Studovali nonverbální divadlo, poznali se na HAMU (a DAMU) a už pět let hostují na pražských Jatkách78. Soubor My kluci, co spolu chodíme jsou čtyři performeři, výrazné individuality, ale také parta, co drží pohromadě a svým divákům servíruje improvizaci na pomezí pohybového a činoherního divadla. Na Jatkách78 uvádějí mimo jiné dva cykly improvizačních pořadů.
Jedním z nich je Deus ex mikrofona založený na pozvání režiséra, který s Kluky připraví improvizované představení, jako kdyby zkoušel skutečnou inscenaci. I když „připraví“ je trochu nadnesený pojem, protože jde přeci o improvizaci. Záměrem je především poodhalit tvůrčí postupy té které osobnosti (mezi nimiž se objevili například Tomáš Dianiška, Jan Frič, Alice Nellis, Petr Erbes a Boris Jedinák nebo Miřenka Čechová a mnoho dalších). Situace vznikají, rozvíjejí se a mění; důležité je být připraven na cokoliv.
Druhý typ programu je Svědomitě nepřipravená střídačka, která je také gejzírem hravosti a většinou i zábavy a bezprostředního humoru. K ní si Kluci pro změnu zvou členy některého hereckého nebo pohybově tanečního souboru. Podle toho se pak také odvíjí improvizace, kterou univerzální Kluci dovedou rozehrát oběma směry – jak do pohybového a tanečního divadla, tak směrem k dramatičtějšímu herectví a hlasovému projevu (řekněme ve stylu Vosto5, i když ti svůj kabaret koncipují stále podle daného schématu a nezvou si hosty).
Šimon Pliska a Andrej Lyga absolvovali nonverbální divadlo ve stejném ročníku, Lukas Blaha Bliss je také absolventem HAMU, Václav Wortner vychází z líhně herecké. Můžeme připomenout, že Andrej se ve své sólové tvorbě věnuje fyzickému mimu: za Pohádku pro odvážné byl už nominován na Cenu Thálie za alternativní divadlo a jeho Sídliště bláznů kombinující pantomimu s herectvím s maskou je skvělá fantazijní detektivka pro děti i dospělé, a především vkusná. Lukas spolupracuje i na tanečních projektech, ale úplně zpočátku zaujal jako žonglér a sluší mu práce s objekty a předměty, jak ukázal v sólovém projektu Still waiting __beckett 2050 (a vůbec – kdy bude repríza a pokračování?). Tragikomický Goršek Šimona Plisky a Andreje Lygy by také ještě stál za vidění, i když už je to od premiéry nějaký ten pátek (byla to absolventská práce).
Jammování s DEKKADANCERS
Pointou ovšem je, že Kluci, co spolu chodí, se nemusí bát ani tanečních kreací, ani akrobacie a artistiky, a tak si třeba před časem dali Nepřipravenou střídačku se souborem DEKKADANCERS. Tanečníci Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar, Patrik Čermák a Mathias Deneux sice na divadelní improvizaci ani okamžitou kompozici v tanci zvyklí nejsou, ale nervozita na nich vůbec nebyla znát, byť bylo zřejmé, že děj představení (pokud o něm lze u takového formátu mluvit) posouvali především Kluci.
Na vystoupení s DEKKADANCERS jsme mohli kvitovat, že se tanečníci nesnaží strhnout pozornost na svůj výkon, což by udělat i bývali mohli, a upozornit tak na rozdílnost profesí a zaměření. Napojili se však na společné výrazové prostředky a též zapojili své hlasy do hudební složky, čímž zúročili hudební zálibu Ondřeje Vinkláta i to, že Štěpán Pechar je zvyklý na mikrofon. Nicméně celou show pro sebe tak trochu „ukradl“ Mathias Deneux, který si přinesl kompletní reklamní výbavu Lidlu (čítající i ponožky a kdo ví co ještě) a zcela bez zábran se pustil do hereckých etud i zpěvu a bylo mu suverénně lhostejno, jestli jeho francouzskému kohoutovi publikum rozumí nebo ne. Výsledkem byla hodina zábavy i opravdu kvalitního pohybového materiálu.
Hodina bývá u těchto Svědomitě nepřipravených improvizací typická. Kluci prý mají odpozorováno, že mezi padesátou minutou a celou začíná mírně polevovat pozornost publika a je potřeba improvizovaný kus začít směřovat k vyvrcholení. To se daří s výraznou pomocí živé a syntetizované hudby (většinou Tomáš Kůgel, spolu s Davidem Lomičem a Haštalem Hapkou), finále má také pevně v rukou Jonatan Vnouček. Ten je nejen členem nonverbálního dua Johny a Jenny s Michaelou Starou, ale také světelným designérem, a jelikož ovládá pult a štychy, dokáže závěr vycítit a příslušným způsobem i narežírovat. Je tím posledním, kdo zhasne.
Svědomitě nepřipravený večer s Cirkem La Putyka
Program, který vznikl ve spolupráci s Cirkem La Putyka, se rozvinul v několik příběhů a skončil happyendem. Budeme-li jej sledovat krok za krokem, při vší jeho neopakovatelnosti, nahodilosti a spontánní hravosti, možná odhalíme i vnitřní vzorec svědomité nepřipravenosti. Zdá se, že první výkop bývá hlasový a přichází ze strany Kluků, buď Lukase nebo Andreje, který tuhle performanci zahájil notováním a nastavením rytmu. Na jevišti vidíme nesourodou směs rekvizit a náčiní, čínskou tyč, cyr wheel, kterého se ale během představení nakonec nikdo nechopí, balanční glóbusy, ale také žehlicí prkno a stojan na obleky.
