Dvě sestry a dvě kamarádky. Jak rozdílná bude jejich dynamika? Dá se to poznat na jevišti? Novocirkusová skupina Holektiv ve spolupráci s režisérem Janem Fričem vytvořila projekt Sisterhood. Nový cirkus ve smyslu artistických technik z něj sice vymizel, zůstala však řada obrazů, z nichž ne každý by se hodil do rodinného alba. Některé jsou humorné, některé spíš zneklidňující. Pro soubor jde o experiment a pro diváka o překvapení.
Inscenace nastoluje otázku, co všechno se může skrýt pod pojmem „sesterstvo“ – místo, čas, vzpomínka, vztah nebo něco jiného? A pokud jde o společenství, je v něm nutné jen pokrevní pouto, nebo zahrnuje širší kategorii vztahů mezi ženami? Spíš než odpovědi nabízí Sisterhood výjevy ve velmi volné, rámcové kompozici, skrze něž může divák hledat svou vlastní soukromou odpověď. Na malé scéně holešovických Jatek78, komorním sálku v zadní části traktu, je místo pro pár desítek návštěvníků. Blízkost malé scény je důležitá, protože na úzkém kontaktu a pohledech skutečně záleží. Prostor rámuje čtverec modré podlahy se srpkovitou houpačkou a televizní obrazovka.
Diváky nejprve ve zvukové kulise uvítá praskot, jako ze staré ošoupané LP desky, a čtyři performerky – Bára a Lída Ješutovy a vedle nich Andrea Vykysalá s Ivonou Szantovou. Rozhlížejí se zaraženými pohledy, jako by byly nečekaně přistiženy v soukromí. Zraky se nenápadně rozutečou do rohů, až se všechna těla setkají těsně zády a pohlédnou konečně na sebe. Nesmělé doteky rukou vystřídá odchod ze scény, na které zůstane samotná Bára s vystrašeným pohledem dítěte. Koncentrace prvních vzpomínek na tmu dětského pokojíčku? Lída se vrací, aby jí strachy z neživých věcí kolem vymluvila, ale pocit se rozklene snad ještě strašidelnější (navíc šeptá do mikrofonu nezněle, takže slovům není dobře rozumět). Obraz na LCD se mění v uklidňující záběr ohniště a jako střihem se přenášíme do přírody, kde táboří tři výletnice. Když dojde na pranici, působí poměrně autenticky. Umělá krev už tolik ne, je názorná, ale není důvod. Opravdovější je kočkování nebo nevyžádaná pusa. Opravdový je i pocit vyvržení z party, ocitnutí se vně bezpečného území sisterhoodu.
Na houpačce emocí
Výjevy se nesou v emocích hecování, podporování, provokování, souboje a péče – jako vlna, která stoupá a klesá, vyvažuje veselost i momenty, jež jsou skoro za hranou. Zalévání pokojovek, houpačka změněná ve vrchol skluzavky (která ale ze scény brzy zmizí, škoda), odpočinek za zvuků tekoucí vody, hlazení vlasů a rytmus samby, nezapálená cigareta. V projekci se objevuje rodinné video, troufám si odhadnout že z pokladnice rodiny Ješutových. Občas se všechny performerky postaví až k divákům a jen publikum s úsměvem pozorují – než se začnou dětinsky postrkovat a propadnou dalšímu sourozeneckému sporu.
V projekci se objevuje abstraktní plocha generovaná z barev, jako by někdo míchal obsah různých plechovek a zkoumal, jaké varianty vzniknou. Nějak tak se mohou promísit i charaktery a osudy; sice organicky, ale každý proud si zachovává svůj ráz. Podobně také působí přetahující se klubko žen na zemi – něco mezi zápasem v řecko-římském stylu a sousoším Laokoona a jeho synů bojujících s hady. Sesterství jako koncept zahrnuje jak soudržnost, tak pochopitelnou touhu po samotě a svobodě. Hlas ze záznamu přináší útržkovité svědectví o tom, jaké to je mít sestru. Což na jednu stranu nemůže pochopit ten, kdo sourozence nemá, i když si na ně s nejbližšími přáteli můžeme hrát. Mluví o zrcadlení, které nezažijete jinak a jindy než s někým, kdo nese stejné geny. „Nemáš žádný bratry, ale máš sestru,“ zní uklidňující vzkaz.
Mezitím gejzír sesterských kočkování pokračuje. Chvílemi se pohybuje na hraně krutosti, jindy se zase do sebe ženy zaklesnou v přesně vyvážené podpoře a vybalancují dočasnou harmonii těl. Některé nápady jsou mi povědomé. Třeba když Lída vyplivne plnou pusu bílých dražé Tic Tac, která se rozprsknou na zemi jako zuby, ale já si vzpomínám spíš na růžové zázračné pilulky z absolventského If. (Proč mám v poznámkách po tomto místě napsáno „chobotnice v produkci“, se mi jeví jako taková záhada, že s ní seznámím i čtenáře. Třeba si někdo vzpomene, odkud se taková asociace mohla vzít.)
Osvěžující formát
Sisterhood je zábavný a pro Holektiv představuje zcela neobvyklý, osvěžující formát. Rezignuje na technickou novocirkusovost, což v tomto případě osobně oceňuji, protože jestli něco nemám ráda, tak je to snaha přizpůsobit téma předem vybraným technikám. Tady si námět začal žít vlastním životem. Sisterhood nechává promluvit jen fyzické divadlo okamžiku, na druhou stranu abstrakce a rámcová kompozice neusnadňuje divákovi práci, pokud by chtěl popsat dramaturgický oblouk. Podobá se spíše surrealistickému toku obrazů. Na jevišti se bojuje, jí, fackuje, běhá, Bára předvádí nesouvislou řeč prázdných slov, která jakoby víte, asi tak nějak, nebo vůbec vlastně ne, ale je to jasný, že jo? Performerky pak téměř v závěru vtipně imitují tanec sourozenců (nebo spíš sourozenkyň, jenže to slovo, zdá se, vůbec neexistuje) z rodinného videa. Rozvedou jej do dynamické taneční variace a zafunguje jako výboj před koncem. Skupina dosáhla kýžené soudržnosti. Selfie nesmí chybět.
Zajímavé místo, tenhle Sisterhood. Vlastně v něm nikdy nejste úplně v bezpečí, ale zároveň je tam teplo a útulno. Pokojové kytky, praskající deska, studené párky a vyzuté tenisky. Je tu vždycky nějaká ruka, která objímá, ale hned z druhé strany taky tahá za vlasy. Pokusem o střízlivý odstup můžeme říct, že jako inscenace je Sisterhood velké puzzle situací a vzpomínek, které máme na své sourozence i kamarády a kamarádky. Tedy ty, které můžeme oslovit „ségra“, a nebudou si u toho ťukat na čelo, protože vědí. Je zajímavé ale pozorovat nezaujatě, že to reálné sesterství je skutečně odlišitelné. Že mezi sestrami funguje neviditelná chemie, vyšší úroveň darebáctví i spiklenectví. Nemusí se zamýšlet nad tím, co si mohou k sobě dovolit, ta hranice je podvědomá, což jim dává volnost a lehkost projevu, viditelnou svobodu. A to je něco, co můžeme zase chápat jako cíl v sesterském přátelství, které budujeme s lidmi, jež si vpouštíme do života. Sister goals nezávisle na DNA.
