Asi každý z nás by rád žil v ideálním světě. Ve světě bez válek a násilí. Dá se ale vůbec takové místo na zemi vytvořit, když si každý ten svůj ideál představuje trochu jinak? A nejsou tyto vznešeně dokonalé cíle a jejich prosazování všemi možnými způsoby nakonec tak trochu malým lhaním si do kapsy? Hradbu z ideálů a malých i větších lží si kolem sebe staví také hrdinky autorské inscenace Lhářky, kterou uvádí Divadlo Letí ve Vile Štvanice.
Bodrá Jiřina holduje métskému salámu, návštěvám nedaleké sámošky, kde ji prodavačky berou za svou, myšlenkám komunismu a také řetězovým mailům s konspiračními teoriemi, které jako jediné věrozvěstují pravdu, třebaže většině adresátů padají přímo do spamu. Spolu s ní žije v jedné domácnosti také Kamila. Je to Jiřinina odvěká kamarádka a nemůže být odlišnější povahy. Bojuje za svobodu a demokracii, snaží se žít zdravě a vyhýbá se všemožným hrozbám, které by mohly zmařit její plán na dlouhověký život. Proto raději nevychází ven, dbá zvýšené hygieny a informace o okolním světě přijímá jen z erudovaných úst Marcely Augustové, byť by měly být jen jejím hologramem.
Další pohled na svět jim do životů přináší Eliška, neteř Jiřiny. Mladá perspektivní žena, zaměstnankyně, nastávající matka a milující přítelkyně, které svět leží u nohou. Tedy alespoň to si myslí do doby, než zjistí, že v jeho středu nestojí ona, ale zájmy někoho úplně jiného, byť se snaží plnit všechna psaná i nepsaná systémová i životná pravidla a příliš nevyčnívat. Zajímavé pak na tomto atypickém soužití je, že přes odlišnou mentalitu, názory a životní zkušenosti těchto tří žen se všechny dokáží maximálně tolerovat a podporovat.
Za textem, který vznikl v rámci rezidenčního pobytu Letí, stojí spisovatelka a scenáristka Lenka Vlasáková, pro kterou se Lhářky staly divadelní prvotinou. Diváci její tvorbu mohli do té doby registrovat na rozhlasových vlnách, filmovém plátně, kde spatřil světlo světa scénář k snímku Běžná selhání, v televizi nebo v literárním světě, kde jí například vyšla oceňovaná novela Těla. Její talent ale nezapadl ani v divadelním prostředí, neboť za tento text získala Cenu divadelní kritiky v kategorii Nejlepší poprvé uvedená česká hra 2024. A není se čemu divit, hra je totiž pozoruhodná už samotným jazykem. Postavy přestávají mluvit v souvislých větách a k vyjádření svých pocitů, potřeb a tužeb užívají jednoslovná hesla, jež jako by tvořila jejich životní slogany či manifestace, ke kterým se upínají. Fiktivní příběh pak Vlasáková postavila na reálném přátelství herečky a komunistky Jiřiny Švorcové a hlasatelky a bojovnice za demokracii a svobodu Kamily Moučkové.
Vlasákovou do první divadelní spolupráce „uvrtaly“ dramaturgyně Marie Špalová a režisérka Natália Deáková, které se posléze na celé inscenaci také podílely. Ke spolupráci ještě přizvaly na hudbu Jakuba Kudláče, na kostýmy Janu Smetanová a na scénu Pavla Svobodu, který vytvořil plachtu s identickým potiskem hracího prostoru Vily Štvanice, aby ho následně mohl tak trochu srovnat se zemí.
Lhářky napsala Vlasáková přímo pro herečky Pavlu Tomicovou, Natálii Drabiščákovou a Simonu Lewandowskou. Pavla Tomicová ztvárňuje Kamilu, která byla za totalitního režimu velkou bojovnicí, teď se však svého vytouženého svobodného světa spíše obává a nechce si ho pustit k tělu. Útočí na ni splíny i strach ze smrti. Zato Jiřina, kterou ztvárňuje Natálie Drabiščáková, se nové doby nijak nebojí a maximálně si užívá života. Je ráda mezi lidmi a snaží se bojovat proti různým příkořím. Teď má například za cíl zachránit sámošku před zbouráním, a proto se staví na barikády a místo rudou vlajkou se srpem a kladivem mává na lidi petičními listy. A byť by Jiřina mohla pro svou politickou orientaci vyznívat jako antihrdinka, Drabiščáková ji hraje s tak neskutečně strhující energií a vtipem, že si na svou stranu okamžitě získá i toho nejzarputilějšího antikomunistu.
Současný svět, proti kterému mají obě starší ženy výhrady, vytváří Eliška Simony Lewandowské. Ta ho buduje v domění, že všechno zlé je pro něco dobré a že je v jednotě síla. Navzdory tomu, že ji zaměstnavatel nutí pracovat na švarcsystém, ze kterého jí neplynou žádné zaměstnanecké výhody. Pokud tedy nepočítáme ovoce na pracovišti. Ale i jí brzy spadnou klapky z očí a začne hledat životní hodnoty někde jinde. Třeba u milující rodiny, která sice může být všelijaká, ale vždy by měla být tím nejstabilnějším společenstvím.
Inscenace Lhářky vypráví o současném světě se špetkou hořkosti, přesto dokáže diváka ve 100 minutách především chytře pobavit a přinést mu kvalitní herecké výkony, téma i provedení.
