Andrew Scott je záporák každým coulem. Když se vám svým pronikavým pohledem podívá do očí, musíte chtě nechtě odvrátit zrak a myslet na příjemné věci z mládí. Třeba na dovolenou s rodiči v Itálii, když vám bylo sedm let a ochutnávali jste slanost moře. Minisérie Ripley vám ale i tuhle hezkou vzpomínku rozcupuje.
Herbert Greenleaf si nechá pomocí soukromého očka vyhledat Thomase Ripleyho, o kterém věří, že je dávným přítelem jeho syna Richarda, familiárně oslovovaného Dickie. Poprosí ho, jestli by Dickiemu nedomluvil, aby se vrátil z prosluněné Itálie domů, převzal zodpovědnost a přestal s rozhazováním peněz ze svěřeneckého fondu. Samozřejmě že Thomas nezůstane škodný a za svou službu dostane slušný honorář. Vcelku jednoduchý plán se změní v okamžiku, kdy se Ripleymu začne zhýralý život Herbertova syna líbit…
Seriál vychází z knižní předlohy Patricie Highsmith, jež psychologický román Talentovaný pan Ripley napsala v 50. letech 20. století. Zpracování pro Netflix se ujal režisér (a legendární scénárista) Steven Zaillian. Spolu s geniální kamerou Roberta Elswita (Až na krev, Punch Drunk Love, Město) a hudebním podkresem Jeffa Russoa vytvořil temný opus, o němž jsem z celého svého filmového srdce přesvědčen, že se jednou stane důležitým milníkem kinematografie.
Připomeňme, že v roce 1999 vznikl film, v němž si hlavní role zahrálo duo Matt Damon a Jude Law. Snímek měl úspěch a postupem času se stal klasikou. Mohlo by se zdát, že nám Zaillian převypráví stejnou story, jen v jiném, nově zakoupeném kabátě. Není tomu tak – jeho Ripley je ponuřejší, s hlubším a propracovanějším příběhem (jakpak by ne, když má osm téměř hodinových dílů).
Na první dobrou zaujme, že je celý seriál natočený černobíle. Díky tomu vynikne už tak skvělá kamera, která neodolatelné krásy špinavých italských měst ždíme, co to dá. Kdykoliv totiž zastavíte obraz, dostane se vám pohled, který by šel zarámovat a pověsit na zeď. V celé sérii se nenachází záběr, který by sloužil jako výplň. Každé okénko je stylizováno kompozicí, statickým strnutím, hloubkou ostrosti nebo atmosférou Caravaggiových obrazů plných silného kontrastu světla a stínu. Nejen díku tomu se na Ripleyho dobře kouká. Dalším důvodem je samozřejmě čím dál temnější příběh o věčné manipulaci plné lží, který se plíživým (pro někoho možná příliš pomalým) tempem rozvíjí a následně neúprosně utahuje kolem krků všech protagonistů.
Atmosféru seriálu dodává skvělý casting v čele s Adrew Scottem. Toho vystřelila do hereckých výšin postava Moriartyho, věčná nemesis geniálního soukromého detektiva Sherlocka Holmese. A byl to právě on, kdo mě k novodobému noir podání známého příběhu přilákal. Scottovi zdatně sekunduje Dakota Fanning v roli nedůvěřivé přítelkyně Dickieho Greenleafa. Mezi touto dvojicí vzniká silné napětí, které jejich společnou dynamiku udržuje až do samého konce. Určitě stojí za zmínku i Maurizio Lombardi, jenž ztvárnil neústupného inspektora Raviniho. Lombardi, podobně jako Scott, hraje hlavně očima, a tak jsou jejich společné scény jiskřivě vtahující, hypnotické a vy se zatajených dechem čekáte, co a kdy se pokazí.
Ripleyho budete nenávidět, ale stejně tak mu budete až do samotného konce fandit.
Pokud si vzpomenete, tak Matt Damon ztvárnil svého Ripleyho jako místy zmateného mladého studenta, který je ale pod touto slupkou naivity vypočítavý a mocichtivý. Scottův Ripley k roli přistupuje jinak. Je navenek sebevědomější, méně laskavý a jeho okolí ho nepřijímá s otevřenou náručí. Není to rozhodně žádný miláček davu. Pokud s někým komunikuje, téměř nemrká a svým pohledem pozoruje všechny jako predátor lovnou zvěř. Jeho věčné lži a manipulace s ostatními si předem připravuje a zkouší nanečisto. Dokáže se přizpůsobit nepřízni osudu a zdokonaluje se. Působí, že vlastně takový jaký byl a je celý život – asexuální člověk bez emocí, jehož jedinou snahou je žít v luxusu a být „někým“. Zmiňoval jsem Caravaggia – italského umělce a jednoho z největších barokních malířů. Ale také byl znám jako výbušný, emotivní a narcistní rebel, který při jedné roztržce dokonce zabil svého soka. I ten se stane předlohou – archetypem neuchopitelnosti pro Ripleyho. Nebo alespoň je to někdo, kým bych chtěl být.
Celá série je napínavá a těšíte se na každý další díl. I když Thomase Ripleyho nesnášíte, stále doufáte, že žádná z jeho lží nevyjde najevo. Když se tak náhodou stane, hrkne ve vás, protože víte, že to vyvolá řadu dalších otázek, které dokáže (alespoň na chvíli) zamést pod koberec. Vlastně někde hluboko uvnitř mu přejete jen to špatné, protože moc dobře víte, že takového člověka byste ve své blízkosti nechtěli. Sledovat ho na velké obrazovce je nepříjemně příjemná podívaná, která se vám na nějaký ten čas zaryje hluboko pod kůži.
Ripley rozhodně není pro každého, což se bohužel ukazuje na sledovanosti. I přes dobré kritiky a skvělé ohlasy diváků ho viděla jen malá část publika, což je škoda, protože tenhle diamant mezi seriály určitě stojí za pozornost.
