Vypadá to, že slavný Rain Man nepřestává filmaře inspirovat. Jenže každý další snímek na toto téma inklinuje k jisté stereotypizaci, která je jen pouhý krůček od sklouznutí ke karikatuře. Film Spolu sice rozhodně není českým Rain Manem, ale naštěstí není ani tím druhým. Přesto tak zvláštně visí někde mezi s tendencí už už se utrhnout.
Tereza (Kamila Janovičová) se po rozchodu s přítelem vrací domů, kde ji čeká máma a její autistický bratr Michal. V těle třicetiletého muže zůstává desetiletý kluk, který žije s matkou a ta mu přizpůsobuje veškerý chod domácnosti. Společně fungují v přesném harmonogramu pravidel a rituálů. Zatímco jim Tereza svým příchodem tento každodenní kolotoč naruší, ona sama shledává, že se ani po letech mimo domov nic nezměnilo. Její máma pořád žije jen pro svého syna a vše se točí jen kolem něj. Michal má stále ve všem přednost před ní samotnou. Dokonce i teď, když se Tereza dostala do nesnadné životní situace a rozhodla se, že se zkusí vrátit načas domů, než se jí podaří najít nějaký rozumný podnájem.
Tvůrci vybrali do hlavních rolí zajímavé herce. Známou tvář Veroniky Žilkové doprovodila zatím nepříliš profláklá herečka Kamila Janovičová. Do role autistického chlapce se dvojice režisérů David Laňka a Martin Müller rozhodla obsadit vycházející hereckou hvězdu Štěpána Kozuba, který působí v ostravském divadle Mír. Díky svému talentu se nicméně stává čím dál oblíbenějším u filmových tvůrců a jeho sláva je i díky početným fanouškům stále zářivější.
Vzhledem ke Kozubovu hereckému rozsahu by se mohlo zdát, že autistický chlapec v jeho podání bude esem v tvůrčích rukávech. Výsledek je však spíše rozpačitý. Nedá se říct, že by se Kozub své postavy nezhostil s vervou. Kdo jej však sleduje, ví, že často paroduje různě hendikepované jedince. Jeho Michala tak lze jen těžko brát vážně – místy totiž nevíte, zda se nedíváte na Lumíra z tyhřích skečů či oblíbeného Jugoslava Varvaru. Tento dojem umocňuje ještě skutečnost, že Štěpán Kozub před půl rokem ztvárnil v bláznivé komedii Tři Tygři ve filmu: JACKPOT šilhavého a mentálně zaostalého Davida Votrubka, další karikaturu lidí s diagnózou.
Kozubovo postižení je chvílemi uvěřitelné, s postupnou stopáží však přechází do otravného pitvoření a všech výše zmíněných postav. Nedávno měl navíc premiéru snímek Buko režisérky Alice Nellis, kde se role autistické Terezy zhostila Martha Issová. A její ztvárnění je v porovnání s Kozubem jinde. Co však schází Kozubovi, dotahuje k dokonalosti Veronika Žilková. Postava Michala na sebe sice strhává veškerou divákovu pozornost, jsou to však dialogy Žilkové s Janovičovou, v nichž je snímek nejsilnější a nejpevnější. Výprava filmu je jednoduchá, většina děje se odehrává v matčině bytě. Zajímavý je motiv stolu, u kterého se hlavní postavy schází. Právě zde otevírají palčivá témata nebo se navzájem konfrontují.
Žilková se po letech, kdy ztvárňovala pouze komediální nebo záporné postavy, objevuje v seriózní roli, která jí perfektně padla. I její chemie s Kozubem je uvěřitelná. Její postava je trpělivý, empatický a milující prototyp matky pečovatelky. Právě díky ní má divák pocit, že nahlíží do velice křehkého a intimního prostoru matky a jejího syna. Tereza v podání Janovičové je naopak přehnaně sobecká, chvílemi až nepochopitelně, i když divák rozumí její touze po pozornosti, jež zůstává od dětství nenaplněná. Chová se však neuváženě a občas působí jako dítě mnohem více než autistický Michal.
