Tereza Balonová je česká hudebnice, která si už od dětství přála být kytaristkou. Hudbě propadla natolik, že se vzdala i slibné volejbalové kariéry. Rozhodně ale nemusí litovat, protože v poslední době se jí jenom daří. V hektickém období před státními závěrečnými zkouškami a řadou koncertů si na nás udělala čas a my si tak mohly popovídat v příjemném prostředí The Monkey Baru. Vylíčila nám, jak si užila zatím svůj největší koncert v Lucerna Music Baru, zavzpomínala na den, kdy se objevila na billboardu na Times Square v New Yorku, a také popsala, jak zvládla skloubit školu s muzikantským životem.
Máš za sebou zatím svůj největší koncert, který se uskutečnil v květnu v Lucerna Music Baru. Jaké to bylo?
Já vlastně ani moc nevím, ale to tak bývá, když je člověk na nějaké větší akci – byla jsem v euforii. Teď už je to ale delší doba, takže už můžu říct, že to bylo fakt něco… Až mě to dojalo.
K Lucerna Music Baru mám takový osobní vztah. Chodila jsem sem od puberty na koncerty zahraničních hvězd a také zde poprvé viděla hrát Vypsanou fiXu. Říkala jsem si, že je to zajímavý a sympatický prostor, ve kterém bych si jednou ráda zahrála. Pak jsem v Lucerna Music Baru předskakovala větším hvězdám jako Jelen, Kateřina Marie Tichá a další. A najednou jsem stála na tom pódiu, přede mnou lidi, kteří přišli na mě a na moje písničky, které píšu u sebe v pokoji, a oni je tam se mnou zpívají. Takže jsem byla v opravdu velké euforii a hrozně dojatá. Někdy si člověk vysní určité momenty v životě, které se nakonec odehrají úplně jinak. Tohle bylo samozřejmě také jiné, než jsem si představovala – bylo to mnohem hezčí.
Jaké hudební hosty sis tam pozvala?
Pozvala jsem Michala Horáka, mého dlouholetého kamaráda. Zároveň je to můj oblíbenec v téhle branži. On je tak opravdový a svůj. Známe se od doby, kdy ho gymnázium, kde jsem studovala, pozvalo na jednu akci. Sledovala jsem jeho cestu i to, jak získal Českého slavíka. Fandím mu a on zase fandí mně. Zveme se vzájemně na koncerty a jednou si mě přizval do své písničky, takže jsme si ji v Lucerna Music Baru společně vystřihli. Pak jsem si pozvala Kateřinu Marii Tichou, což je taková moje nejen hudební ségra, ale i v životě jsem si dost blízké. Proto jsem byla moc ráda, že tam Káťa byla. Občas spolu píšeme písničky, tak jsme si tam některé z nich zazpívaly. Jednu ode mě a jednu, co jsme napsaly pro Káťu.
Neplánujete spolu s Kateřinou Marií Tichou vydat duet?
Plánujeme, ale uvidíme, jak na tom budeme časově, zda se nám podaří vše skloubit a dát dohromady. Rozhodně bychom ale chtěly v budoucnu spolu něco vydat.
Už je to rok, co ti v zádech stojí vlastní kapela. Osvědčila se tato spolupráce? A jak vůbec vznikla?
Přesně tak, letos jsme odjeli už druhou letní sezonu. Já jsem si na ně upřímně řečeno počkala. U kapely totiž není jen důležité, aby to byli výborní muzikanti – což oni jsou –, ale zároveň, aby to byli skvělí lidé, se kterými si sedneš. Pohodáři, kteří ale současně budou chtít makat a něco s tebou budovat. Musím zaklepat, jsou to perfektní parťáci. Možná mi to dodalo novou jiskru a inspiraci.
