Popularita japonských animovaných filmů a seriálů známých pod pojmem „anime“ pronikla za posledních padesát let v podstatě do všech koutů světa. Nebýt ovšem jednoho konkrétního člověka, anime by se dost možná nikdy takto extrémně neproslavilo. Řeč není o nikom jiném než spoluzakladateli Studia Ghibli a jednom z nejproslulejších tvůrců, Hajao Mijazakim.
Díky své schopnosti vtáhnout diváky do magických světů plných emocí a myšlenek, podnětů a přesahů si Hajao Mijazaki v průběhu kariéry vydobyl pověst nejlepšího tvůrce anime na světě. Je tedy obrovská škoda, že o tomto pánovi zas tak často neslyšíme. Do kin nedávno vstoupil Mijazakiho zřejmě úplně poslední snímek Chlapec a volavka. Nastal tedy pravý čas připomenout a shrnout bohatý život legendárního tvůrce.
Těžké dětství a první krůčky k anime
Hajao Mijazaki se narodil 5. ledna 1941 v Tokiu. Své vůbec první vzpomínky, které ve svém díle často reflektuje, má tak úzce spjaty s druhou světovou válkou. Kromě ní jeho tvorbu silně ovlivnili také rodiče. Skrze otce, který řídil společnost vyrábějící součástky do letadel, objevil svou vášeň pro letadla a technologie. Matka pak byla hlavní inspirací pro silné ženské hrdinky, které se v jeho filmech objevují. O komiksy, a hlavně mangu se začal mladý Mijazaki zajímat již na základní škole. Fascinovala ho rozmanitost daných příběhů a ojedinělý styl kresby. Často se snažil onu specifickou kresbu napodobit, a přiblížit se tak umělecké tvorbě autorů jako Osama Tezuki či Shigeru Sugiura.
Schopnost vnímat různorodé podněty a filtrovat je do magických příběhů plných nápadů se v průběhu jeho dospívání formovala stejně rychle a konzistentně jako jeho umělecké dovednosti. Na střední škole přišel zásadní zlom v jeho životě – tehdy zhlédl Hakujaden, vůbec první celovečerní barevné anime. Film ho podle jeho vlastních slov dojal natolik, že proplakal celou noc. Od té chvíle začal Mijazaki snít o tom, že se jednou bude podílet na něčem stejně silném a nádherném.
První celovečerní snímek
Mijazaki úspěšně dokončil vysokou školu v roce 1963, načež téměř okamžitě nastoupil jako pomocný animátor do společnosti Toei Animation. Šlo sice o špatně placenou práci, získal ovšem možnost podílet se na zajímavých projektech a nadále zdokonalovat své dovednosti. Jeho obrovské ambice a nepopiratelný talent se poprvé výrazněji projevily při práci na snímku Gulliver‘s Travels Beyond the Moon. Tehdy ještě jako úplný nováček vymyslel originální konec příběhu, který se dostal i do finální verze.
V Toei Animation se setkal s o něco starším a podobně ambiciózním animátorem Isao Takahatou. Díky společnému nadšení a talentu se z nich stala nerozlučná dvojice, která několik následujících let pracovala bok po boku. Mijazaki se tak například podílel na Takahatově režijním debutu The Great Adventure of Horus, Prince of the Sun.
Pracovní podmínky ve společnosti Toei Animation ovšem měly k dokonalosti daleko. Mijazaki i Takahata se proto v roce 1971 rozhodli studio nadobro opustit. Jako svůj první nezávislý projekt si tito dva mladí vizionáři vybrali Pipi Dlouhou punčochu. Ve Švédsku se osobně setkali s její autorkou Astrid Lindgren, která jim ale nakonec práva na zfilmování neprodala. Přesto se pro ně cesta do Švédska stala obrovskou inspirací a na jejím základě natočili krátkometrážní snímek Panda a malá panda. Společně se také podíleli na tvorbě seriálů Lupin III či Heidi, Girl of the Alps.
Po několika úspěšných televizních a filmových projektech, na kterých Mijazaki pracoval jako animátor, designér či scénárista, chtěl k těmto profesím konečně přidat i tu nejzásadnější – režii. Přání se mu splnilo v roce 1979 snímkem Lupin III: Království Caligostro. Jeho výroba byla sice neskutečně vyčerpávající, vzhledem k časové tísni, nakonec se ale mnohonásobně vyplatila. Film slavil obrovský úspěch i u kritiků a postupem času si dokonce vydobyl pověst nestárnoucí klasiky japonské animace.
Studio Ghibli a vznik prvních anime klasik
Vedle anime se Mijazaki věnoval i kresbě mangy. Jedna z nich, Naušika z Větrného údolí, se stala předlohou pro následný celovečerní film. Příběh Naušiky je silně inspirovaný nejen ekologickými haváriemi a problémy, jež sužovaly tehdejší Japonsko, ale také slavnými díly jako Cesta do středu Země či Pán prstenů.
Naušika z Větrného údolí byl Mijazakiho vůbec první snímek, který kompletně vycházel z jeho představivosti. Dokončit jej opět stálo Mijazakiho a jeho tým mnoho probdělých nocí, ale i v tomto případě se hodiny práce vyplatily. Z Naušiky se stal obrovský hit, díky němuž Mijazaki společně s Takahatou a producentem Tošio Suzukim mohli založit dnes celosvětově proslulé Studio Ghibli. Název vychází z arabského slova „vánek“ a měl symbolizovat nový svěží vítr na poli světové animace. Při zpětném pohledu můžeme prohlásit, že jím skutečně bylo – a stále je.
