Není to tak dávno, co ostravští Tygři přivedli do kin svůj první velký film, a už o nich slyšíme zase. Tentokrát se však představují jednotlivě. Zatímco Štěpán Kozub si plní své hudební ambice a chystá one man show v O2 areně a Vladimír Polák se angažuje v komunální politice, Albert Čuba již podruhé (v roce 2020 vydal knihu Herec k nepřežití) koketuje s rolí spisovatele. Nezdráhal se zařadit svůj detektivní počin do žánru krimi a stylizovat jej jako noir román.
Hned na úvod si ale musíme položit otázku, zda lze knihu, u které již na prvních stránkách víme, kdo je oběť a kdo vrah, do žánru detektivky zařadit. Temnou a napjatou atmosféru ovšem román má. Drsný a krvavý příběh se odehrává v černém městě na severu, kde je jen samé zoufalství a zmar. Nečekané události jedné noci svedou dohromady pasáka Martina a jeho prostitutku Nikol se zkorumpovaným politikem Pavlem, vyděračským novinářem Adamem, mladým kriminalistou Petrem a nájemným vrahem a snaživým gangsterem Mariem. Život postav nabere očekávaný spád, který v následujících dnech krutě proplete osudy všech výše zmíněných. Poselstvím příběhu pak je, že nic není černobílé, neboť se všichni pohybujeme v jakési šedé zóně, kde důvody a motivace každého umí zamíchat s kartami všech.
Nijak překvapivá zápletka ani rozuzlení kupodivu nejsou tím největším problémem. Za vlasy přitažený děj vlastně není s ohledem na žánr úplně na škodu. Kniha však z nějakého důvodu není rozřazena do kapitol a souvislý text působí spíše jako obsah filmového scénáře. Ostatně, pečlivě popsané scény by více vynikly na plátně než ve slovech: černé město, dlouhé lesknoucí se stříbrné čepele, všude stříkající rudá krev z pahýlů rukou, … Nelze se ubránit myšlence na slavné Sin City nebo snímky od Tarantina. Zdá se také, že autor je fanouškem italského snímku Suburra, jelikož postavy, jejich motivace i zápletka jsou si s jeho románem až extrémně podobné. Liší se pouze místo děje – místo římského předměstí Ostia zde figuruje černé město, v němž můžeme tušit Ostravu.
Autor sice explicitně neuvádí, že oním černým městem je Ostrava, ale vzhledem k faktu, že je Ostrava vyobrazená na samotné obálce knihy, je tato spojitost nasnadě. Těšíte-li se však na ostravská zákoutí, temnější čtvrti i známější uličky, budete zklamaní. Kromě na začátku zmíněného již neexistujícího podniku Černý pavouk, který Čuba v knize přejmenoval na „bílý“, se ničeho dalšího nedočkáte.
Po většinu času nás s dějem seznamuje vypravěč, který se na čtenáře často přímo obrací a k tomu přidá průpovídku nebo objasnění situace. Ale ne vždy. V mnoha absurdních situacích, kdy se protagonisté rozhodují zcela bezhlavě, konfrontuje autor čtenáře s vypravěčem, který bezradně krčí rameny: „… a jestli by tě, milý čtenáři, zajímalo, proč se tak Martin rozhodl, tak to sami nevíme, prostě to tak bylo…“ nebo „neptejte se mě, jak to věděl…“ Nelogické souvislosti tak zůstávají zcela bez vysvětlení. Na škodu jsou také opakující se obraty, slova a místy i celé věty.
Čuba navíc nepoužívá přímou řeč, která by se kolikrát hodila a usnadnila by přehlednost textu. Pravda, v závěru románu se čtenář sice dozví, že vypravěčem je jedna z hlavních postav, ovšem není to nikterak šokující zjištění. Vztahy mezi jednotlivými postavami jsou totiž zcela čitelné. Musíme však uznat, že navzdory uvedeným výhradám se Ocelové srdce čte velmi lehce a děj plyne svižně.
Po grafické stránce se jedná o zdařilý kousek. Obálka Lukáše Vodrážky uspokojí rozhodně více než samotný obsah. Nicméně smysl autorovy podobizny na titulní stránce, přičemž se nejedná o autobiografii, si bohužel nelze vysvětlit jinak, než že se tímto způsobem snaží upoutat potenciální čtenáře na svou známou tvář. Byť je částečně skrytá, záměr zůstává zřejmý. Tedy za předpokladu, že Albert Čuba spoléhá na své „tygří“ publikum. V tom případě je jeho obličej úspěšným tahem na branku. Stejně tak je trefou do černého, pokud je kniha určená milovníkům Sin City a nepříliš vášnivým čtenářům. Pokud chtěl naopak zaujmout milovníky noir a detektivních románů zvyklých na tvorbu Raymonda Chandlera a další velikány, je svým „detektivním“ debutem úplně mimo.
Kombinace černé, bílé a červené (respektive purpurové v Čubově případě) sice není u noir románu ničím neobvyklým, ale ilustrace Anety Havlíkové jsou přesto povedené. Do knihy perfektně zapadají a alespoň částečně graficky dokreslují atmosféru a dělají příběh zajímavější. Zajímavě působí také černé rámování stránek, stejně jako občasné celočerné stránky s několika z textu vytrženými větami. Obojí podtrhuje potemnělou náladu příběhu.
Podtrženo sečteno, noir styl románu sluší, tempo děje svižné a text rychle ubíhá. Čubova druhá kniha však výrazněji nenadchne a čtenář si po jeho přečtení nic výjimečného neodnese. Ale nakrátko jej bez zatížení mysli zabaví. Milostný příběh pasáka a jeho prostitutky, kteří si byli vším i ničím zároveň, je literární jednohubkou na jediné odpoledne.