Našla jsem si každého zvlášť. Nejdřív jsme se potkali s Mírou Malíkem, což je můj kytarista. Dělal technika kapele Jelen, ale je i skvělý hudebník. Potkali jsme se právě na jejich turné, když jsem s nimi jezdila jako host. Vždycky po koncertě jsme s Mírou na hotelu jamovali a já mu ze srandy říkala, že jestli budu mít jednou kapelu, tak ho tam chci jako kytaristu. Za dva roky už jsme spolu byli na stagi a hráli vlastní věci. Bubeníka Marka Fryčáka znám přes Marka Ztraceného, u nějž bubnuje. Když Marek Ztracený oznámil pauzu, zeptala jsem se Máry, jestli by mi něco nenabubnoval do desky a jestli by si se mnou nechtěl i zahrát. A teď mám nově ještě baskytaristku Soňu Bachledovou, se kterou se znám zase přes Míru. Takže už jsme komplet. Všechno se to tak samo posbíralo a najednou vznikla kapela a funguje nám to báječně.
Zmiňovala jsi kapelu Jelen. Jak začala tato spolupráce?
Kluci z kapely Jelen mě vlastně vytáhli. Vzali si mě jako předskokana na dvě turné, jedno bylo velké halové a druhé klubové. Těch koncertů bylo strašně moc a kluci mě ukázali svým fanouškům a vydavatelství, které mi na základě toho nabídlo spolupráci. Když potom měla Kateřina Marie Tichá, která s nimi původně jezdila jako zpěvačka, sama svých koncertů dost, tak jsem se s ní střídala. Kluci z kapely Jelen jsou pro mě takoví bráchové. Za těch šest let, co se známe, jsme spolu odjeli hrozně moc koncertů, seděli spolu spoustu hodin v dodávce a na hotelech udělali tolikrát bordel. Vždycky je ráda vidím. Když jsou třeba poblíž na nějaké akci, tak tam klidně přijedu a užiju si ten večer s nimi. Oni jsou také takoví opravdoví lidi.
A tady jste se seznámily s Kateřinou Marií Tichou?
Ano, byla s Jeleny na festivalu Porta, kde jsme se poprvé setkali. Tehdy také přišli s nabídkou, jestli bych s nimi nejela na turné. Nejprve jsem s nimi jela jako předskokan a Káťa hostovala. Na těch dvou turné jsme se s Káťou hodně sblížily. Byly jsme tam jediné dvě holky, takže jsme si to spolu užily.
Co pro tebe znamenala Porta?
Porta se pro mě stala zlomovým bodem. V tu chvíli jsme se rozhodla, že chci dělat hudbu naplno. Otevřelo mi to dveře do hudebního světa, protože díky Portě jsem potkala kapelu Jelen a věci se začaly dít. Díky tomu dělám to, co miluju a co mě baví. Takže kdyby mě můj učitel ze základní školy nepřihlásil na festival Porta a kdybych ho nevyhrála, nic z toho, co teď prožívám, by se nemuselo dít.
Myslíš, že bys místo toho hrála volejbal?
Myslím si, že teď už ne, protože jsem začala mít zdravotní problémy se zády a s ramenem. Takže bych možná musela přestat. Ale bůh ví, třeba bych ty zdravotní věci dala nějak do kupy a stále bych hrála.
Na jaké úrovní jsi hrála volejbal? A jak tvé prsty zvládaly hraní na kytaru a volejbal?
Hrála jsem za Olymp Praha a končila v době, kdy jsem měla jít do kadetek, takže to je takový přelom. Tady jsem skončila a šla hrát beach volejbal, který mě chytnul ještě víc. S Olympem jsme jednou vyhráli mistrovství republiky. To byl náš největší úspěch a je to pro mě nejkrásnější zážitek. Něco takového jsme asi zažili i teď, když Česko vyhrálo mistrovství světa v hokeji. Ten příjemný pocit, když tým maká společně a najednou se podaří něco tak hezkého. S holkami v týmu to bylo skvělý a výhra mistrovství ČR byla jedna velká euforie.
