Potkají se korálek, lodička a blackmetalový čaroděj. A protože to nemůže být vtip, tak to musí být LOUTEX! Letošní festival loutkového a objektového divadla se konal od 10. do 15. března 2025 v divadle Alfred ve dvoře a v letenském Klubu Letka. Pátý ročník představil díla zkušených tvůrců i studentů DAMU, a i když osobní zážitek z divadla je nenahraditelný, pokusíme se vám přiblížit alespoň část programu, který překypoval poezií i humorem.
Jako obvykle se snažím vyhnout pojmu „loutkové divadlo“, protože LOUTEX a objektové divadlo pro dospělé jsou vzdálené světu kašpárků a pohádek s českými marionetami, ale terminologicky je to situace zapeklitá. Na festivalu se totiž objevují i loutky kloubové, voděné klasickým způsobem, avšak překvapující tvary a materiály, Letos zde dokonce vystupoval i vodník, čert a zamilovaný vesnický kluk. Jenže v inscenaci, na kterou byste děti pod 15 let fakt nevzali… Ale hezky popořadě.
Tajemné krajiny: Natura kultura
Kulatý stůl, kousky zkamenělých korálů, výřez pražce, mech, makovice, sklo, pařez a žížala poháněná elektrickým relé, hora z hlíny nebo dřevěné drti jako prach. Zdá se vám to málo jako divadelní scéna? To se stává často, ale v takovém prostředí se nezřídka odehrává to nejpoetičtější dění objektového divadla. Je třeba se jen zklidnit a naladit. Pomalu dýchat. A nechat pracovat fantazii. Jsou to živé bytosti, obyvatelé tajemné krajiny, nebo věci s duší?
Mladičká performerka Bibi Stevens, v šatech pošitých kapsami jako pohádková postava, vytahuje skleněnou kuličku. A za ní větší a ještě větší. Tak vznikají sekvence růstu nebo přibližování předmětu, se kterým herec v tu chvíli pracuje: od malého k velkému či naopak, jako když zoomuje objektiv. Skleněnka se změnila ve velkou kapku. Jako by padla vláha na půdu, mák „povyrostl“. Malé hejno ptáků na skoro neviditelných drátcích je vyrobeno z exotických plodů, v kovové misce vyrostl korálek do mnohonásobné velikosti a pak zmizel v číchsi útrobách.
„Snažíme se pozorovat a zreinscenovat přírodní situace skrz divadelní jazyk. Smrt jako možnost změny. Změna jako přirozený proces, pokračování předem naznačené trasy. Symbióza. Nebo už to začíná být parazitní?“ píší tvůrci o projektu Natura kultura. Jejich svět přírodnin a objektů je plný koloběhů a konzumace. Zvuková krajina však není přírodní, ale divadelní. Drnkání. Nebo ticho. Melodie. A na stůl odněkud vyskakují kuličky z formelíny. Ze skořápek liči se stávají ježci. Malinké děťátko se uvelebí v misce. Performerka obchází kolem stolu, pomalu, téměř obřadně. Celý ten miniaturní svět jí vyrůstá z rukou a kapes. Musíte se zpomalit, aby se vešel do vaší mysli.
Na vrchol hnědého kopce hlíny povede za chvilku nová cesta z bílých kamínků. K přírodninám přibyla kovová spirála, svícen se změnil v pohár. Zvuky kovu. Vysílače a přijímače – mák je anténa, kolíčky se mění v ryby. Z tajemného otvoru se vynoří chlupatý predátor. Na vysílačce stojí baletka a hrací strojek ji doprovází. Něco vrčí, tanečnice se v rukou víly změnila v plod stromu a ten se vrací na své místo v suchém lotosu… Všechno je poezie.
Tajemné krajiny: Maximum a minimum
Dvě semestrální práce, které však lze považovat za plnohodnotné performance art kusy, představila Berta Doubková (a kol.). Objektová performance Pole není moře publikum zavádí do předmětů, které se mění v krajinu, ale tentokrát jde o objekty v životní velikosti: o stůl, který má v desce otvory dimenzované právě tak, aby se jimi daly protáhnout miniaturní žebříčky z pletiva, o lampu, která je ale spíše anténou, kužel, který vypadá jako staré silo, nebo pařez, ovšem vyrobený z koberce…
Krajina je to bizarní, ale má v sobě jakési výtvarné kouzlo, a ve své spořádanosti nádech ilustrací Kamila Lhotáka. Performerka jí prochází, zkoumá. Zpod koberce opatrně a pomalu vyjme zavařovací sklenici naplněnou semínky, rašící osení zpřítomňují kartáče košťat, jsou zalévaná kapustou a lampa poslouží jako plotna. To a mnoho dalších bizarních situací má zase nádech surrealismu, který snad nikde jinde na světě neprorostl do DNA umělců tak, že se dědí z generace na generaci.