Do nenáviděné domácnosti se navíc vrací za poněkud vyumělkovaných podmínek. Opravdu by se manažerka v telekomunikacích po rozchodu s přítelem vrátila do sdíleného pokoje s bratrem, kde to bytostně nenáviděla a odkud utekla? Postava Terezy by si zasloužila trochu propracovanější důvod, proč se vracet do rodného bytu. Takto působí jako komiksová hrdinka, která se rozhodla ochránit matku před bratrem.
Michalovy náhlé záblesky empatie dokazují jeho vnímavost a pozorovatelský smysl, díky čemuž působí dojemně. Na druhou stranu jsou jeho „světlé okamžiky“ přemrštěným důkazem jeho rádoby geniální stránky. Na plátně to vypadá, jako by Kozub ze vteřiny na vteřinu přestal hrát Michala a začal mluvit sám za sebe.
Scénář klade stále stejné otázky, které s autismem souvisí. Je lepší nechat autistu v odborné péči? Je obětování osobního života matky ve prospěch autistického dítěte v pořádku? Jak takový život může vypadat? Zůstává však bez odpovědi, co bylo záměrem tvůrců. Zda ukázat dopady autismu na vztahy mezi dalšími členy rodiny, glorifikovat matky, jež se obětovaly, nebo demytizovat jedince trpící touto diagnózou. Film se koupe ve stereotypizaci a klasických klišé, které pokřivený pohled na lidi s autismem příliš nenarovnávají. Chvílemi je děj až příliš uměle vyhrocený, jindy příjemně dojemná scéna končí fiaskem.
U podobných filmů osobně vnímám problematický úzký a lehce romantizující pohled, který filmaři publiku nabízí. Autista zde opět připomíná malé, rozkošné dítě na hranici geniality, jež si hraje s hračkami a opakuje stejné věci stále dokola. Je zacyklené ve změti neškodných rituálů a jakýkoli emoční výbuch pramení z náhlé nejistoty a lásky k blízkým. Což je sice přívětivý pohled, ovšem současné studie autismu jsou už daleko jinde, než byly v roce 1988, kdy vznikal Rain Man. Je načase si přiznat, že autismus není spojen pouze s láskou a obdivuhodnou inteligencí, ale také jde o diagnózu plnou nekontrolovatelné zloby a agresivity, která zanechává cejchy v podobě škrábanců a modřin.
Jenže před tím společnost i filmaři stále zavírají oči a zastrkávají do šuplíku s nálepkou „o tomto se nemluví“. Do jisté míry je alarmující také fakt, že dle propagačních materiálů k filmu by měl mít Michal autismus. Jenomže na konci příběhu matka dceři vysvětluje, že ke své nemoci přišel po prodělaném pádu ze schodů. Přitom porucha autistického spektra patří mezí vývojové vady a k její diagnostice dochází kolem třetího roku života.
Aby toho nebylo málo, snímek končí dost prapodivně. Přestože se tvůrci nejspíš snažili říci, že v péči o postižené dítě nemusíte být sami, dokazují vlastně opak. U postav nedochází k žádnému happyendu, všechny se uchlácholeně a spokojeně vrací tam, odkud vyšly na začátku. Na konci filmu se tak opět nabízí otázka, co se nám snažili autoři říct a proč.
Snímek Spolu je vhledem do rodiny, kde láska nebyla rozdána rovnoměrně a kde není zvykem mluvit otevřeně o problémech. Režisérské duo se dle svých vlastních slov snažilo diváky nalákat na film, který je zavede do specifického světa autismu a který se nebojí být zábavný tam, kde by jiní byli dramatičtí. Ve vypjatých situacích se tak snaží vyhnout vážnosti, pokoušejí se scénu přetvořit na humornou a přiživit naději na světlejší zítřky. Jenže dává to smysl, když víte, že vaše nemocné dítě se nikdy nezmění a nedospěje? Film Spolu je tak mnohem více rozporuplnou vztahovou tragédií než odlehčenou komedií.
Zdá se, že si tvůrci tímto tématem naběhli. Přeci jen se v dnešní době autismus již nepovažuje tolik za atraktivní a romantizovanou diagnózu jako spíše za vážnou nemoc.
