Nejen v Londýně, ale také v Praze jsou na každém rohu slyšet rozmanitá nářečí mateřštiny i cizích jazyků. Kde jinde hledat ideálnější místo pro výzkum řeči? Vedle Divadla na Vinohradech se tak ustanovilo nové výzkumné středisko pro dialekt i lidský charakter v Divadle pod Palmovkou, kde svou práci demonstrují na hře Pygmalion.
Zatímco na jevišti Divadla na Vinohradech probíhá výzkum kontinuálně už téměř deset let, Divadlo pod Palmovkou se k této látce vrátilo letos na jaře po dlouhých 58 letech od prvního uvedení na svých prknech. A protože Vinohrady a Palmovka snad nemohou být diametrálnějšími částmi Prahy, i samotné inscenace přinášejí rozdílný přístup k jedné z nejznámějších divadelních klasik.
G. B. Shaw si vypůjčil antický příběh, v němž sochař Pygmalion uprosil bohyni Afrodíté, aby vdechla život dívce, kterou sám stvořil. Ve svém pojetí Shaw nechává přetvořit pouliční květinářku Lízu Doolitlovou ve vznešenou dámu v rámci sázky dvou gentlemanů: profesora fonetiky Higginse a plukovníka Pickeringa. Dalo by se říct, že se jedná o poměrně jednoduchý, vtipný příběh s drobnou romantickou zápletkou a velkým happy endem. Tak se to ostatně i inscenuje.
Irský dramatik byl ale velkým kritikem společnosti, ironikem, provokatérem, feministou a socialistou. V Pygmalionu tak poukazoval na nešvary 19. století, které si našly cestu i do toho současného. A právě na těchto většinou upozaďovaných jevech se režisér Michal Lang spolu s dramaturgyní Dariou Ullrichovou rozhodli Lízinu proměnu postavit. A nutno podotknout, že tento rázovitý přístup se jim rozhodně vyplatil, protože divákovi se tak naskýtají nové podněty k zamyšlení.
Zatímco v klasické inscenační podobě publikum Líze většinou fandí, aby svůj přerod zvládla a dosáhla vytouženého štěstí, během této inscenace si začne klást stejnou otázku jako většina ženských postav: „Co bude s Lízou pak?“ Hra na Boha sice bývá pro stvořitele velice zábavná a dodává mu pocit moci a důležitosti, ale pro objekt zájmu, už tak veselou záležitostí být nemusí.
Splněním vytyčeného cíle to pro Lízu totiž nekončí, byť pánové už svého dosáhli a k tomu ještě s pocitem, že vědí, po čem ženy touží. Ta největší dřina na ni teprve čeká. Další ožehavou otázkou pak je, do jakého společenského okruhu chce Líza patřit. Byť pochází z nejchudší třídy, je doopravdy ona tou spodinou? Anebo je to společenská smetánka, která se navenek sice blýská, ale ve skutečnosti je spíše vykloubená?
Divák se ale nemusí bát, že by po tomto Pygmalionu odcházel z divadla s depresí. Ani zde nechybí humor, a tak se může bavit do samého konce, který by ale mohl přijít o chlup dříve, neboť po přestávce už mnoho převratných akcí nevznikne. Do té doby je ale jeho pozornost plně zaměstnána palčivým otázkami, rapovým odkazem na muzikálovou verzi My Fair Lady i velmi povedenou výpravou. Jelikož byl Shaw velice pokrokový muž a zajímal o technické novinky, vytvořila výtvarnice Lenka Hollá ve spolupráci s Davidem Janečkem a Davidem Šourkem poutavé steampunkové prostředí, kde nechybí roztodivné aparáty či robot Bob, jenž připomíná našeho robota Emila z 60. let minulého století.
Aby Lang Lízu od ostatních postav odlišil, zvolil pro ni severomoravský dialekt, který zahrnuje nejedno jadrné slovo, a zároveň zdůrazňuje určitý sociální aspekt. Nápad to ale není původní. Podobně si počínali již Brně, kde Líza promlouvala brněnským hantecem. Tady se rovněž pracuje se slovní zásobou, její obměnou a celkově vývojem jazyka. To je demonstrováno například na výrazech jako „děsně“ či „strašně“, které se hojně vyskytují ve slovníku mladého Fredyho Eynsford-Hilla.
Ideální představitelku řízné děvuchy našel Lang v Pavle Gajdošíkové, která v Ostravě strávila mnoho sezon a Lízinu náturu i dialekt dovedla k dokonalosti. I tak ale na sebe strhává větší pozornost Jan Teplý coby profesor Higgins. Teplý totiž svého Higginse a ani diváka nijak nešetří a plně obnažuje jeho drsnou povahu. Byť je profesor kapacitou ve svém oboru a dokáže být i vtipným společníkem, je především velmi neempatický, narcistní a neumí se chovat k ženám. To ho nenaučila ani poněkud rezervovaná matka v podání Marie Málkové. Protipólem mu je plukovník Pickering v podání Petra Reifa. Životem protřelý voják má v sobě mnohem více (sou)citu a empatie než univerzitní profesor.
Z dalších rolí vyčnívá Iva Wojtylová coby paní Pearsová, vzhledem připomínající Margaret Thacherovou. Ostatně i Pearsová je takovou železnou lady v profesorově domácnosti. Wojtylová svou postavu navíc bravurně vystavěla nejen na vzhledu, ale také na precizní dikci a specifické chůzi.
Dramaturgie Divadla pod Palmovkou se dlouhodobě snaží uvádět vedle současných titulů také klasiky, kterým ale dokáže dát originální a moderní punc. A vedle Shakespeara a Ibsena se jim to povedlo i u Shawa, jehož Pygmalion je v tomto provedení prostě a jednoduše cool. Určitě je dobré tuto inscenaci vidět.
