Téměř tříleté a velice netrpělivé čekání je u konce. Denis Villeneuve nás podruhé přenáší na pouštní planetu Arrakis, aby pokračoval v osudech Paula Atreida a mocenských bojů o koření, a současně završil kultovní dílo Franka Herberta. Stálo takové čekání za to a svezli jsme se po duně nadšených ohlasů z celého světa i my?
Ani písečný červ není tak nevyzpytatelný jako lidská chamtivost. Obzvlášť pokud je ve hře natolik vzácná surovina, jakou je koření z planety Arrakis. Jen málokdo z rodu Atreidů, jemuž byla svěřena správa nad touto planetou samotným imperátorem, by čekal takovou zradu a masakr, k němuž zanedlouho po jejich příletu došlo. Z krveprolití se podařilo vyváznout Paulu Atreidovi a jeho matce Jessice, kteří vyhledali útočiště u místních fremenů. Zde se učí jejich zvyklostem a Paul nachází (doslova) dívku svých snů. Zároveň se bude muset připravit nejen na nevyhnutelný střet s těmi, kdo povraždili jeho nejbližší, ale také tíhu jistého proroctví, jehož se on sám již od počátku obává.
![](https://maomai.cz/wp-content/uploads/2024/03/dun2-27779rv2-proxy-high-res-jpeg-1024x768.jpeg)
První část Duny si mě získala zejména bohatostí svého fiktivního světa. Přitom rozlehlé pouště Arrakisu v sobě sice mají jistý půvab, ale na první pohled mohou působit poněkud pustě. O to větší překvapení na diváka čekalo, když se ukázalo, kolik toho nabízí k prozkoumání. Tedy přesný opak od mnohých novodobých sci-fi, které se pyšní drahými CGI, hromadou pozoruhodné technologie a tím i zdánlivě komplexními světy, avšak pod svojí naleštěnou skořápkou jsou zcela prázdné (koukám na tebe, Stvořiteli).
Duna: Část druhá netrpí neduhem sequelů, které se snaží být bombastičtější a epičtější naprosto samoúčelně.
![](https://maomai.cz/wp-content/uploads/2024/03/dun2-26901r-proxy-wb360jpeg-1900-1024x768.jpeg)
Na tento prvek druhá část Duny hned ze začátku navazuje a naplno ho rozvíjí. Sledujeme Paula, jak důkladněji poznává kulturu fremenů, učí se jejich jazyk a přebírá od nich znalosti v boji či průzkumu pouště. Postupně a pro diváka především nenuceně prohlubuje svůj vztah s Chani, konfrontován je ale i se stinnými stránkami tamního života – proroctvím, které velice zajímavým způsobem rozděluje i samotné fremeny. Jeho matka taktéž proniká do fremenské kultury, ale z úplně jiného úhlu pohledu. Nepamatuju si, kdy naposledy mě fiktivní svět natolik pohltil, fascinoval a především přiměl zapomenout, že se vůbec jedná o fikci. V jednu chvíli jsem se pouze přistihl u myšlenky, že se příběh částečně odklání od svého původního motivu, avšak nikoliv – vše má svůj smysl a opodstatnění, které se v určitý moment na diváka sesune jako lavina.
![](https://maomai.cz/wp-content/uploads/2024/03/dun2-fp-0120r-proxy-high-res-jpeg-1024x762.jpeg)
Od této chvíle nabírá snímek ještě větší otáčky než doposud, přičemž si mě veškeré dění dokázalo omotat kolem prstu a napětím jsem ani nedýchal. Mnohovrstevnaté vyprávění nakonec dochází ke svému velkolepému završení, ve kterém se též zúročily Paulovy vize z první části (tehdy mi svojí četností připadaly rušivé, ovšem s pokračováním nabírají docela jiný rozměr). Stopáž se přesype stejně hladce jako písek. Dokonce jsem cítil, že by si řada myšlenek a dalších prvků zasloužila ještě větší prostor, například ve třetí části či seriálu. Zároveň chápu obtížnost filmového převedení více než 600stránkového románu a opět Villeneuvea obdivuju za to, s jakou lehkostí (byť oproti první části byly některé skoky již o něco patrnější) dokázal vše odvyprávět tak, aby se nic nerozpadlo a především se mu podařilo předat to nejpodstatnější.
![](https://maomai.cz/wp-content/uploads/2024/03/dun2-27986r-jpv3-proxy-high-res-jpeg-1024x768.jpeg)
Ocenit musím také „ukočírovanost“ – druhá část Duny je pochopitelně o něco větší vzhledem ke gradaci děje, ale vyloženě netrpí neduhem sequelů, které se snaží být bombastičtější a epičtější naprosto samoúčelně. Nechybí ani mistrný vizuál a estetika, kterými si tvůrce získal diváky například již v Blade Runnerovi 2049. V Duně – a obzvláště její druhé části – obojí dotahuje k dokonalosti (například jistý souboj v aréně je skutečná lahůdka). Společně s neméně perfektním OST, kterého se opět zhostil Hans Zimmer a jehož zvuková složka více než kdy jindy přispívá k samotnému vyprávění (jinými slovy, Duna silně „vypráví zvukem“), se jedná o zážitek, z něhož nejednou budete mít husí kůži a který je nejlepší absolvovat v IMAXu.
![](https://maomai.cz/wp-content/uploads/2024/03/dun2-05908-proxy-wb360jpeg-1900-1024x768.jpeg)
Přes veškerou chválu si uvědomuji, že Duna nebude pro každého. Pokud vás kvůli své „pomalosti“ první část příliš neoslovila, nečekejte razantní změny ani v části druhé. Pro fanoušky je to ale naopak dobře. Osobně jsem si vychutnal bravurně vybudovaný, po mnoha směrech podmanivý a detailní svět, jenž je vizuálně i zvukově dokonale zpracovaný a taktéž zcela uvěřitelně ztvárněný všemi herci. A především – z perfektního a komplexního příběhu je patrný nejen silný vliv na fikci jako takovou, ale svými myšlenkami a symbolikami ladně přesahuje do skutečného světa. Duně jsem propadl stejně snadno jako následovníci Muad’Dibovi a hledám jen stěží, co bych vytkl. O jednom z nejlepších sci-fi a audiovizuálním zážitku všech dob mám tak jasno, teď už se jdu pouze začíst do jeho knižní předlohy.