Nikoli na bujném oři, ale hezky po Jižní spojce si to začátkem února do Prahy přihasil z Jihočeského divadla sám mistr slova Cyrano z Bergeracu. Představení se odehrálo v Divadle NoD v rámci festivalu Jižní spojka.
Moderní střih vybrousil nejslavnějšímu Rostandovu textu britský dramatik a překladatel Martin Crimp, který jej jazykově posunul do současnosti. Mladé generaci tak Cyrana představil jako jednoho z prvních hiphoperů, jenž se svými soky rád svádí slovní battly. Aby je ale mohl hladce a obratně předvádět i na českých jevištích, musel k němu vzniknout stejně dobrý překlad. A tady bych velmi ráda vyzdvihla slovní mrštnost Ester Žantovské. Bez jejího umu by se totiž Crimp snažil marně. Škoda jen, že její precizní práci mnohdy udělali medvědí službu samotní herci.
Slovo se vznášet má, zatím jen klopýtá…
Nejen meč je sečnou a bodnou zbraní, také slovo dokáže řádně tnout do živého. Aby však mohlo zasáhnout správné místo, musí mít jeho tvůrce vybroušený styl a také smysl pro tempo a pointu. Jen tak se dá úspěšně šermovat slovy.
Paradoxem proto je, že ačkoli je na tom samotná hra i postava Cyrana založena, inscenace Jihočeského divadla staví více na vizuálních efektech a interpretově image než na samotném textu. Ten je leckdy jen rychle přeříkán, aby nezdržoval v akci. Ostatně ani současní hudebníci se nezabývají formou přednesu, a proto je těžké hned napoprvé rozklíčovat, o čem to celé vlastně je. Není to ale v obou případech škoda?
Také režisér Adam Svozil vsadil více na vizuální stránku a rozhodl se Crimpovu verzi Cyrana ještě více nabombit. Svým pojetím se navíc snaží přiblížit stylu Tomáše Dianišky či tvůrčího tandemu Janka Lesáka a Natálie Strýčkové Preslové. Svozil zde hodně pracuje s odkazy, kontrasty, nadsázkou, parodií a vážně i nevážně s klišé. Otázkou zůstává, jak moc si chtěl dobrat své kolegy použitím kovbojského oblečku, motivu války na Ukrajině a queer tematiky, které se svojí nadužívaností bohužel stávají takovým pražským divadelním klišé. Anebo se jen on sám chtěl tímto užitím zařadit k dalším „moderním” tvůrcům?
Od čeho se však rozhodl zcela upustit, je patos a romantika. Přitom scény s Roxanou, které Svozil přiživuje ještě hudbou, jsou velmi čisté, křehké a diváka vtahují do doby, než přijde ostrý střih. Na dojímání se tu totiž není prostor.
À propos zvolený prostor je velmi zajímavý. Svozil totiž zasadil Cyrana do komorního prostředí – ať už budějovické studiové scény Na Půdě, nebo pražského NoDu –, třebaže nerozehrává žádnou niternou psychologickou hru, ale pořádně hlučnou podívanou. Tu mu pomáhají budovat Klára Fleková tradiční barokní divadelní scénou a Vojtěch Hanyš moderními kostýmy, do kterých zakomponoval odkazy na Coco Chanel, Velkou francouzskou revoluci, rytíře a také jeden velký zeměpisný úkrok.
Kristián Pepy Honzíka však jako by vypadl z jiné jihočeské inscenace, konkrétně z Úplně celé české historie. Jeho kostým a hlavně prapodivná paruka mu v hereckém výkonu příliš nepomohly. Naopak Eliška Brumovská coby Roxana byla nejen velice chic, ale také dokázala vládnout slovem a city. Té v půvabu i mluvě sekundoval Tomáš Kobr připomínající Marlene Dietrich. Zato Tomáš Drápela se v roli Cyrana se ctí snažil ohánět slovy i kordem.
Lidi chtějí klasiku
Co si budeme povídat, pražský divák je poněkud zmlsaný a leckdy se neubrání porovnávání. Zvlášť když bylo ještě donedávna možné vidět Cyrana z Bergeracu ve Švandově divadle. A byť nebylo tak barevné, hlasité, mladické a celkově naspeedované, tak mě osobně režijní pojetí Martina Františáka zasáhlo coby diváka o něco víc.
Na druhou stranu je ale skvělé, že festival Jižní spojka vznikl, aby ukázal, že jihočeská tvorba šlape té pražské pořádně na paty. Přesvědčit se o tom můžete ještě v pondělí 10. února ve Státní opeře, kde bude k vidění Komenský, zkomponovaná opera přímo pro jihočeskou scénu, anebo v Divadle Komedie, kde Malé divadlo uvede ve čtvrtek 13. února Jak vytáhnout kořeny a Verneovku.