Prsty to zvládaly dobře. Ono se to vzájemně podporovalo. Ale je pravda, že učitelé na kytaru nechápali, jak můžu hrát volejbal, a říkali mi, ať s ním přestanu. A jelikož moc nepoužívám ani trsátko, babička se mě často ptá, jestli mám ty prsty pojištěné. Já jsem ale nikdy neměla problém. Myslím si, že to bylo hlavně tím, že jsem měla silné prsty z kytary. Dlouho jsem byla nahrávačka, protože jsem měla dobré prsty. Bavilo mě být hlavou hry a rozdávat balóny.
Zajdeš si i teď někdy pinknout?
Když můžu, tak ráda. Myslím si, že když člověk dělá sport od malička, tak to v něm pořád je a ten pohyb vyžaduje. Zjistila jsem, že když nesportuji, tak se cítím hůř. Jako by mi v životě něco chybělo. Takže pohyb je mojí nedílnou součástí.
Jak zvládáš skloubit studium na vysoké škole a muzikantský život? Stíháš se učit?
Já jsem za tyhle dvě sféry moc ráda. Užívám si ten hudební život, kdy jezdím na koncerty. Když jsem zpívala s Jeleny, jezdili jsme spolu v dodávce, psala jsem písničky se skvělými talentovanými muzikanty, … A pak najednou jedu na tu kolej, kde se usadím pěkně nohama na zem, studuji a užívám si ten studentský život, který si můžu prožít teď, když je mi 23 let. Takže mě to zase vrátí trochu do té reality. Uvědomím si, že to, co dělám, je strašně krásný a jsem za to moc vděčná. Také ale vím, že to není jen tak, že si to musím nějakým způsobem oddřít.
Také jsem se díky tomu naučila využívat čas co nejefektivněji. Zejména když jsem maturovala, protože zrovna v té době jsem jela turné s Jelenem. To jsme jeli třeba třicet koncertů během necelých tří měsíců – což bylo docela náročný samo o sobě – a do toho jsem se ještě musela učit na maturitu. Takže jsem se postupně naučila čas na učení využít maximálně. Když třeba vím, že mám dvě hodiny na učení, tak tomu ty dvě hodiny dám na sto procent. Třeba teď na státnice se musím učit dost dopředu, protože týden před státnicemi budu mít čtyři dny zaneprázdněné. Člověk se naučí pracovat s časem a dělat věci s předstihem, aby to všechno zvládal. Mě to ale baví a když člověka něco baví, tak to jde samo.
Čemu se věnuješ v bakalářské práci?
Rozhodla jsem se skloubit své dva světy – ten hudební a to, že studuji pedagogiku. Píšu o tom, jak využívat autorskou tvorbu ve výuce. Výzkum už mám udělaný, takže to zbývá jen sepsat a dát dohromady.
Chtěla bys v budoucnu učit?
No… pro mě je priorita to, co teď dělám a co mě baví úplně nejvíc – tedy psát písničky, koncertovat a žít ten hudební život. Někdy si ale říkám, že učit a inspirovat nové generace by mě nejspíš také bavilo. Líbí se mi myšlenka, že bych jednou inspirovala někoho tak, jak mě inspirovali někteří moji učitelé. To by bylo moc hezký. Možná by se to dalo skloubit. Zase by to bylo nějaké působení i v jiném světě, protože když je člověk jen v tom muzikantském, v té jedné bublině, tak ho to podle mě omezuje. Já si ráda nechávám těch bublin otevřených víc. Za prvé je to inspirativní a za druhé člověk není omezený. Zkrátka potřebuji v životě více sfér.
Jak se ti píšou písničky na koleji? Máš tam vůbec prostor na tvorbu?
