Festival současného tance a nového cirkusu KoresponDance letos už potřinácté rozpohyboval zámek Žďár nad Sázavou i jeho okolí celou řadou představení, workshopů a zážitkových programů. Jeho koncepce se postupně proměňuje a vyvíjí. Tématem ročníku 2025 byla příroda a udržitelnost. Ovšem ne snad proto, že jde o trend, ale protože k nim festival přirozeně tíhne. Nechyběly umělecké výkony, které dojaly a vyrazily dech, ale mnohem více šlo o společné prožívání a zastavení.
KoresponDance se letos soustředí pouze do regionu Vysočina a podle jeho umělecké ředitelky Marie Kinsky to tak bude i nadále. Má být branou do světa performativních umění pro místní publikum a ještě více své aktivity spojit s životem obyvatel, ať už jsou to školy, senioři nebo mladí lidé se zájmem o současný tanec. Ostatně na zámku ve Žďáru nad Sázavou se i v průběhu roku konají taneční kurzy, workshopy a umělci na rezidencích vždy pro místní připravují nové aktivity.
Samotný festival se stává událostí segmentovanou do několika termínů. První část s workshopy, koncertem a artistickým vystoupením proběhla 5. června v Jihlavě, hlavní program předznamenal na konci června jeden den ve Žďáru nad Sázavou, kdy si diváci třeba užili pohled na baletky tančící na lanech na stěně Kulturního domu. Jádro programu mělo od 11. do 13. července proběhnout celé na zámku Žďár a v jeho okolí, ale počasí hrozilo dešti, a tak se část večerních akcí, především hudebních, přesunula do Kulturního domu.
Procházky a pobývání s přírodou
Festival je bujarou společenskou událostí, ale letos nabídl také mnoho aktivit, které vyžadovaly zpomalení a soustředění. Tato koncentrace a zklidnění se jako leitmotiv nesly celým programem, snad až na taneční freestyle battly, které pro teenagery organizoval Kristián Mensa. Řada událostí totiž proběhla v sepjetí s přírodou, a ta jaksi sama určuje tep dění. Například se po dva dny konal odpolední program Divoká karta v zámeckých sádkách, kde šest umělců a uskupení představovalo část ze své tvorby. Všichni jsou prostřednictvím festivalu účastníky projektu Green Streets of Europe, jehož jádrem je podpora tvorby nových druhů vystoupení nebo workshopů, vhodných na turné, ale co nejméně zatěžujících životní prostředí. Projekty, které lze uvést ve městě i na venkově a v přírodě, cestovat s nimi s nízkými náklady, a zároveň myslet i na samotné umělce, protože i oni potřebují „udržet“ sami sebe a nevyhořet.
Diváci zažili šest projektů coby ukázky z rozsáhlejší tvorby a dva pak v ucelené podobě. Hovořit o inscenacích nebo představeních v tomto případě nedává příliš smysl. Jejich principem není předvádění uměleckého výkonu, ale vytvoření zážitku. I když u některých forem není nutné, aby se jich diváci účastnili (nebo alespoň ne všichni), nejde o divadlo v konvenčním smyslu. Performeři jsou někdy vypravěči, jindy průvodci, občas výtvarníky, kteří tvoří s přírodou a v přírodě. Například spolek Ostružina pro odpoledne u sádek připravil miniaturní procházku, na které návštěvníci nacházeli v trávě ukryté vzkazy a výzvy, jako by jim je zanechal třeba keř nebo kámen – kámen, který je vyzývá k zastavení a ulehnutí do trávy k němu, aby se podívali na svět z jeho perspektivy, nebo aby si u jiného zkusili prozkoumat jeho váhu. Nebo co s jejich tělem a těžištěm udělá, když ho na sebe položí.
Jiný tým připravil performanci ve vodě, té se samozřejmě publikum neúčastnilo. S Tomem Bailym jsme chvíli rybařili bez návnad, a skupina tYhle zase pracovala s dobrovolníky, kteří pak vstoupili mezi diváky jako oživlé tančící sochy. Ostružina vzala účastníky na procházku po okolí zámku a nedaleké Zelené hory, kde se do dialogu s kameny a podložím tohoto kraje pustili všichni ještě zevrubněji. Doprovodným programem byla ale i procházka polesím s odborným výkladem, zcela tradičně zaměřená na pozorování a poznávání přírody.
