostředí talentové show či obecně „klasické“ show určené pro prezentaci efektních čísel je něco, co Losery pravidelně přitahuje, až magicky. V Cirkusu Bazar se program často dotýká atmosféry ne nepodobné takovému klání, třeba u výstupu s kouzelnickým trikem s převlékáním, který je poměrně náročnou záležitostí – performer má všechny kostýmy oblečeny, ale uchyceny tak, aby je šlo nepostřehnutelně strhnout a odhalit novou vrstvu, často jen rub a líc téhož materiálu.
Vynikající jsou hudebně pěvecká čísla a když Daniela Voráčková rozbalí Personal Jesus od Depeche Mode, atmosféra houstne jako na rockovém koncertu. Děti žonglující s jojem dojmou rodiče v publiku nebo možná namotivují malé diváky k tomu, aby zkusili nový kroužek. Celek samozřejmě stojí a padá na pohotovosti a energičnosti „nakupující“ konferenciérky. Lesk a pozlátko kostýmů, na něž se ve sklepení prášilo, ale stačí jen trochu čerstvého vzduchu, aby zazářily, je v gesci Lucie Červíkové.
Cestou kabaretu a varieté
Spojení hudební koncepce Josefiny Horníčkové, hýřivých kostýmů, choreografie a vybraných artistických čísel, to vše proloženo moderátorskými výstupy nebo zábavními scénkami, by úplně stačilo samo o sobě, aby publikum přilákalo a nadchlo. Vymýšlet téma a snažit se konstruovat dramaturgický oblouk bylo snad i zbytečné. Doba inscenací, jako bylo Ego, Heroes nebo Walls and Handbags, minula a v Divadle BRAVO! se vydali cestou tradiční estrády. Jako divákovi je mi líto, že se tu už o tvorbu divadelních inscenací neusiluje. Na druhou stranu je mnoho povolaných a málo vyvolených a vytvořit taková díla, jakými je proslulý třeba Cirque Le Rouge, by vyžadovalo především vyškolit specificky cirkusové režiséry – a ty u nás žádné nemáme.
Při odchodu nás doprovází žvatlání dětí, které ukořistily z jeviště nafukovací balónky, a s jásotem opouštějí sál. Zdá se, že Losers uvažují pragmaticky a jdou za poptávkou, ve stopách tradice tuzemského kabaretu. Možná by bylo dobrým krokem zbavit se snahy o divadlo ve smyslu dramatiky úplně. Nabídnout divákům kabaret bez podsouvání poselství nebo dějové linky a vzdát otevřeně poctu tradici českých varieté může být tahákem pro získání dalšího publika, které hledá v divadlech pouze odpočinek a úlevu od starostí všedních dní. Je vidět, že zájem o takový typ produkcí tu je, tak proč je lidem vlastně nedopřát.
