Byla nejslavnější z primabalerín 20. století, pro mnohé je Maja Plisecká dokonce takřka synonymem baletu. Celý její život byl však provázán s historií země, do které se narodila, tedy Sovětského svazu. Může slavná umělkyně a celosvětově proslulá hvězda zasvětit svůj život tvorbě, a přitom jej oddělit od politiky a ideologie státu, kde tančí před stranickým vedením a získává národní tituly? Jistě bychom mohli říci, že každé tančící tělo je politikum, takže v zásadě nelze, nikdy nelze. Ale ProART Company v inscenaci, kterou si nadělil ke 20. narozeninám, hledá odpověď v zúžené rovině osobnosti, tedy v postoji, který tanečnice vyjádřila ve svých memoárech. Zároveň předkládá přehledný obraz jejího života, jako kdyby o něm vyprávěla ona sama. Nebojte se, nejde o suchopárnou biografii, ale naopak o pořádné drama!
Martin Dvořák je ve zpracovávání příběhů slavných osobností zručným mistrem. V jeho inscenacích už ožili Luboš Ogoun, Hugo Haas, Božena Němcová, Jaroslav Ježek, Susanne Renaud, George Sandová a další. V každé z nich se o pomyslné místo na slunci přetahuje činohra a taneční choreografie a slovo znovu vítězí i zde, ačkoliv je materiál opět prokomponovaný do jednoho celku a text od pohybu nelze oddělit. Roli Maji Plisecké se ujala Klára Trojanová a výsledkem je téměř čisté monodrama. S pološíleným výrazem ve vytřeštěných očích se stává hlasem poněkud afektované zrající hvězdy, metaforicky i doslovně, hlasem mocným, pevným i sžíravě ironickým. Její drobné tělo vládne, je silná až na hranici démoničnosti.
Maja snad taková opravdu musela být, život ji to naučil a nemohla by jinak vzdorovat moci sovětského režimu. Politika a umění mají stejný prostor, v tom je režisér odvážný. Mohl by se uchýlit k pouhému vylíčení její ohromné umělecké kariéry (a i to se mu daří), nezůstává však jen u kaleidoskopu rolí a zásadních inscenací. Celý život velké umělkyně je jedna velká epopej, jeden velký boj s okolnostmi, s prostředím. Boj o uchování vlastních hranic, které nesmí překročit její nepřátelé, ale ani ona sama. A v inscenaci je tento boj vykreslen s jasným autorským záměrem – Pliseckou divákům představit jako umělecky i morálně triumfující.
Interview s labutí
Ve Werichově vile, kde se konala pražská premiéra, jsme se ocitli v Majině budoáru – umělkyně s čerstvě zraněným kotníkem přechází po místnosti s berlou, atmosféru dokresluje několik nezbytných rekvizit. V prostoru jsou tu a tam pověšeny páry špiček, Maja si maluje ústa před zrcadlem, ztracená v černém kostýmu se zlatým náramkem, pije kávu. Stůl, židle, křeslo, samovar, starý telefon, růže, červený květ do vlasů předznamenávající Carmen. Z našeho času do času divadelního nás přenáší narůstající šum z reproduktoru, a tu už zní nepřeslechnutelné tóny Ravelova Bolera. A v pokojíku zazvoní telefon, v tlumeném světle se postava drobné ženy tyčí plná vzteku, když rozmlouvá nahněvaně s intendantem o zrušeném turné…
Na scénu přichází jakýsi Mark Dean, americký žurnalista – je to vpravdě nejjednodušší rámec, jaký můžeme utvořit biografické inscenaci. Není jím nikdo jiný než sám Martin Dvořák, který si nikdy neopomene napsat a zchoreografovat roli. Má úlohu průvodce dějem, ale postupně se stává také (jako obvykle) zhmotněním mužské energie. Ne vždy ztělesňuje konkrétní postavy z Plisecké života, a když, tak jen na chvíli, aby se pak mrknutím oka znovu převtělil v úslužného žurnalistu. Jsou to až překvapivé střihy, a zjevně ho jako tvůrce baví.
„Pořád jsem to já – Maja,“ pronese v jednu chvíli postava Plisecké. Ta slova se zdají být důležitá. Ať už je malou holčičkou vyrůstající v péči tety a strýce, nebo sebevědomou ženou, je to stále ona. Přesto se ptá: „Proč vůbec někoho zajímá život umělce?“ Maja vypráví o těžkém dětství a dospívání, s nadhledem a ironií, a přece s hrůzou, když vykresluje ve vzpomínkách zločiny totalitního režimu na její rodině.
Martin rozehrává ikonickou choreografii Maurice Béjarta na hudbu Ravelova Bolera. K ní se děj jako k jádru atomu pravidelně vrací, stejně jako se z kapitol jednotlivých vzpomínek navracíme zas a znovu do Majina pokoje. Na scénu vstupuje tanečnice Petra Padriánová, která Dvořáka zprvu doplní v pohybovém dialogu, a pak teprve odhalí své vtělené do další postavy, rovněž novinářky. Její vstupy jsou ale jen malé, připadá jí především taneční úkol – stát se pohybující vzpomínkou, odrazem, aleter egem samotné Maji, zhmotněním jejího efemérního zjevu, ducha i elegance, protože inscenace si samozřejmě žádá citace dalších ikonických choreografií i parafrází na ně.
