Dnes je osudové milostné setkání z někdejšího bestselleru Roberta Jamese Wallera Madisonské mosty známé spíš skrze stejnojmennou filmovou adaptaci s Meryl Streepovou a Clintem Eastwoodem v hlavních rolích. To ale nezabránilo Viktorii Čermákové, aby tento ikonický romantický knižní příběh převedla do divadelní podoby. Uvedení se posléze dočkal v prostoru Nová Spirála, který je pro klasickou komorní činohru poněkud atypický.
Divadlo Spirála zažilo velkou slávu v 90. letech minulého století nejen skrze muzikál Jesus Christ Superstar, ale také díky humorným vyprávěním Miroslava Donutila pro televizi. Pak ale v roce 2002 přišla povodeň, která budovu natolik poničila, že se začalo uvažovat o její demolici. Naštěstí se ale po více než dvaceti letech od tohoto záměru našlo dostatek financí, aby mohla Spirála povstat jako fénix z popela a v říjnu loňského roku se v pražským Holešovicích přerodit do Nové Spirály s nadupaným technickým parkem pro velkolepé multimediální show.
Jak tedy do takového repertoáru a prostoru zapadá inscenace o dvou hercích a s příběhem z červené knihovny? Naprosto hladce! Madisonské mosty mají jednoduchý příběh, ve kterém se v malém městečku v Iowě střetnou dva doposud neznámí lidé – fotograf Robert Kincaid a žena v domácnosti Francesca. Spolu prožijí nezapomenutelné čtyři dny plné lásky a vášně. Diváka děj nijak intelektuálně nezatěžuje, a proto dokáže vnímat i okolní dění, kterého je požehnaně. Zatímco se Kincaid kochá krásou Rosemanova mostu, publikum fascinovaně sleduje, jak hladce a elegantně se proměňuje scéna s jen několika málo rekvizitami. To aby zároveň mohlo obdivovat samotnou architekturu Nové Spirály.
Režisérka Viktorie Čermáková využívá všech zde dostupných multimédií na maximum. Vedle promítání fotografií na několika plátnech zapojila i prvky live cinema, které si zlehka střílí z televizních kuchařských show. Dále proměňuje scénu (pod níž je stejně jako pod kostýmy podepsaná Eva Jiřikovská), pracuje se světly a uchvacujícím, byť možná trochu kýčovitým videomappingem Františka Pecháčka, jejž doplňuje hudba Petry Horváthové. Kromě vizuální show ale Čermáková velmi citlivě pracuje s textem, aby nevyzněl jako úplná limonáda, a herci, aby jejich počínání ve veškerém spektáklu nezaniklo.
Ostříleného fotografa, jehož snímky jsou k vidění například v National Geographic, ztvárňuje Jan Révai. Vanda Hybnerová se zase ujala role Francescy Johnosonové, jež opustila svou rodnou Itálii a posléze také práci učitelky, aby se mohla stát stoprocentní manželkou farmáře. A právě díky zvolenému obsazení se charaktery knižních postav v něčem posunou a promění. Kincaid v podání Révaie není jen osamělým putujícím kovbojem, ale citlivým tvůrcem, který v životě hledá, věří a nechává se překvapit. Hybnerová svou postavu modeluje skrze italskou živelnost a spontánnost, kterou nechá naplno vyznít ve scéně s restaurací, a také s určitou tvrdostí a mužskou energií. A protože se protiklady přitahují, tak i zde na sebe oba herci dobře slyší, doplňují se a vzniká mezi nimi uvěřitelná chemie, kterou zužitkují například ve scéně s vanou.
Divadelní zpracování Madisonských mostů zkrátka nabízí kvalitní podívanou a coby pokus o oživení repertoáru staronové scény vyšlo velmi dobře. Snad tedy tato inscenace nebude v tomto prostoru raritní a brzy přibudou další činoherní projekty.
