Naposledy předpovídaný konec světa v roce 2012 jsme coby lidstvo sice přežili, neboť se nekonal. Nikdy si však nemůžeme být jisti dne ani hodiny, kdy se proroctví Nostradama, Sibyly, baby Vangy, Harolda Campinga nebo nově Ebo Noaha skutečně vyplní. Už jste se proto někdy zamýšleli nad tím, jak a s kým byste strávili poslední chvíle před samotným zánikem světa? Začátkem divadelní sezony se tématem konce světa inspirovaly hned dvě pražské scény: Nová Spirála a Divadlo Bravo! Která z nich si vedla lépe?
Na Saturn a zase zpět
V holešovické Nové Spirále připravili ve spolupráci s Deep Side Production projekt The Saturn Revue, který má na základě synopse vzít diváka skrze hudební revue a burlesku na kosmický výlet s nádechem Art Deca. Přes poutavou vizi tvůrců i technické možnosti zrekonstruované Spirály ale celý nápad nakonec zůstal poněkud při zemi. Jako kdyby inscenačnímu týmu docházel čas už při samotném zkoušení a ještě si při tom zmatku a rychlém přesunu do vesmíru zapomněli vzít s sebou dramaturga i scénář.
Režiséru Tomáši Procházkovi pak nezbylo nic jiného než program sestavit z již stávajících čísel sólo umělců Miss Cool Cat, Moniny, Didi Derriere, Collette Collerette, Sonnyho Vargase, Kaii Brown nebo Michiela Tangeho van Leeuwena, do jehož čísla se režie pokusila aplikovat příběh půvabné pozemšťanky Solange v nesnázích v podání Jasminy Houf. Ta se více či méně proplétá celou show, avšak její působení je spíše slepou větví, než aby dávala celému projektu širší rámec.
Podobná úloha připadla i na konferenciéra Kryštofa Krhovjaka (alternuje Jan Cina). Ten se sice pokusil vtisknout do svého Jupitera sarkastickou povahu, avšak textově nedostal příliš možností ji více rozvinout. A ani pohybově se mu nedostalo mnoho prostoru. Zatímco v Cabaretu Divadla Bez zábradlí se může jako kabaretiér pořádně odvázat, v The Saturn Show pouze obchází vnější kruh a jediným povyražením mu je změna směru. Obdobně jsou na tom Zodiac Dancers, které tančí ve vnějším kruhu. Do středu se vyjma sólistů dostanou už jen Spaceboys, kteří sice ztvárňují barmany, avšak jejich zkušenost s barmanskými triky je pramalá. V obou případech, bohužel, nejsou choreografie Moniky Nevrlé nijak invenční.
Možná tento prostorový lapsus zapříčinila scéna Marka Cpina. Tu ve středu scény nejprve tvoří látkový válec budící v divácích očekávání, který se ale nakonec promění v, téměř po celou dobu statický, barový ostrůvek. Marek Cpin je mistrem svého oboru a jeho scénografie bývají leckdy na divadelních i jiných projektech to nejlepší, tady ale jako kdyby došlo k rezignaci a nevyužití potenciálu. Přitom Nová Spirála nabízí technicky variabilní scénu, jež se maximálně představila v činoherních Madisonských mostech. Ty jsou stejně jako The Saturn Show v něčem intimní, leč celková budova v nich fungovala mnohem lépe než zde. Divák si sice připadá v Nové Spirále jako v kosmické lodi, avšak show by si zasloužila prostor komornější a intimnější, který nabízí například vinohradský Royal Theatre.
S omezením se musela potýkat také Cotatcha Orchestra. Byť pod vedením Jiřího Kotači hraje tento big band naprosto božsky, jejich energií nabité hraní muselo leckdy ustoupit reprodukované hudbě. Snad jedinou složkou, která po cestě nezaznamenala žádné újmy, byly kostýmy Zuzany Kubíčkové i jednotlivých sólistů, kterým nechyběl lesk a ani šmrc.