V projekci nad úrovní diváků se objevují i poetické lehce nonsensové věty jako „Pozorovat divou květenu lze jedině v přestrojení“, „Děravý strom zacpu kapesníkem“, „Když hoří, strkám hlavu do škopku“. Nakonec se objeví na filmovém záznamu sama autorka, ve zvláštní obuvi, procházející za soumraku čerstvými brázdami pole. Nemyslím, že je možné takovou performanci pochopit, objasnit nebo analyzovat, ale jistě lze tento jevištní prostor a čas sdílet a snažit se proniknout do principů takové poetické paralelní reality. Mimochodem tyto poetické výlety jsou obvykle krátké, maximálně půlhodinové, tak akorát pro nahlédnutí do cizího světa a návrat zpět.
Performance Vyrobím díru, abych z ní mohla čouhat, je naopak divadlem mikrokosmu, drobností, nicotností a nezbytných zbytečností, které zalidňují jeden dlouhý stůl. Autorka k němu v programové anotaci dodává i jména všech těch postav a předmětů a pokládá návodné otázky k pomyslnému ději, nebo spíše ke sledu událostí. Někdy však pomáhá nechat pracovat jen představivost. Krajina a objekty v ní mají své vlastní životy. Co symbolizuje velké uzavíratelné sítko na koření? Vysílají vyřezávané kužely signál? Odpočívají moka konvice s obrácenými trychtýřky, nebo jsou korálky na jejich vrchu bdělýma očima? Performerka jimi pohybuje s milimetrovou přesností, stejně jako s kovovými zvonečky, jimiž modeluje z mouky malé pyramidy.
Z vázy po zalití vykoukne ručička z drátků, ohlodaná tvárnice ukrývá hrací strojek, plechovou mísu je nutno přesunout kovovými drápky. Periskop jako hlava kovové housenky, která se zanořuje do stolu, takže vidíme jen její hřbet. Každý tu putuje za svým cílem, za svými choutkami, za svým dobrodružstvím. Performerka osévá pruh umělé kožešiny, z velkého síta se vyloupne malý obyvatel, v houpačce-loďce dovádějí skleněné válečky-vajíčka a kokon z juty skrývá lehoučká pírka. Koule z mléčného skla zrodila pohár s červeným okem. Bylo to Slunce? Tak ne, prý měsíc. Ale to nevadí. Každý stejně došel tam, kam měl, antény vysílají a divoká zvířata zůstávají ve svých norách.
Humor na prvním místě
Ani satira na festivalu nechyběla. Jedním z vrcholů byly určitě Soudružky s kroužky, ironická procházka po boku jedné svědomité soudružky, situovaná někde mezi rok 1975 a revoluci. Co je na této performanci kromě geniálních detailů ze života v normalizačním socialismu (včetně dobových rozhlasových nahrávek a populárních písniček) nejpozoruhodnější, je její mechanismus. Loutky i všechny kulisy a prostředí jsou ploché, vyrobené z tvrdého plastu a po scéně maličkého pimprlového divadla se posouvají pomocí elektronického mechanismu, řízeného jednoduchým počítačovým programem. Dva performeři jen musí včas pozadí a figurky umisťovat na pohyblivé pásy nebo statické drážky. Je to vlastně něco jako 2D plošková animace propojená s poetikou Kubaštových leporel.
Z útržků moderátorských vstupů vyrozumíme, že se právě koná spartakiáda. Hlavní soudružka je vyvedena jako žena středních let v červeném kostýmku, v průběhu představení se objevují desítky jejích klonů, aby zdůraznily uniformitu i cykličnost každodenního života. Absurdita a ironie situací vzniká tak nějak sama od sebe, realismem a detaily, tím, že všechno, co se na jevišťátku či pomyslné obrazovce děje, bylo jednou skutečné.
Klapající podpatky nás provázejí od dveří panelového domu na autobusovou zastávku, kolem popelnic i značkujícího psa. Skočíme si do samoobsluhy, ale musíme pečlivě vystát příslušnou frontu, a právě se otevřela Kotva i Máj, takže nás čeká i výlet do světa dobové módy, to nejlepší z Burdy za zvuků diskotéky. Soudružka ne a ne najít správnou barvu na šaty (vzpomínáte si na takové ty vystřihované papírové panenky, které jsme oblékali do papírových šatiček?) Eskalátory v obchodním domě jsou zoufale pomalé, zato vítr v metru soudružku pěkně rozkmitá a samozřejmě nechybí výpadky proudu. Když elektro, jedině Tesla. A v televizi už běží spartakiáda, ve vysílání se můžeme podívat na celé gymnastické číslo – nohy cvičenek roztančili performeři svými prsty. Je otázkou, jestli absurdní výjevy budou připadat vtipné i lidem narozeným po revoluci, ale stačí mít i jen matnou vzpomínku z dětství, a všechno se skládá na své místo. Děsivě vtipné a krutě zábavné.