Propojení žánrů opět funguje
Postupně procházíme celý osudem velké umělkyně. Dozvídáme se o jejím setkání s Agrippinou Vaganovovu, která je de facto zakladatelkou moderního baletního školství v Sovětském svazu (potažmo Rusku), nechybí ani vtipné připomínky pedagogické metody. Na melodii z Labutího jezera však Petra Padriánová tančí moderní variaci, Martin Dvořák setrvá v křečovitém zatnutí celého těla, které pak proměňuje v plasticitu. Dále se dozvídáme o prominentních politických hostech, před nimiž je nutno vystupovat, i když pro umělkyni takové pocty nic neznamenají. Labutí adagio Dvořáka a Padriánové přehází do tria s Trojanovou, které protne okamžik úrazu. Ostatně, vzpomínky na různá zranění, těmi jsou memoáry tanečníků protkané hojně. Umírající labuť, tu ikonickou choreografii, nepřipomíná pohybově kupodivu Padriánová, ale právě Dvořák.
Taneční publikum v inscenaci vždycky dostává nějaký signál, co bude obsahem další části. Třeba hudbou z Dona Quijota, která uvozuje další významnou roli Mají Plisecké, Kitri, a s ní i další střety s režimem. Nurejev při jejím představení prý brečel štěstím. Ale některé baleríny dohrály navždycky, ne každá měla to štěstí, že její kariéra mohla vzkvétat za vlády několika stranických vůdců. Martin Dvořák se stává na chvíli Ščedrinem, s nímž Padriánová tančí svůdný duet, aby se vzápětí proměnil ve vyhrožujícího šéfa KGB. A tak se stále střídají motivy a nálady, nikdo neví, kdy nastane nový okamžik nebezpečí. Udržuje se tím pocit napětí, který je jaksi ztělesněním onoho neklidu, které přináší režim. V jeho spárech také nikdo neví dne ani hodiny, kdy udeří. A jak.
Hrdá a neústupná – jak ji neznáme
Maja hostuje ve Spojených státech, na půdě samotné Metropolitní opery. Klára Trojanová však leží na zemi zaklíněna pod židlí jako ve vězení. Sice se stává Národní umělkyní, ale za jakou cenu? Je to poděkování za to, že neemigrovala? Stejně by to nedokázala, nedokázala by opustit jeviště Velkého divadla v Moskvě. Ani její muž by nedokázal opustit vlast a začít život jinde. Tančící postavy se točí kolem sebe i kolem svých os. „Jsem hrdá Ruska,“ říká Plisecká. Nehovoří se ale pouze o politice a disidentství, ale také o baletním umění, o jeho duchu, o tom, co tvoří jeho kouzlo a působivost, o tom, jak chladné formě dát živou duši, a tím pochopit, že forma není tím rozhodujícím fenoménem úspěchu.
V „kapitole“ o Carmen se Maja dostává do střetu se zapšklou morálkou, která si říká socialistická, ale v jádru je maloměšťácká. Carmen je její osud – sebevražedná vzpoura svobodné bytosti, jak říká. Ale ačkoliv se dostává do dramatických situací, je to snad múza Terpsichoré, která jí vždycky zachrání život i kariéru. I střet o realizaci baletu Anna Karenina si vzdorující umělkyně vybojuje a znovu triumfuje na jevišti.
Tak postupně skrze hutný monolog ženy, který je prokládán vlastně jen návodnými otázkami, provádí diváka dramatickými okamžiky života. Není tu opravdu mnoho místa pro lyriku, jakou jsme se mohli rozplývat u některých jiných inscenací ProARTu, život Mají Plisecké je do určité míry celoživotním bojem o přežití – umělecké, morální, i fyzické. Nakonec vrcholí opět úryvkem Béjártovy choreografie a břeskem Ravelova Bolera (snad ani není myslitelné, že by finále patřilo jiné skladbě než právě jemu). Publikum musí vydechnout, jako kdyby sledovalo napínavý špionážní film, tak intenzivní jsou emoce, které především Klára Trojanová coby Maja prožívá.
A i když se divákovi časem z paměti vytratí podrobnosti o životě velké umělkyně, zůstane celkový dojem z této postavy, tak jak ji Martin Dvořák na základě jejích autobiografických textů vykreslil. Na fotografiích vypadá Maja Plisecká jako křehká jemná bytost, známe její snímky v roli Odetty nebo v ikonické choreografii Fokinově, v Umírající labuti. Plisecká, jak ji ukazuje tato inscenace, však žádnou křehkou květinkou není. Je kalená jako ocel (pun intended), kdyby taková nebyla, nemohla by ve svém vlastním životě prostě přežít. A byla taková doopravdy? A je to vůbec důležité? Důležitější myslím je, že v inscenaci Já_Plisecká žije nyní na našich jevištích a že její příběh obohatí stovky nových diváků, které život umělce zajímá.