Ačkoli má být The Saturn Revue tou nejlepší poslední party před smrtí, před kterou nás zachrání snad jen láska, tak se obávám, že tuto show, která má bohužel více mínusů než plusů, tento ryzí cit mnoho nespasí. Ostatně, zdá se, že její konec nastal dřív než ten světový – na repertoáru Nové Spirály ji pár měsíců po premiéře již nenajdete.
V rodinném kruhu
O něco lépe se podařilo přečkat konec světa v branickém Divadle Bravo!, kde se Losers Cirque Company rozhodli sehrát svou poslední show. Jejich představní Armagedon s přívlastkem Poslední derniéra sice výchozím bodem i skladbou programu může připomínat The Saturn Revue, avšak tito tvůrci zůstali nohama na zemi a dali do svého projektu více srdíčka.
V jejich pojetí se k Zemi řítí asteroid o velikost Brna, a tak se parta umělců rozhodne naposledy semknout a odehrát představení, protože divadlo a diváci jsou jejich druhým domovem a rodinou. Na tomto tématu postavil Matěj Randár scénář, jehož se posléze chopil režisér Petr Horníček spolu s dramaturgyní Hanou Strejčkovou. Před diváky tak nedefilují jen jednotlivá čísla z programu, ale také city a pocity účinkujících. Rovněž je obnaženo i zákulisí show, které je postaveno v zadní části jeviště. Diváci jistě mnohdy touží nahlédnout za oponu, tady je ale tento pohled trochu na škodu.
Drobné mizanscény odvádí pozornost od hlavního dění a navíc mnohdy odhalují posedávající či polehávající umělce, kteří pouze čekají na svůj výstup. Byť je toto běžný pohled do zákulisí, v tomto případě, kdy se jedná o poslední představení, by přeci jen měli být všichni přihlížející více účastni, zanechat sváru a držet si palce, aby nastavená rodinná atmosféra byla dokonalá.
Celou partu drží pohromadě její principál v podání Jana Hofmana (alternuje Jakub Žáček), který rovněž zastává funkci konferenciéra. Jeho úkolem ale není pouhé ohlašování jednotlivých čísel či házení vtípků do publika. Diváky pouští hlouběji do svého nitra například skrze oslavu narozenin. Hofmanova maska drsného šéfa sice není příliš uvěřitelná, ale jeho citlivost už pravdivá je. Stejně láska mezi účinkujícími nebo psí radost fenky Peggy.
Během jedné hodiny se divákům naposledy představí také Nikol Kopáčková, Kristýna Stránská, Michaela Kadlčíková, Andrea Keilová, Barbora Smíšková, Vanda Zmijová, Pavel Strachovský, Tomáš Vacek, Michal Pribylinec a Tomáš Pražák, který rovněž stavěl choreografie, skrze tanec, zpěv či novocirkusová čísla (cyr wheel, závěsná akrobacie, rytmická gymnastika, párová akrobacie a další). Jednotlivé scény mají sice různou dynamiku a kreativitu, ale ve skupinových choreografiích jim nechybí synchrozinace, kterou jsem postrádala u Astrogirls z The Saturn Revue.
Za hudbou stojí Filip Jelínek, Josefina Horníčková a Michal Pribylinec. Kostýmy, kterým nechyběl lesk a originalita, vytvořila Lucie Červíková. I v tomto případě realizoval scénu Marek Cpin. Tentokrát zaplnil jeviště o něco logičtěji a pestřeji. Zejména tu část, která představuje zákulisí. Nechybí v ní gauč, toaletní stolek, lednička nebo televize, která přenáší katastrofické záběry zvenčí. Přední část jeviště pak nechal Cpin prázdnou pro Michaela Bláhu, který zde vytvořil skvělý light design pro jednotlivá čísla.
Představení Armagedon sice nemá ambici dotýkat se hvězd, zato přináší kvalitní podívanou, u které rozhodně nehrozí, že by se přemrštěnými ambicemi nechala spálit na prach. Pokud bych tedy měla prožít konec světa v divadle, nejspíš bych ho strávila právě v Divadle Bravo! s Losers Cirque Company.
