Je zajímavé, že v době, kdy se v korespondenci psané vlastní rukou vyžívají maximálně romantičtí staromilci, si tento druh komunikace začíná ve velkém razit cestu na divadelní prkna velkých i malých scén. Jako například do pražského Činoherního klubu v režii Beaty Parkanové.
Nejen Taťánin dopis Oněginovi dokáže rozdmýchat v divácích hluboké emoce. Ve Stavovském divadle tak v současné době uvádí Nebezpečné známosti, na Malé scéně Studia DVA ožívají skrze Emílii Vášáryovou a Milana Kňažka Milostné dopisy a rodinný klan Krobotů zase vytvořil na základě milostné korespondence svých předků scénické čtení Kuš, svině uváděné v Anti.kvariátu Dejvického divadla. Cestou autentické autorské tvorby se vydali také v Činoherním klubu. Zde vznikla z důvěrných listů a deníků inscenace Milá Evičko, milý Luďku.
O dopisy a deníkové záznamy svých prarodičů se podělila filmová režisérka a scenáristka Beata Parkanová, která zachytila jejich vztah již ve svém snímku Slovo. Tentokrát jí ale nashromážděný materiál i divadelní forma dovolily vyprávět s přestávkami jejich příběh od roku 1952 až do roku 2006. Divák je svědkem prvního písemného styku, kdy si ještě oba aktéři vykají, zamilovaných tokání, žárlivých výlevů i praktických informací pro udržení kvalit domácího krbu. A zatímco první půlka je zalitá sluncem i laskavým humorem, po přestávce se do vztahu vkrádají nejen drobné neshody, ale i počátky Luďkovy nemoci, kterou zaznamenal ve svých denících. Budovaný dialog se proto kvůli jeho depresím tříští a mnohdy nabírá až trýznivých dadaistických rozměrů.
Parkanová se i v tomto případě zhostila odkazu po svých prarodičích se scenáristickou bravurou a vytvořila dramatický text, který diváky vtáhne do všedních i méně všedních situací a pocitů dvou spřízněných duší. A třebaže jsou dramaticky nosné i některé historické etapy, ze kterých dopisy pochází, rozhodla se autorka tomuto kontextu příliš nevěnovat a netříštit divákovu pozornost.
Jednu věc si ale při tvorbě inscenace neodpustila. Jelikož si své texty ráda sama převádí do vizuální podoby, představila se poprvé také jako divadelní režisérka. A zatímco ve filmu lze atmosféru budovat rovněž střihem či kamerou, v divadle si musela osvojit trochu jiné nástroje vyprávění. Rytmus tak udává třeba skrze pingpongové míčky či hudbu Milana Pastyříka, mimo to spoléhá na kvalitní herecké obsazení.
Babičce Evě vdechly život Romana Widenková, Lucie Žáčková a v Činoherním klubu prvně hostující Daniela Kolářová. Herečky tří generací sice ztvárňují určitá životní období této ženy, pomyslnou štafetu si na jevišti ale nepředávají. Celou dobou fungují pospolu, prolínají se a doplňují. Spojující prvky jim také dodávají kostýmy Josefiny Bakošové. A zatímco Evu představují tři herečky, úloha Luďka připadla pouze Martinu Fingerovi, se kterým Parkanová již několikrát spolupracovala na svých filmových projektech. Fingerova postava sice také stárne, ale především projde velkou změnou osobnosti kvůli nemoci.
To vše se odehrává v téměř neměnné scéně Pavla Andrašky. Jeho scénografie se skládá z rozmnožených původních dopisů rozvěšených na sítích po celém jevišti, kde nechybí ani pingpongový stůl coby připomínka prvního setkání Evičky a Luďka.
Inscenace Milá Evičko, milý Luďku je povedeným režijním debutem Beaty Parkanové v Činoherním klubu, a zároveň zajímavým nahlédnutím do vztahu dvou lidí, kteří spolu zůstali v dobrém i zlém přes půl století.