Tichá meditace s větvičkami
Zvláštní zážitek divákům připravil maďarský umělec Dávid Somló. Když se podíváme na jeho fotografii, jak stojí třeba na rušném náměstí ve městě a balancuje na velkém kloubu ukazováčku dřevěnou větvičku, a provádí tak cvičení koncentrace a vyváženého pohybu, člověk by si řekl, že je to asi žonglér, artista nebo snad loutkář. Ale Dávid vytváří primárně zvukové instalace a částečně je choreografem. Projekt Jemné balancování větviček vznikl náhodou díky návštěvě lesa, a protože se mu soustředěná manipulace s lehkým a vratkým předmětem líbila, začal ji zkrátka dělat na veřejnosti. A pak začal zvát kolemjdoucí, aby si ji vyzkoušeli také a teď je tahle praxe součástí společného zážitku umělce s diváky.
Zkusit si tenhle trik, který ale není novocirkusový, spíš jde opravdu o somatickou techniku soustředění na tělo a předmět, jsme mohli už na sádkách. Ale poslední den nás odvedl procházkou do lesa, kde jsme si každý užili svou meditativní dvacetiminutovku sice mezi ostatními, ale v soustředěném mlčení. Z ukrytých reproduktorů se začaly nést nenápadné zvuky zpívajícího sboru a s přirozeným švitořením ptáků se mísil předtočený hlas vran. Zvláštní nápad, znásobovat zvuky přírody, která koncertovala před soumrakem. A skončili jsme právě včas, protože když se celá skupina hotovila k odchodu, zaznívala už do lesa burácející hudba od nedaleké vodní nádrže, kde začal koncert populárních šlágrů.
S přírodninami pracovali také umělci, kteří připravili program pro děti. Jazmína Piktorová a Sabina Bočková byly pozvané se svými úspěšnými Mikrosvěty, které odkrývají vesmír nejdrobnějších kousků mechu, kamínků, lesních plodů a zároveň jsou tanečním divadlem. A své loutky mají ze dřeva a dalších darů lesa vyrobené i členové Musaši Entertainment Company, kteří přivezli dobrodružnou pohádku Fabula Sylvestris, jejíž ekologické poselství je okořeněné velkou dávkou humoru (a my o nich psali v článku o divadle Alfred ve dvoře).
Krok sun krok
Na stejném místě, kde jsme strávili zasněný čas s Dávidem Somló v rozmluvě se stromy, se konalo také představení francouzské choreografky Camille Mutel: A přece každý zabíjí to, co miluje. Autorka pracuje na sérii čtyř performancí, jejichž tématem je potrava, respektive rituály jejího získávání, konzumace i nabízení, potažmo obětování, a to v návaznosti na cyklus ročních období. První část, která nese název Já ne, se konala v Kulturním domě Žďár a jde o sólo. Principem, na kterém jsou její díla vystavěna, je extrémně zpomalený, soustředěný pohyb, který objevila v tanci butó a při studiu čajového obřadu. V choreografii Já ne provádí zcela civilní úkony, jako je prostření stolu, vyjmutí nože a loupání cibule – ale akce s ostřím dýky trvá snad deset nebo patnáct minut, se stejnou soustředěností pak ze záhybu ubrusu vyjímá rybu nebo karafu s vínem, jehož sklenici pak nabízí divákovi v publiku.
V lese zase se svým společníkem pohostili účastníky třešněmi. A přece každý zabíjí to, co miluje totiž zpodobuje podzim, a s ním spojený sběr plodů, ale především lov. Camille Mutel zkoumala praktiky sedláků na východě Francie, kteří se často starají o hospodářství i loví. Zvířata chovají s láskou, a přece je zabíjejí… Stejně tak divokou zvěř, ale akt lovu v sobě nemá tutéž bezcitnost jako průmyslový chov. V inscenovaném rituálu, jehož jsme jako diváci svědky, se oba performeři chovají coby lovci velmi tiše a obřadně, oba pak také na sebe berou atributy zvířat – masku ze srsti divočáka a rohy – aby se sami na okamžik vtělili do kořisti. Jejich pohyby jsou stále tak pomalé, ale přitom animálně autentické. Slavnostním gestem krájejí chléb a vytvářejí pocit posvátného okamžiku nad obyčejným úkonem. Možná by někdo polemizoval, kde končí a začíná žánr „tance“, ale nikdo by snad nepopřel, že to byla podívaná, u které se i nám divákům zklidnil dech a úlevně jsme se vcítili do slow motion. Zanecháni pak s množstvím úvah o lovu, smrti a vzdávání úcty padlým životům.
