Dramaturgie Divadla v Dlouhé opět sáhla po hře s tématem rodiny coby zmenšené verze společenství, na které se dají ukázat veškeré bolístky, nešvary, paradoxy i nepochopení současného světa, a na repertoár zařadila Kartonového taťku. Černou grotesku maďarského dramatika a režiséra Istvána Tásnádiho, jehož názory a tvorba příliš nesouzní s nynější tamní politikou.
Mohla to být obyčejná poklidná neděle, kdyby však na tento den nebyl naplánovaný rodinný oběd s účastí širšího příbuzenstva, které oplývá poněkud kontrastními myšlenkovými pochody. To se pak člověku z takové návštěvy nejednou zamotá hlava a svět otočí o 180 stupňů… V Kartonovém taťkovi si Tásnadi bere na paškál vztahy, výchovu a názorovou pestrost, kterou jednotliví rodinní příslušníci drží na uzdě, dokud nedojde k vyhrocené situaci.
Tu načne Karlova sestra Eva tím, že k bratrovi na oběd přinese kartonovou siluetu svého zesnulého muže Miloše v životní velikosti a nutí zbytek rodiny, aby se k ní choval stejně jako k Miloši živému. Syn Hugo plní matčiny příkazy bez reptání a také bratr Karel se snaží zachovat poklidnou atmosféru u stolu a vyjít všem vstříc. Jeho žena Jitka se naopak nehodlá této absurdní situaci poddat a jejich dcera Magda se, s občasnou uštěpačnou poznámkou, snaží od celého nedělního oběda úplně distancovat. Zůstat nestranným se ale nakonec nepodaří nikomu. Střet liberálního a konzervativního vidění světa vyvolá takový třesk, že postavám vyvřednou na povrch traumatické vzpomínky a strachy, které v sobě chtěly zadusit, a projeví se jejich skutečné smýšlení a povahy. Ti, kteří se považují za tolerantní, najednou narazí na vlastní hranice, přes které nejede vlak. Všichni se tak opět začnou dobírat toho, co je vlastně normální.
Zatímco nikdo z dosavadních tvůrců nedal kartonovému taťkovi konkrétní tvář, režisér Michal Vajdička z bodrého Miloše s „loupákem“ na obličeji pár tahy udělal diktátora připomínajícího Adolfa Hitlera. 2D kartonové tělo se tedy stalo vícerozměrným alespoň duchem, aby v postavách i divácích začalo vyvolávat různé konotace. A protože má Michal Vajdička rád uzavřené kuchyňské drama, kde na malém prostoru houstne atmosféra a postava z něj nemůže jen tak utéct, jsou i zde všichni velice blízko sebe. Herci se tak musí více koncentrovat na své postavy i prostor, ve kterém to jde ode zdi ke zdi.
Za stísněnou kuchyňskou scénou, jejíž velikost má také na svědomí jistá funkční záležitost v samotném závěru inscenace, stojí Pavol Andraško. Kostýmy, jež vytvořila Katarína Hollá, mohou diváka trochu mást. Ačkoli jde o současnou hru, vracíme se na základě celého výtvarného pojetí do raných devadesátek, v nichž doznívají socialistické trendy. Moderní prvky nese jen kostým dcery Magdy. Nezávislá progresivní umělkyně Jitka (Magdalena Zimová) tak působí spíše jako nevkusně vymóděná a alkoholu holdující manželka bývalého vysokého funkcionáře a Eva zase jako puritánka z dob první republiky. Možná měly zvolené kostýmy odkazovat na určité rysy svých postav, na takto malém prostoru ale už bylo symbolu a metafor i tak „priveľa”.
Pánové mají kostýmy umírněnější, o to lépe vyniká jejich herectví. Hugo v podání Miroslava Zavičára sice působí na první dojem uťáple a submisivně, neb je vychován v ultra-konzervativní rodině, ale i on má tajemství, kterým všem vytře zrak. Předčí i věčně zpruzelou teenagerku Magdu v podání Kristýny Jedličkové (alternuje Štěpánka Ligas – dříve Fingerhutová), jež nakonec v nastalém chaosu sáhne po autokratickém kartonovém taťkovi, aby opět nastolila řád. Otec / bratr Karel v podání Jana Sklenáře se snaží zachovat klid a být extrémně liberální, protože z dětství ví, jaké to je mít nad sebou tvrdou ruku. Stejně jako jeho sestra v podání Kláry Oltové, která si to samé prožila ještě jednou v manželství.
Kartoný taťka je groteska natolik absurdní, že s ambivalencí diváckých názorů musí inscenační tým dopředu počítat. Nicméně ať už ji divák zavrhne, mine ho, nebo ho naopak hluboce zasáhne svým humorem a tématem, rozhodně bude mít nad čím přemýšlet.
