Cirk La Putyka v nové premiéře sahá odvážně do rodiny svého principála. Publikum nechá nahlédnout do života jeho syna, který je profesionálním sportovcem a s diváky sdílí svůj příběh. Setkávají se tak světy umění, artistiky a sportu, přičemž autoři hledají jejich rozdíly i společné aspekty a dílo žongluje s mnoha motivy: vzory, emoce, motivace, kouči, odhodlání, disciplína, výkonnost, zdraví, výzvy, … Námětů a témat možná na několik inscenací. A k tomu název St.art, který evokuje posvátnou povahu umění a uměleckého díla.
Jak vypadá cesta za snem? Co se odehrává v hlavě sportovce vteřinu před startem? Jak chutná návrat do tréninku po zranění? Co sportovec prožívá, když se nedaří, když všechno bolí a nic nefunguje? Kdy touží po samotě? A kdy se naopak cítí opuštěný? Takové otázky dílo s názvem St.art klade a kaleidoskop obrazů se pak mnohými z nich inspiruje. Skládá situaci za situací a výjev za výjevem v puzzle, které je stále spíše revuí než inscenací, byť se celé dění točí okolo jediného hrdiny. Spolu s ním scénami jako němý svědek prochází také postava oděna celá v bílé zvířecí masce, možná jako totemový duch nebo strážce, průvodce. V kostýmu je přiznaně oblečen Rostislav Novák ml., který tak snad zpodobuje rodičovskou vytrvalost, s níž nikdy nespouští se zřetele svého potomka, i když už je dospělý. Rostislav Novák ml. je současně i režisérem inscenace, a tak stále fyzicky přítomen ve svém vlastním počinu.
Jednou z myšlenek, jež stojí za projektem (ale není možná úplně explicitně zpracovávána) je rozdílné vnímání času ve světě sportu a divadla. V něm sice také někdy jde o osudový okamžik (jako třeba na mezinárodní baletní soutěži nebo při debutu v některé ikonické roli), ale není přece jen tak vymezen mantinely „buď – anebo“ či „teď – anebo nikdy“, jako je tomu u sportu. Umělec se vyvíjí a zraje po celou svou kariéru, jež mu v každé etapě přináší jiný druh uspokojení. Reprezentant však trénuje právě pro tu jednu jedinou minutu světového mistrovství nebo olympiády. Umělec i artista nevidí svůj cíl v trofeji či nejlepším čase, ale ve sdílení společného zážitku s diváky a v předávání obsahu, ať už je estetický nebo mimoestetický. Jeho jevištní bytí není otázkou vteřiny, ale procesu. Limity existují, ale nejsou tím hlavním a určujícím; soutěživý prvek například u baletu a nového cirkusu nechybí, ale soupeření není cílem, nýbrž podpůrnou motivací. Zatímco ve sportu je vším.
Cesta za snem
Na úvod čísi hlas předčítá motivační pasáž z knihy, jež zní téměř klasicky. V oranžových světlech, která mají snad ne náhodou tvar vodních matrací, se objeví šest performerů–sportovců jako sochy. Zazní dramatická hudba, jež sedí k dramatickým výrazům, v nichž ustrnula jejich těla i tváře. Obraz v projekci nám předloží jedno slovo: theos čili bůh. O božskou podstatu umění i sportu zde tedy půjde určitě. Performeři mění napjaté pózy a zaklesávají se do sebe – zosobnění totálního napětí. Sled živých výjevů může začít… V programu se střídají situace ilustrující reálný život sportovce s akrobatickými čísly, která ale většinou nenaznačují přímou spojitost s dějem. Jsou to však vesměs čísla vzdušné akrobacie na kruzích či práce s cyr wheelem. Při troše fantazie by se dalo soudit, že tyto artistické předěly symbolizují olympijské kruhy.
Příběh mladého sportovce je i při nelineární kompozici, pro niž se tvůrci rozhodli, srozumitelný. Sledujeme ho například na vyšetření vytrvalosti a fyzických parametrů při běhu. Pás je ukryt v zadní části scény, kterou oddělovala bytelná dvoudílná konstrukce, jež neslouží jen jako projekční plocha, ale je mobilní a může prostor rozšiřovat i ubírat. Na polovině, která zůstala na svém místě, se míhají čísla, jak všechny pomyslné měřiče odpočítávají mladíkovu výkonnost. Na scénu přicházejí performeři a do běhu na místě se dávají všichni. Jakýsi řecký héroi korunovaný zlatým vavřínem je přichází povzbuzovat s megafonem. Elektrická kytara z hudební smyčky burácí, tanečníci přeskakují z místa na místo. Spirit of competition, soutěžní duch. (Já ho například nemám, takže motivační pokřik podivného Apollona by ve mně vyvolal spíše nenávistnou reakci…)
Realita ze všech úhlů
Projekční stěna přináší sestřih zásadních momentů naší sportovní historie a usměvavých tváří vítězů – na takové se zřejmě pro svou motivaci dívá mladý šampion, v nich hledá své vzory. Vzory jsou dalším zásadním tématem projektu. V rámci tvorby vznikl i profesionální výzkum, který ukázal, že si mezi nimi vedou stejně dobře sportovci jako umělci. A scéna s koučem u trampolíny, původní disciplíny, na kterou se Matyáš Novák specializoval, nám dá nahlédnout do zákulisí tréninku, kde se právě kouč stává vzorem a tím, kdo motivuje k práci. Jsme též svědky rekonstrukce vítězného okamžiku na mistrovství světa – zvuková krajina multikanálového systému nás přenáší autenticky na sportovní stadion. Opojnou chvíli vítězství vystřídají performeři oblečení nyní v bílém, chvíle zklidnění. Ale ne, jejich těla se neukládají k odpočinku, kácejí se k zemi a druzí jimi manipulují, pomalu se jim podlamují nohy, kdosi padá z pyramidy. Úspěch vystřídalo zranění.