I ten trochu drsnější
Pro publikum 15+ vysílá uskupení Televize Estráda pohádku pro dospělé – Knedlíky lásky. Ve studiové scéně vyrostlo zdánlivě pohádkové prostředí a už je tu nešťastně zamilovaný František. Že se jde utopit zrovna do rybníka, to se kupodivu vodníkovi nelíbí, i když by za dušičku mohl být rád. A tak mu zkusí pomoci získat srdce jeho vyvolené: kouzelné knedlíky ale zafungují jen tehdy, až je jeho vyvolená sní. Jak jistě velevážené publikum tuší, věc má jeden háček: milovaná Hanička nesnáší knedlíky s rajskou. Není vůbec romantickou bytůstkou a její máti je pěkná semetrika. Kouzelné knedlíky sežere vepřík Jeníček a chlapec ostrouhá byv vykopnut nedůstojným způsobem. Pomůže mu snad čert, kterého potká dumaje o sebevraždě pistolí? Pomůže proti žalu pořádně se ožrat v hospodě? A kdo asi tak může být tajemná čertova milenka, která ráda střídá polohy?
Tahle nekorektní pohádka má všechny znaky pokleslého hospodského humoru a funguje naprosto skvěle. Pro uvolnění, pobavení a snad i pro nastavení satirického zrcadla sobě samému (protože kdo z nás se ve skutečnosti nechová jako to trdlo František, že), mohu jen doporučit. Knedlíky lásky možná nepřivedou k rozumu vaše zatvrzelé vyvolené, ale stoprocentně vás rozesmějí. A mimochodem je to báječný způsob, jak vdechnout život klasickým loutkám, těm, které už máme zapsané jako kulturní dědictví UNESCO. Ale tuhle hru asi příslušná schvalovací komise neviděla…
Trojice mladých performerů z uskupení FRAS, kteří zároveň hrají black metal, uvedla humornou inscenaci Schneken Hräden, v níž herci vystupovali jako postavy, jako vodiči loutek a objektů. Byť se v ní nemluvilo, protože příslušné dialogy jsou předtočené ze záznamu. Mladá kapela potřebuje natočit album, vymyslet kvalitní merch a její bubeník navíc shání dárek pro babičku, nejlépe nějakou hodně nevkusnou porcelánovou sošku. Pomůže mu záhadný cizinec s tajemnou bednou, k jejímuž obsahu vede sedm zámků, sedm klíčů, sedm příběhů a písniček o sedmi smrtelných hříších?
Absurdní divadlo proložené několika písněmi si s motivy pohrává v různých polohách. Některé ztvárňuje s loutkami, především mnichů, jako krátká podobenství. Smilstvo si dva chlapci zatančí ve středověkých kostýmech, stejně tak lakotu, při jejímž provedení je trochu obtížné zabránit tomu, aby performer zabalený jako bourec do plyšového pláště nespadl do hlediště… Lenost představuje loutková scéna s ohavným růžovým latexovým šnekem, v něhož se líný mnich za trest promění. A co skrývá tajuplná skříňka? No přeci přesně to, co kluci potřebovali: dárek i nefalšovaný merch, který si diváci mohou doopravdicky koupit, včetně MC kazet, které… si asi přehrají spíš na prstě než v aparátu, ale to je vlastně úplně jedno.
Experiment v nepřítomnosti
Projekt Someone Has Shared a Document with You bych čekala asi spíš na Bazaaru než na Loutexu. Zkoumá totiž absenci – odehrává se ve virtuálním prostoru sdíleného dokumentu na Google Drive. Účastníci, kteří se „v něm“ musí shromáždit k danému času, jsou anonymní a navzájem se nepoznají. Prostředí je nehmotné. Nejsou v něm žádné předměty nebo objekty, jen dvourozměrné znaky. Smíme se pohybovat jen čtyřmi směry prostřednictvím klávesnice, nepíšeme si. Procházku virtuální krajinou bílého papíru vede autorka performance, En Ping Yu. Během čtyřiceti minut plní účastníci u svých notebooků, spojeni časem, ale ne místem, společně zadání podle jejích pokynů. Jdeme prozkoumat prázdný prostor daleko za koncem stránky. A na koho se čeká? (Ehm, zkuste třikrát hádat…) Pomocí šipek a změny pozice kurzoru umíme přikývnout a rychlými nekoordinovanými pohyby dokonce můžeme společně tancovat, podobni nekoordinovanému hejnu chrobáků nad bílou loukou. Zvláštní druh socializace.
LOUTEX nabídl ještě další projekty, odehrála se také dvě představení oblíbené série Letící Puppáci v Klubu Letka a v pátek několikahodinové setkání nad problematikou současného loutkového a objektového divadla. Věřím, že rokující došli k tomu, že tohle divadlo má své stálé publikum, které s vděkem přijímá inscenace poetické, humorné i experimentální a jistě si žádá dalších ročníků této události.
