Poslední dobou se to v Itálii zločinem jen hemží. Sicilskou mafii z nedávného snímku Equalizer 3 v kinech střídají Přízraky v Benátkách. S těmi si musí poradit Kenneth Branagh coby režisér a představitel proslulého detektiva Hercula Poirota. Původní románový příběh z pera Agathy Christie u nás vyšel pod názvem Viděla jsem vraždu.
Ve svém třetím dobrodružství nejnovější filmové série zavítá slavný Belgičan po cestě Orient expresem a plavbou po Nilu do Benátek. Během Halloweenu ho zde osloví jeho stará přítelkyně, spisovatelka Ariadna Oliverová. Ráda by ho přizvala k seanci pořádané v sídle operní zpěvačky Roweny Drakeové a s jeho pomocí dokázala, že žena vystupující jako médium je podvodnice. Poirot přijímá a zprvu to vypadá, že nepůjde o nijak složitý úkol. Ovšem pouze do té doby, než je jeden z hostů této seance zavražděn.
Jako kdyby se s neustále zmenšujícím knírkem ústředního detektiva díl od dílu zmenšovaly i ambice samotné série. Hvězdně obsazené prostory luxusního vlaku a výprava do exotického Egypta nyní střídá mnohem komornější prostředí v částečně se rozpadajícím domě. A není tomu náhodou. Přestože byl první díl výdělečný, druhý se naopak stal finančním propadákem. Je tedy štěstí, že jsme se třetího dílu vůbec dočkali. Ovšem za cenu toho, že mu byl oproti dvojce přidělen menší rozpočet. Film se to snaží maskovat oním komornějším prostředím a také faktem, že se tentokrát jedná o kombinaci detektivky a hororu.
Obsazení, které neurazí ani nenadchne, zde na rozdíl od předchozích dvou dílů tahá jménem i hereckým výkonem pouze samotný Kenneth Branagh.
Tyto hrátky se žánrem a pokusy přicházet stále s něčím novým rozhodně oceňuji. Do postupně se ztemňující série navíc docela sedí. Nemohu se ale upřímně zbavit dojmu, že za obdobné peníze, které měla vymazlená Vražda v Orient expresu, jsme nyní dostali mnohem méně. Dům, který je i v rámci hororu poněkud fádní a jeho prostory nezapamatovatelné, by si od tvůrců zasloužil o něco kreativnější péči. Obsazení, které neurazí ani nenadchne, zde na rozdíl od předchozích dvou dílů tahá jménem i hereckým výkonem pouze samotný Kenneth Branagh. Nové žánrové prvky a zasazení jsou tak pouze vítané, ale výsledná podoba postrádá onu „filmovost“ většího měřítka, kterou si první dva snímky skvěle udržovaly. Zde to však – laicky řečeno – působí jako lepší díl ze seriálu.
Jak netypická kombinace dvou žánrů zafungovala? Co se hororové atmosféry týče, nevede si snímek vůbec špatně. O její budování se starají šikovné kamerové záběry navozující ten správný klaustrofobický pocit, který dokáže podtrhnout zvuková složka. Škoda jen, že takto zvládnutou atmosféru zbytečně podkopávají laciné, až béčkové lekačky. Samy o sobě sice nijak strašidelné nejsou, ale diváka donutí s sebou trhnout kvůli přehnaně hlasitému zvuku. S ohledem na podařenou atmosféru byly opravdu zbytečné. Spojení s tím hlavním, tedy detektivním žánrem, naštěstí také nedopadlo nejhůře, byť je tato složka ve prospěch strašení lehce upozaděna. Vyšetřování zde z celé trilogie dostává nejméně prostoru.
V žádném případě se nejedná o vyloženě špatný film. Kenneth Branagh pracuje s původní látkou s péčí a na jeho ztvárnění Poirota je stále (ne-li díl od dílu více a více) radost se dívat. Navíc se spolu s týmem pokaždé snaží přinést pro titul něco nového. Nebojí se experimentovat, díky čemuž jsme dostali celkem pestrou, a tím i zajímavou trilogii. Ve srovnání s předešlými díly je ale tento zatím nejslabší, přičemž na vině není pouze nižší rozpočet. Přesto doufám, že jsme se s touto verzí belgického detektiva neviděli naposledy. Osobně pevně věřím, že kombinace původní látky a jejího režiséra/hlavního představitele má stále co nabídnout.
