Warner Bros nás nenechal dlouho čekat a pár měsíců po premiérách druhého Shazama a Flashe tu máme další superhrdinský snímek ze světa DC. Své dvě hodiny slávy si tentokrát užije Blue Beetle. Kromě velice matoucí otázky, jak přesně (ne)zapadá do Gunnova DCU, je ještě podstatnější vědět, zda se studio poučilo ze svých posledních finančních propadáků?
Po vystudování vysoké školy se Jaime Reyes vrací do rodného Palmera City. Namísto oslnivé kariéry ho ale čeká zjištění, že jeho rodina brzy přijde kvůli finančním problémům o střechu nad hlavou. Z nutnosti přijmout jakýkoliv flek – a následné souhře náhod – se mu do rukou dostane tajemný modrý Skarab. Ze dne na den (a především z donucení) se tak z Jaimeho stává superhrdina. S pomocí nově získané vesmírné technologie musí čelit společnosti Kord Industries, jež by chtěla onu technologii využít ke svým vlastním projektům.
Kluk z chudinské čtvrti bojuje proti zlému bohatému korporátu, který chce být ještě bohatší. V tomto boji pomůže hlavnímu hrdinovi nejen jeho rodina, ale i vzbouřená neteř šéfky onoho korporátu, do které se hlavní hrdina zakouká. Že zní takový námět celkem povědomě, skoro jako podle šablony? Také že ano. Uvedený popis perfektně shrnuje celý, jedním klišé za druhým protkaný film. Divák od začátku přesně ví, jakým směrem se bude ubírat, a nepřekvapivě ze zajetých (a v tuto chvíli i zrezlých) kolejí nevyjede až do konce. V příběhu, který už nemohl být přímočařejší, budete jakékoliv překvapivé zvraty hledat těžko. Nejinak jsou na tom postavy – kladné i záporné –, které jsou ploché jak svými charaktery, tak hereckými výkony.
Stejně jako nedávný Shazam 2 staví (či se o to snaží) Blue Beetle na vztazích s rodinnými příslušníky, akorát první zmíněný vychází z tohoto porovnání lépe. Nemohl jsem si pomoct, ale rodina Jaimeho Reyese mi zpočátku přišla poněkud otravná. Později se to zlepšilo díky momentům věnovaným jednotlivým členům, přesto jsem si k nikomu nenašel takový vztah jako právě k postavám v Shazamovi (ve kterém byly interakce s rodinou tím nejlépe fungujícím v celém filmu). Samozřejmě by to také nebyla moderní superhrdinovka, kdyby se v ní od začátku do konce nehláškovalo jako o život. Asi až na dvě výjimky se snímku dařilo vtipy držet alespoň nad hladinou trapnosti, nicméně i k obyčejnému, upřímnému uchechtnutí měly stále daleko.
Z filmu tak pro mě nejlépe vyšly scény s Jaimem využívajícím vesmírnou technologii coby Blue Beetle. Nejednalo se o akci, ze které by mi spadla čelist na podlahu, ale aspoň se snažila o menší choreografii, vlastní stylizaci (byť mi chvílemi připomínala Spy Kids nebo Power Rangers) a nějakou tu kreativitu (Beetlův oblek je totiž „lehce“ nepředvídatelný). V jednom či dvou případech dokonce doprovázenou fajn hudebním podkladem.
CGI jsem se od počátku obával, ve finále ale nedopadlo tak špatně. Tedy, skoro… nebudeme-li se bavit o pár vteřinových a naprosto nepřehledných záběrech z vnitřku Beetlovy helmy a o lehce přepáleném finále (na to jsem si u DC už celkem zvykl). Tu a tam se dají pochválit i jiné věci jako odkazy, které potěší komiksové fanoušky. Jedná se však o drobnosti, které zbývající a převažující generičnost filmu sotva zachrání.
Blue Beetle je tak dalším zapomenutelným filmem plným barev, hlášek a akce, jakých jste (obzvlášť u konkurenčního Marvelu) viděli desítky. Ze strany studia se nemohlo jednat o větší sázku na jistotu; Blue Beetle dělá naprosto vše podle zavedené šablony a do už tak vyždímaného žánru nepřináší (až na pár drobností) nic nového. Jako kdybyste pekli dort a použili stejné suroviny i stejný osvědčený postup jako kdykoli jindy, jen místo červené polevy tentokrát dali modrou. Pokud se vám tento styl ještě nepřejedl, Blue Beetle vás nezklame (nemá jak, nedělá nic jinak). Ostatní volbou vynechání návštěvy kina o nic nepřijdou.
Upřímně, být tohle můj první superhrdinský film a vidět ho tak před 10 lety, možná zareaguju jinak. Vidět ale jedno a to samé asi po sté je únavné, a tak mi nezbývá než stále doufat a vkládat poslední střípky naděje do nového DCU pod vedením Jamese Gunna.