Zjistila jsem, že docela dobře. Samozřejmě když tam není spolubydlící. Napsala jsem tam už pár písniček, třeba skladbu Tažní ptáci, co je na druhé desce Lampiony, a vlastně i Myšlenky. To je nejnovější singl, který zpívám s Adamem Ďuricou. Bydlím v jednom z nejvyšších pater koleje, odkud mám výhled na Ústí, což je celkem inspirativní. Z okna koukám na svítící domečky a za nimi vidím jen kopce a hory, které jsou okolo Ústí nad Labem. Mám krásný výhled.
Několikrát ses stala objevem roku. Máš například sošky z Českého slavíka nebo z Ceny Anděl. Myslíš si, že teď už tě lidé opravdu objevili?
Už mě objevili čtyřikrát. Ještě mám Cenu nočního proudu, což je anketa Českého rozhlasu. Někdy se mi stane, že mě někdo pozná, ale já si toho vůbec nevšímám. Občas třeba někdo divně kouká, ale dokud za mnou ten člověk vyloženě nepřijde, tak to neřeším. Nedávno se mi ale stala taková hezká situace. U nás ve škole jsme měli studentský Majáles a byli tam pozvání hlavně interpreti z rapové scény. Šla jsem se tam podívat a najednou za mnou z kotle přišla holčina a poprosila mě, jestli se se mnou může vyfotit, že prý miluje moje texty a že mě poslouchá po cestě do Ústí. Takže jsme se spolu vyfotily, pobavily se a ona pak šla zase do toho kotle, na ty tvrdé rapery, což mi přišlo úžasné, protože se to nevylučuje. Člověk, který miluje rap, může mít rád i pop nebo jiné žánry.
Kdy jsi ty sama objevila Terezu–písničkářku?
Poměrně brzy. Asi když mi bylo dvanáct let. V podstatě jsem vždycky věděla, že budu dělat muziku. Jako malá jsem si hrávala na kytaristy, třeba na Anguse Younga z AC/DC nebo na Jimiho Hendrixe a dělala jsem, že lítám po pódiu. Ale kdyby se mě v tu dobu někdo zeptal, čím bych chtěla být, neřekla bych zpěvačka, ale spíš kytaristka nebo učitelka.
Když jsme s rodiči jezdili na dovolenou, tak nám pouštěli v autě U2. Mamka poslouchala taky Annu K. a Chinaski a táta zase AC/DC, Iron Maiden nebo Metallicu. Od té doby to jsou takové moje srdcovky, které mám spojené s dětstvím. Vzpomínám si, že mě už jako malou fascinovalo psaní textů – jak to někdo může takhle vymyslet. Takže jsem už odmala sama zkoušela psát nějaké písničky a básničky. No a když mi bylo dvanáct a začala jsem k těm písničkám psát i muziku a potom s nimi vystupovat, jsem už věděla, že to je moje nedílná součást. Zpětně si říkám, že najít se ve dvanácti je vlastně hustý. Vždycky jsem měla svoji kytaru, psaní a ten svůj svět a drží mě to do dneška. Když prožívám krásné i smutné chvíle, tak vezmu kytaru, hraju a píšu. Jsem moc vděčná, že jsem to v sobě objevila. Člověk se celý život vyvíjí, ale tohle je takové moje jádro, které zůstává.
Jak tvou hudební tvorbu vnímali a vnímají tví rodiče?
Táta ze mě chtěl mít spíš tu volejbalistku, protože sám volejbal hrával. Takže ten byl možná trochu zklamaný. On teda taky nakonec vystudoval architekturu a je z něj teď architekt, ale sport miluje a přivedl k němu i mě. Myslím si, že sportovní talent mám po tátovi. Přijde mi, že nějaký talent má hodně lidí, ale záleží, jak ho uchopí, jestli ho rozvíjí. Já jsem vždycky rozvíjela obě činnosti. Někdy v sedmnácti se to překlopilo, protože jsem měla větší vášeň k hudbě. Kdybych ale sport rozvíjela stejně jako hudbu, možná bych také byla na dobré úrovni. Těžko říct.