Akrobacie propojení
Shodou okolností se na letošním KoresponDance neobjevila žádná početná taneční či novocirkusová skupina. Artistiku zastupovali dva hosté. Sólově vystupovala závěsná akrobatka Noémie Deumié v choreografii Fanny Soriano, jež ale vlastně duetem byla – duetem s rekvizitou. Partnerem akrobatce totiž byla zakřivená a dokonale uhlazená větev. Zní to nepoeticky, ale přitom šlo o nesmírně křehký a niterný výjev. Sólo zpodobuje ženu, která přichází do lesa, kde se ztiší, nachází úkryt a snad i přátelství se stromy. Její pomyslný partner jí nabízí místo, kde se schoulí i balancuje, vychyluje i oddává gravitaci. Umění rotace je tu až na druhé koleji, hlavním aspektem je dotyk těla a přírodního materiálu, společné tvarování pohybu, křivky, v těle, ve stromu. Tak jak přišla, žena zase tiše odchází, jako by diváci kolem neexistovali.
Pár Ana Jordão a Vincent Kollar přivezli také velmi osobní a niterný duet – jakkoliv se zdá nemožné takových kvalit dosáhnout s artistickou disciplínou „hair hanging“, kterou před několika lety Ana objevila. Neukazuje ale svoje dovednosti na odiv a pro oslnění publika. Oba kombinují artistiku se současným tancem a novocirkusová technika je zcela v područí myšlenky a obsahu. Z jejich inscenace Tělo a jiné objekty (work in progress uvedli ostatně v Praze v roce 2023 v rámci rezidenčního programu našeho CIRQUEONu) jsme viděli upravenou ukázku, kterou uvádějí samostatně jako krátkometrážní číslo. Jde o dramaturgicky zcela funkční celek. Zobrazuje skutečně velmi citlivý a podporující vztah dvou lidí, nabitý gesty blízkosti a náklonnosti, ať už je to množství vzájemných doteků rukou, dlaní nebo okamžiky, kdy se muž pro ženu stává skutečnou pevnou „zemí“ pod nohama. Ana nevisí vysoko, přesto si užívá svobody v letu, ačkoliv je to svoboda, která musí být vykoupená fyzickou bolestí.
Jiným párem, který se na KoresponDance představil, byli tanečníci Ginevra Panzetti a Enrico Ticconi. Jejich duet s vlajkami byl spíš mrazivý, oni jediní se vymykali onomu povznášejícímu leitmotivu rozprávění s přírodou a vrátili diváky na zem. Dvě tmavé vlajky se v rukou tanečníků staly funkční rekvizitou a manipulace s nimi nesla svůj vnitřní rytmus i vysoce estetický dojem.
Vedle čisté krásy z pohybu, těl i tkaniny se ale nad celou performancí nesl i znepokojivý nádech. Vlajka má většinou politický a ideologický význam. Pokládá se na rakev mrtvých vojáků, je vztyčena na dobytém území, vlaje z balkonů paláců při převratech. Každý národ má ve své minulosti okamžik, kdy si zadal s nedemokratickou ideologií – a před nimi Ginevra a Enrico varují, ve své choreografii se snaží zpodobit dynamiku vzestupu a pádu hnutí, které za sebou zanechává padlé oběti. A jejich choreografie za sebou zanechává rozporuplné pocity. Nadšení z její krásy koliduje s vědomím toho, co taková vlajka může všechno symbolizovat.
Letošní festival se nesl na vlně duetů, sólových vystoupení, soustředěných pohybů a zkoumání detailů. Zaostřil na krajinu jako celek i na její nejmenší části, jeho site specific prostory se stávají lesy a louky. Festivalové večery oba dny pokračovaly v Domě kultury živou taneční party, a kdo neměl dost, mohl si vybrat dopoledne na zámku z mnoha pohybových a tanečních workshopů, které všechny připravili samotní hosté festivalu. I to je tady součástí udržitelnosti jejich práce.
