Dnes navštívíme svět objektového divadla a loutek pro dospělé. Malé vesmíry, které před diváky mohou vyrůst na ploše jednoho stolu a zalidnit se roztodivnými bytostmi, ožívajícími tajuplně ve zručných rukou performerů. Mají své sny a svá dobrodružství jako lidé, jako my diváci – i když se nám někdy vůbec nepodobají.
Objektové divadlo a loutky pro dospělé mohou být někdy současně i divadlem pro děti, ale raději se o tom předem dvakrát ujistěte. Jde totiž o zcela plnohodnotné divadlo, byť mravenčích rozměrů, zkondenzované a soustředěné do několika detailů nebo symboliky. Pohybujeme se v něm na pomezí dramatu, vyprávění příběhů a výtvarného umění. Tohle divadlo může překvapit ohromnou uklidňující poetikou i krutostí. Ukazuje krásu drobných předmětů všedního dne, ale může být také velmi abstraktní. Vdechnout život je možné jakémukoliv předmětu, zřejmě i proto se v této oblasti nesetkáváme tak často s loutkami, jak si je pamatujeme z dětství, tedy s plně humanoidní postavou. Přestože princip vodění – což je právě kouzlo vdechnutí života – zůstává stejný.
Kašpárka a čerta tady opravdu nepotkáte, spíš různá nepravděpodobná stvoření, která nám ale mohou být paradoxně blízká. Kus hravosti a potravy pro vnitřní dítě v tom totiž opravdu je. Tak jako dítě se svou obrazotvorností vidí v kousku klacíku nebo suché květině živou bytost, i dospělý musí zapojit fantazii, aby divadelní kouzlo opravdu fungovalo. Abychom se začali radovat a bát a smutnit spolu s těmi nejprostšími objekty. Místo realistických figurek slibují umělci jiné, neživě živé aktéry: „Objekty, šramoty, zákeřná zvířátka, démoni a roboti na kolečkách. Anarchie a škodolibosti, nečekané substance i čisté krásy všeho druhu, v nichž čas plyne po svém. Krámy i poklady, pařez a vosk, králové sběrných dvorů, přízraky z fundusu a Medvídek, který se raději neměl nikdy probudit.“
V průběhu roku se můžeme s takovou tvorbou setkávat pravidelně v letenském Klubu Letka, v sérii krátkých představní z cyklu Letící Puppáci. Jde vlastně o průběžnou přehlídku tvorby jak studujících katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, tak jejích absolventů. Navíc se každý rok koná festival loutkového divadla pro dospělé Loutex (letos 10.–15. března 2025), a to v divadle Alfred ve dvoře. My jsme se vrátili ke kouzlu tohoto žánru právě v Klubu Letka. Dvě krátká díla byla poetická, ale zároveň i kapku hororová a nešetřila černým humorem.
Smutek dřevěného uprchlíka
GAFA Kolektiv, uskupení, které vzniklo na DAMU v roce 2023 převážně ze studentů 2. ročníku KALD, uvádí trochu melancholickou a trochu hororovou mikro inscenaci VAR. Hlavní hrdina se zhmotňuje v podobě malého dřevěného panáčka, který vlastně ani nemá hlavu a nohy – a přece vytváří iluze zcela vědomé bytosti. Spolu s několika dalšími je nasazen na nucené práce: odklízení nekonečných hromad pilin, zjevně pozůstatků dalších zajatých a zlikvidovaných druhů. Kdo je pomalý a málo výkonný, toho dozorce–sekyra nemilosrdně odvelí na popravu a rozetne.
Dřevěný hrdina však uprchne a z tábora se vydává na obtížnou cestu domů. Musí čelit třeba příšeře s vrtáky místo prstů nebo dalšímu obrovskému vrtačkovému přízraku, jenž si také rád smlsne na každé bytosti ze dřeva, kterou se mu povede unést. Pak nastává večer, mezi stromy se rozsvítí lucerny a v dálce poblikává teplé světlo domova. Ale ve světě stiženém apokalypsou se člověk málokdy vrací do rodiny nedotknuté bojem. Poetický, téměř pietní závěr přináší obraz, ve kterém se pozoruhodně mísí neživé materie a velmi živé city, dokonce i s poselstvím o naději a pokračování života. Celá miniatura je postavena na kontrastu materiálů. Dřevo jako by pulzovalo životem, zatímco kov vytváří svou nepřátelskou tvrdostí jasný obraz temného světa ovládaného stroji, symbolizujícími totalitní diktaturu. Na malé ploše, na jednom stole, v záři několika reflektorů se odehrává podobenství o víc než aktuálních hrozbách, ale i o vytrvalé cestě za svobodou.
Tajemné noci islandské
Poetická inscenace Takk Takk působí na první pohled zcela idylicky. Dva členové souboru FRAS, který za ní stojí, s sebou do Letky přivedli i třetího interpreta, zvídavé štěně. Nutno podotknout, že pozornost publika neodvádělo zase tolik, aby tím performance vážněji utrpěla. Jde o příběh jedné temné noci, která se rozkládá nad Islandem. Nad krajinou, v níž několik osamocených bytostí prožívá malé nebo velké dobrodružství. Svět uzamknutý v kovových krabicích od cukroví a kávy vyrůstá hercům přímo pod rukama. Kamínky a lišejníky tvoří divokou přírodu, domečky jsou z vetešnictví. Na jednom rohu stolu, na který diváci ze dvou stran shlížejí, stojí maják, uprostřed pohoří sešité z uschlých chaluh. Desítky drobných nicotností vytvoří dohromady noční krajinu, již jen sem tam osvětlí baterka nebo věneček z miniaturních ledek. Postavy jsou velké jen jako cínoví panáčci, dokonce ještě menší, jen jako nehet na palci, ale přece má jeden miniaturní bicykl i s turistickou mapou a jiný zase titěrnou udici. Pod pohořím ve středu ostrova však dřímají nezbadatelné síly – jsme v severském kraji a tam ještě žije mnoho podivných bytostí, které civilizace nestačila vymazat z lidského povědomí. Možná právě z něj se rodí a zhmotňují.
Některé životy ubíhají zcela klidně. Noční rybář čeká na rybu, která bude oranžová a chutnat jako pomeranč. Neviditelná bytost hledá přátele a klepe na dveře, které se ne a ne otevřít. Cyklista se vydává do hor, ale včas uposlechne varovných instinktů. Není radno zahrávat si s obyvateli, kteří tu byli již před lidmi. V té ponuré pustině si obyvatelé každé usedlosti prožívají svůj příběh, ve stínu nepojmenovatelných sil, k nimž je třeba vzhlížet s respektem, aby se náhodou něco nestalo. Samozřejmě, že se stane. Ale nebudeme prozrazovat pointu, která nepostrádá absurdní humor.
Tomuto poetickému divadlu úzký kroužek publika právem aplauduje. Je až zarážející, jak reálně působí mikrodrama bytostí, v jejichž existenci uvěříte už po prvním rozsvícení baterky. Věříte v rybářovo zklamání z obyčejných ryb, cyklistově námaze i jeho nerozhodnosti. Dým stoupající z útrob pohoří působí zlověstně a drobné lišejníky jako by se opravdu zachvívaly mrazivým vzduchem. Zvuk moře a větru ostatně dodává zvukový design, takže příroda a její hlas má punc autenticity. Fantazii diváka je tedy notně napomoženo. Jenže pro dnešek už je konec, nezbývá než se vrátit zpátky do reálného světa a čekat na další představení.