Jiná scéna zase znázorňuje souboj tří párů performerů, z něhož zůstává na scéně jen jeden. Scéna se znovu zavře a semitransparentní plochy vypadají jako zamlžené dveře sprch, i s postavami za nimi. Později se na scénu vrací sám hrdina, ale zahalený do deky. Potřeba péče evokuje zranitelnost a porazitelnost. Světla se rozzáří rudě a do našich uší zazní z reproduktoru slova pochybností a nejistot. Performeři se vrací v černém, s bílými neutrálními maskami na obličejích. Všichni ztělesňují plíživý a vtíravý strach ze selhání. Pochybnosti tančí do rytmu a stroboskop jim k tomu pomrkává.
Změna je život, ale bývá těžká
Znovu se objeví trampolína, na horizontu také kontra světelný zdroj (možná laserový), z jehož styku s dýmem vzniká efektní plocha, hranice mléčné oblohy. Naposledy s podobným zdrojem pracoval Simone Snadroni v Ponci. Zde se světlo vlní nad mladíkem, který zatím vytrvale procvičuje své skoky na trampolíně, dotýkaje se oné světelné hranice nad sebou. Stále znovu, až úmorně. Inu ano – sportovní trénink není vždy zábavný, je potřeba v něm překonávat i nudu a stereotyp. Ale jen tehdy, když je na obzoru vidina vítězství. Trénink se stává vzpomínkou. Novou etapu mladíkovy kariéry ilustruje v jedné z dalších částí scéna s hody oštěpem – jež mu podává sám jeho otec.
Matyáš Novák pak pevným hlasem vypráví o setkání s vlastními limity. Vidíme jen siluetu, vnímáme však hlas. Hovoří o tom, že když poněkolikáté pokořil mistrovský titul a chtěl aspirovat ještě výš, musel přijmout fakt, že nikdy nebude ve své disciplíně tak dobrý, aby v ní mohl vyhrát olympiádu. O tom, jak bylo nutné udělat těžké rozhodnutí a po letech plného nasazení opustit jednu disciplínu a začít se věnovat nové, perspektivnější. Což je v jeho případě hod oštěpem, který trénuje s Barborou Špotákovou. Nový život ale také znamená vykročení z nového bodu nula. Téměř novou identitu. A schopnost uznat, že se některé dveře zavřely…
Nové stoupání k novému cíli
Příslibem budoucnosti je scéna se závěsnou stěnou, z jedné strany zrcadlovou, jež slouží jako lezecká. Performeři se po ní vydávají v nekonečném sledu, oblečení do nejroztodivnějšího sportovního vybavení, ale všichni na cestě k cíli, zatímco mladík je pozoruje. Avizované sportovní artefakty – kajak, helma a dres Vavřince Hradilka, šermířská výstroj Jiřího Berana, snowboard a dres Evy Adamczykové, reprezentační kimono na judo Renaty Zachové, tenisová raketa Terezy Martincové, dres a helma žokeje Josefa Bartoše, dres bývalého sprintera Jana Veleby, helma a kombinéza Lando Norrise z McLarenu – jsou trofejemi, s nimiž samozřejmě není možné nakládat jako s rekvizitou. A tak jsou užity v podobě symbolů, kdy se s nimi performeři objeví až na samém závěru, jako by skrze ně měla promluvit odvaha a odhodlanost jejich nositelů.
Příprava celé inscenace musela být nesmírně komplikovaná. Zahrnovala výzkum i konzultace se slavnými sportovci. A zapůjčit byť jen na jednu scénu trofejní vybavení mistrů světa muselo být legislativně i finančně náročné. Performeři ze sebe vydávají maximum. Nápaditá, a přitom jednoduchá scénografie stejně tak jako světla s jejich atmosférickými barvami, to vše je perfektně připraveno. St.art však posvěcuje především svět sportu. Neodehrává se v něm vlastně žádný viditelný střet nebo srovnání se světem umění. Inscenace je silná v odhalení křehkosti života sportovce jako individuality, respektive silný je hlavní představitel, který svůj vnitřní svět otevírá. Střídání emotivních nebo osobních scén s ryze artistickými čísly překvapivě narušuje napětí – ačkoliv to může znít absurdně, novocirkusové prvky této inscenaci nepomáhají, ale rozptylují od procesu ztotožňování s hlavní postavou. Hra by si i bez nich udržela rámcovou až roztříštěnou kompozici a ducha dokumentárního divadla a naopak by byla výraznější, emoce surovější a příběh osobnější.