A kolem domácích prací se také část improvizace točí. Nechybí tu převleky do ženských šatů či pohybově akrobatické duety – závisí ale čistě na náhodě, kdo objeví nosné téma. Když se většina osazenstva obou souborů ocitá na zemi, kde se začnou spontánně freneticky mrskat, reaguje na situaci Andrej – a jde chytat ryby na suchu. Absurdně se převrací přírodní zákony a Václav Wortner se mění v rozzuřeného sumce, který se chystá pomstít lidskému rybáři. Praotec sumec s ním vyšplhá v duetu plném hrané nešikovnosti na tyč, aby se scéna s přímluvou k nejvyššímu nečekaným zcizovákem zvrtla v režírované cvičení na téma, kterak šplhati bez rukou. Opravdový akrobat z Cirku La Putyka pak předvádí na čínské tyči nádherné číslo, zatímco z druhé strany se snaží stožár pokořit šplhem po jisticím laně Šimon Pliska. Všichni ale nakonec vypadnou z rolí a vrchu nabyde slovní humor.
To je ovšem pozice, v níž se nemohou příliš zapojovat akrobaté z La Putyky, takže takové scénky je třeba včas ukončit a přesměrovat, aby se neztratil smysl kolektivního škádlení. Mladá akrobatka zasahuje a začíná nový příběh: chopí se kufru a na její počínání bleskově reaguje Václav, který situaci dá rámec: odchod nespokojené partnerky. Kluci zároveň vrací do hry motiv (rybářského) háčku, aby se udržela konzistence představení. Zatím jsem si toho všimla náhodou, ale tuším v tom jistou metodu. Divák má pak pocit, že sleduje sice absurdní, ale celistvou inscenaci. Andrej zatím několik minut autenticky a zdá se opravdově bojoval s uzamčeným kufrem, který skrýval pánev. Použije ji jako žehličku a sytí tak téma rodinného štěstí.
Kluci s akrobaty rozehrávají obrazy ze života rozkmotřeného páru, slečniny matky, která je tak trochu do větru, a usouženého partnera, kterým je teď pro změnu Lucas, zatímco se už dlouho drží stranou Šimon a děj pouze komentuje stylem rozhlasového moderátora. Mladá budoucí manželka v pozadí tančí. A ačkoliv se improvizace rozvinula činoherním směrem, mohou se pohybově zapojit i artisté. Dojde na balancování na gigantických koulích a celá peripetie končí usmířením a rodinnou idylkou. Neměl by však vzniknout dojem, že akrobaté byli vytlačení činohrou – ve skutečnosti bylo pohybu na vysoké úrovni a artistických výkonů mnoho. Diváci však spontánně reagují především na slovní humor.
Kluci vymýšlejí pohádku
Další společné improvizování uspořádali Kluci, co spolu chodí spolu se třemi herci Divadla Minor. Jde o představení pro děti, a proto má sice obdobnou délku, ale jinou metodu. Je třeba především aktivně komunikovat s malými diváky, jichž je v hledišti většina, a zapojit je do přípravy hry, aby se podařilo udržet jejich pozornost po celou dobu. Performeři se shodnou na tom, že nejjednodušší bude vymyslet pohádku, ale dávají prostor dětem: jaká je napadají jména? Jakou mají s sebou hračku, která by se mohla stát postavou pohádky? Kde by se měl příběh odehrát?
Z nesourodé směsi odpovědí a nápadů bezprostředně se hlásících mrňat se podaří spojenému souboru odvážně nakombinovat obsazení. Postavám ze zvířecí říše vévodí tygr Lloyd (Andrej), který se spřátelí s jednou z hereček Minoru, a muška Eliška (Šimon), zatímco ostatní na sebe berou nejrůznější další role a úlohy. Druhá z hereček a Lukas se ujímají mikrofonů a průvodního slova. Přes drobné záseky nerozhodnosti, když Kluci některou scénu vypointují jako plnohodnotný skeč, až jeho uceleností vlastně zkomplikují rozvíjení děje, se performerům podaří skutečně odehrát příběh – detektivku s prvky nadpřirozena o hledání majitele ztraceného rozbitého mobilu. Každou chvíli děj komentuje některé z dětí a v pravidelných intervalech dostanou prostor k interakci. Děti se v jistém smyslu domáhají i realismu – zdá se, že by se spíš nechaly přesvědčit o existenci nadpřirozených sil než nouzového tlačítka na mobilu.
Některými scénkami se baví i dospělí, ale všichni si dávají pozor, aby nesklouzli k narážkám, jimž by děti nerozuměly. Vyvíjejí úsilí, aby se byť jen na okamžik a v náznaku objevila v jejich impropohádce všechna jména a prostředí, které publikum na začátku jmenovalo. Kluci o své práci mluví jako o rámcové improvizaci, „kdy je možná předem daný začátek nebo konec, ale co se stane uprostřed, nikdo nikdy neví“. Přeci jen je ale znát, že se snaží, aby prostředek nebyla anarchie a stále se jednalo o divadelní představení. Zatímco třeba instantní kompozice v současném tanci je naproti tomu zcela volná, abstraktní a podobá se mnohem víc dialogu pohybu a hudby nebo zvuku.
Je zajímavé sledovat všechny tyto póly a vnímat je jako součást jedno improvizační rodiny. Kluci sází na humor a grotesku, na vyvážení slova a pohybu. Každý společný večer se souborem, který vyzvou do společné akce, přináší překvapivé zvraty, ale při vší proklamované nepřipravenosti má svůj systém. Je to nadsázka, která se vztahuje k proměnlivosti obsahu, ve skutečnosti to ale vypadá, že Kluci, co spolu chodí jsou zcela svědomitě připraveni na všechno.