Cílem studia bylo tvořit originální, vizuálně ohromující anime, která divákům zároveň zprostředkují hlubokomyslné příběhy. Nejen Mijazaki chtěl svou prací oslovit děti i dospělé a reflektovat v nich složité a často protichůdné aspekty lidského života. Současně šlo zakladatelům o vytvoření ideálního pracovního prostředí pro další nadané animátory. Chtěli jim poskytnout platformu, skrze niž mohli realizovat své nápady, a posouvat tak mantinely animace kupředu.
Prvním filmem Ghibli se stala Laputa: Zámek v oblacích inspirovaný řeckou architekturou a Walesem a jeho hornickou třídou. Nedosáhl sice takového komerčního úspěchu jako Naušika, nicméně diváci jej zbožňovali. Dva následující snímky byly pro Ghibli – mírně řečeno – výzvou. Zatímco Takahata natočil Hrob světlušek, depresivní pohled na druhou světovou válku, Mijazaki přišel s osobní zpovědí Můj soused Totoro. Studio, nejisté komerčním potenciálem těchto titulů, se nakonec rozhodlo uvést oba najednou. Tržby zůstaly za už tak nízkým očekáváním, z Totora se však stala oblíbená hračka. Dnes je označován za klasiku na poli anime tvorby.
Období největšího rozkvětu anime
Následující počin Studia Ghibli, Doručovací služba čarodějky Kiki, se stal nejvýdělečnějším japonským snímkem roku 1989. Příběh o mladé čarodějce byl adaptací stejnojmenné novely autorky Eiko Kadono. Mijazaki zde reflektoval svou lásku k evropským městům a v samotném příběhu se věnoval problematice dospívání a hledání smyslu života. Po Kiki následovaly Porco Rosso, do něhož Mijazaki otiskl svou vášeň pro letadla, či Šepot srdce režírovaný Mijazakiho dlouholetým kolegou Jošifumi Kondó.
Zcela zásadním se pro celosvětovou proslulost anime stal snímek Princezna Mononoke. Nejdražší projekt studia, jehož realizace trvala více než tři roky, zpečetil Mijazakiho pověst světově uznávaného tvůrce anime. Příběh inspirovaný japonskými mýty a historií se silným ekologickým poselstvím se stal kasovním trhákem. Úspěch slavil i v dalších zemích, a pořádně tak upozornil na anime tvorbu i za hranicemi Japonska. Po Princezně Mononeke chtělo dokonce skočit renomované studio Disney či nechvalně známý producent Harvey Weinstein. Jenže po nemilých zkušenostech z minulosti, kdy Američané bez okolků sestříhali Naušiku, byli všichni zástupci Studia Ghibli zásadně proti této spolupráci.
Po fantastickém úspěchu Princezny Mononoke ohlásil Mijazaki odchod do ústraní. Potřeboval si odpočinout od nekonečných hodin práce a načerpat novou inspiraci. Na scénu se vrátil o čtyři roky později, tedy v roce 2001, se snímkem Cesta do fantazie. A byl to návrat vskutku velkolepý. Pohádkový příběh plný fascinujících bytostí, v němž Mijazaki blíže zkoumal překonávání vlastního strachu a dětskou nevinnost, se stal neuvěřitelným hitem a dlouhých devatenáct let šlo o nejvýdělečnější japonský film všech dob (minulý rok jej trumfnul Demon Slayer). Cesta do fantazie vynesla Mijazakimu Zlatého medvěda za nejlepší film Berlínského filmového festivalu a Oscara v kategorii nejlepší animovaný film.
Následoval Howlův kráčející hrad, v němž Mijazaki upozorňuje na absurditu, krutost a bezohlednost války a její devastující účinky. I tento snímek se objevil na Oscarech, tentokrát se ovšem Mijazaki musel spokojit s „pouhou“ nominací. Zato na filmovém festivalu ve Venice obdržel čestného Zlatého lva za celoživotní dílo.
Závěrečná etapa neopakovatelné kariéry
Po dalších čtyřech letech přišel Mijazaki se snímkem Ponyo z útesu nad mořem, ve kterém představil odlišný a mnohem jednodušší styl animace. Znovu se setkal s úspěchem u diváků i kritiků. Mijazaki však začínal čím dál více pociťovat svůj zvyšující se věk a nedokázal už pracovat s takovým nasazením jako kdysi. Přesto v sobě našel sílu pro další anime. Zvedá se vítr je adaptací Mijazakiho vlastní mangy a tématem je postupná destrukce čím dál více militantně založeného Japonska. Opět si jím vysloužil nominaci na Oscara v kategorii nejlepší animovaný film. O pouhý rok později, tedy v roce 2015, pak Mijazaki obdržel čestného Oscara.
Ačkoliv po premiéře ohlásil Mijazaki konec kariéry, nemyslel to tak doslovně, jak většina lidí nejspíš předpokládala. Od celovečerních snímků se přesunul ke krátkometrážním, zrenovoval některé části muzea Studia Ghibli a nakreslil celou řadu dalších mang. Poměrně nepřekvapivě se – ještě jednou naposledy – vrátil také k celovečerním filmům. Skrze nejnovější dílo Chlapec a volavka se Mijazaki vyrovnává se smrtí svých dlouholetých přátel a sám se pomyslně loučí se světem jako takovým.
Hajao Mijazaki je živoucí legendou svého oboru, která stojí za celosvětovou oblibou anime i mangy. Nepopiratelně se zapsal do dějin kinematografie coby jedinečný tvůrce magických světů plných nejednoznačných postav a silných příběhů rezonujících s publikem všech věkových skupin. Díky své nepředstavitelné pracovitosti a neopakovatelnému talentu tak navždy posunul a změnil možnosti animace.