V rodině nemáš nikoho, kdo by se věnoval hudbě?
Jediný můj předek, o kterém vím, že se věnoval hudbě, byl můj praděda z Hané. Učil hudební výchovu a matematiku, tak možná odtamtud to jde. Jinak v rodině žádného muzikanta nemáme. Rodiče mají hudbu rádi, vždycky se nás snažili brát na kulturu, ale nejsou hudebníci. Babička donutila tátu chodit na harmoniku, což vydržel dva roky. A máma měla úplně to samé s kytarou. Takže první kytaru jsem podědila po mamce, když jsem ji objevila u babičky.
Chodí tě tví rodiče podpořit na koncerty?
Chodí na ty velké. Mně přijde, že je to jako se zápasy. Když šli naši na můj zápas, tak jsem byla víc nervózní. Stejně tak když přišli na koncert, í když teď už to umím celkem vyfiltrovat. Mnohem hůř to snáší mamka. Vždycky mi říká, že na koncerty nemůže chodit, protože je za mě nervózní. Já před vystoupením taky cítím nervozitu, ale myslím si, že je to správně, protože člověk tam cítí zodpovědnost. Zároveň, když pak vylezu na pódium a brnknu do strun, tréma většinou zmizí. Pak už si to jenom užívám. Přijde mi, že když jsem na pódiu, vnímám svět trochu jinak a čas jinak běží.
Jaký to byl pocit, když jsi zjistila, že tě vybrali na billboard na Times Square v New Yorku?
Z České republiky jsem si to moc užívala a doufám, že se tam jednou podívám. Je to jedna z destinací, které bych ráda navštívila. Mimo jiné bych chtěla zajít právě na Times Square, abych viděla, kde jsem visela a jak jsem byla velká. Z těch fotek, co mi přišly, to vypadalo obrovsky. Takhle zvětšený jsem svůj obličej nikdy neviděla. Byla to velká čest. Vybrali si mě za Českou republiku jako ambasadorku kampaně Equal, která podporuje ženy v hudebním průmyslu ve světě.
Byl to pro mě zážitek. Šla jsem zrovna do školy, když mi volal manažer a zeptal se mě, co bych řekla tomu, kdybych visela na Times Square v New Yorku. Musela jsem si sednout a vydýchat to. Pak jsem přišla do školy a říkala jsem si: to je super – sedím tady na přednášce a současně visím v New Yorku.
Co dalšího tě baví? Jak trávíš volný čas?
Když to jde, trávím čas s přáteli. Na gymplu jsme měli skvělou partu a snažíme se udržovat kontakt i nadále. Takže když má někdo narozeniny nebo udělá státnice, jdeme to oslavit. Případně se v pátek sejdeme jen tak, ale to pro mě bývá přes léto, kdy mám koncerty, složitější.
Také moc ráda cestuji a poznávám jiné kultury. Občas vyjedu jen s batohem do hor, což je pro mě jeden z největších relaxů. Myslím, že je potřeba jednou za čas odjet z civilizace do přírody. Letos s kamarádkou plánuji přechod po hřebenech, ale ještě nevíme, jestli si vybereme Slovinsko, Rumunsko nebo Tatry. A také se s kamarády chystáme na vodu.
Přes léto mě ale hlavně čekalo hraní na festivalech a dalších akcích. V podstatě jsem celé prázdniny strávila v dodávce a na koncertech. Letní sezona bývá opravdu náročná, je toho hodně, ale moc si to užívám a celý rok se na ni těším. Člověk je pak na konci léta plný zážitků a emocí, seznámí se s novými lidmi.
Kde tě lidé mohou vidět naživo do konce roku?
Nyní dojíždíme letní sezonu, máme naplánované koncerty do konce září. V zimě se chystám na menší turné po větších městech jako Brno, Ostrava i Praha. Termíny včas uveřejním na svých sociálních sítích.
