Znáte Gatsbyho? Je to náramný hostitel! Jeho opulentní večírky v paláci ve West Egg jsou natolik vyhlášené, že se k němu každý víkend sjíždí ze všech koutů New Yorku všichni, co chtějí něco znamenat. Anebo mít druhý den alespoň pořádný bolehlav. A představte si, že tenhle Gatsby své večírky teď pořádá v Divadle na Vinohradech. A i když se při nich nezpijete do němoty, nějaká ta morální kocovina po nich nastane.
Společenský román Velký Gatsby Francise Scotta Fitzgeralda si před sto lety našel jen pramálo čtenářů. Větší ohlas zaznamenal až v 50. letech minulého století, kdy byl na školách zařazen na seznam povinné četby. Tím se dostal také k budoucím tvůrcům, kteří ho následně převedli na filmové plátno nebo na divadelní prkna. Jednu z posledních dramatizací Fitzgeraldova románu uskutečnil v roce 2006 Simon Levy a na základě jeho adaptace vzniklo přes 600 produkcí včetně té v Městském divadle Brno a nově i v Divadle na Vinohradech.
Režijně se pražské inscenace ujal Martin Čičvák a rozhodl se ji konfrontovat s dneškem. Nejedna paralela k tomu totiž vybízí. Stejně jako ve 20. letech minulého století se i dnes společnost žene za chimérou amerického snu. Jenže realita je poněkud jiná. Bohatí bohatnou, chudí chudnou, doba je zrychlená a toho, kdo nestíhá, semele. O slovo se hlásí dekadence a extremistické názory už zase přestávají být ojedinělými výkřiky do tmy. Doba je natolik vymknuta z kloubů, že už ani ryzí láska nedokáže obstát před plytkostí. Nejdůležitější totiž je, aby na povrch bylo vše krásné.
Tento Fitzgeraldův hořký bonbonek se většina tvůrců snaží zabalit do blyštivého celofánu jazzových tńů, aby byl pro diváky stravitelnější. Martin Čičvák ale servíruje zlatá dvacátá bez větších pompézností. Kostýmům Sylvy Zimuly Hanákové sice nechybí třpyt a luxus v podobě perel, kožešin, per nebo extravagantních ozdob, vše je však laděno do černé, bílé, popřípadě červené. Žádný výbuch barev, který by odváděl divákovu pozornost, se nekoná. Stejně úsporně je řešena scéna Hanse Hoffera. Vévodí jí kruh připomínající obroučku brýlí z plakátu doktora Eckleburga, který v knize zastupuje vševidoucí oko Boží. To shlíží nejen na hlavní aktéry, ale také na taneční company, kterou choreografií vybavila Silvia Beláková. Rytmus jim i inscenaci udávají na jevišti přítomné bicí a harfa, jež doplňují hudbu Ondřeje Brouska.
Ondřej Brousek také diváky provází celým příběhem coby vypravěč. Jeho Nick Carraway už sice pozbyl mladického pelu, ale stále je schopen šibalství či neobratnosti, jež v něm probouzejí vzpomínky na dané situace. Svým zralým pohledem a úsudkem Brousek zároveň komentuje pomíjivost a iluzivnost, kterou dokázal v daný moment vytvořit pověstmi opředený Gatsby. Toho ztvárňuje Marek Lambora, a tak nejedno dívčí srdce určitě zaplesalo už při pohledu na plakát.
Lambora ale nesází jen na svou oblíbenost u něžného pohlaví. Jeho Gatsby není pouhým snem všech přítomných. S lehkostí kolem sebe buduje přitažlivé tajemno, kterým prosvítají temné tóny tvrdého byznysmena i křehkost beznadějně zamilovaného kluka. Jeho láska Daisy ale žádná křehká květina není. Jana Kotrbatá ji hraje jako povrchní krasotinku, jež si však dokáže spočítat, kde a s kým jí nakonec bude nejlíp. Lambora s Kotrbatou už od Periferie tvoří na jevišti velmi příjemnou hereckou dvojici, a tak jim divák jejich milostné vzplanutí bez debat uvěří.
Sexappeal do inscenace vnáší také Aneta Krejčíková jako Jordan Bakerová. A zatímco Gatsbym se všichni nechávají bezhlavě a rádi ovlivnit, manipulátorské praktiky Ondřeje Krause jako Toma Buchanana málokdo zkousne. V šachu drží nejen manželku Daisy, ale i milenku Myrtle, která v podání Sáry Rychlíkové připomíná spíš obhroublou hospodskou než hloupou ženušku.
Trochu nepatřičně pak v celém konceptu působí pojetí jejího manžela George Wilsona Tomášem Dastlíkem. Oblečen do současných tepláků a ve snaze urvat také kousek toho štěstí se sice žene, ale stále jen v kruhu. Proto svou marnou snahu může připomínat pověstného křečka v kolečku. Wilsonovi dal ale Dastlík i Čičvák větší oblouk. Probíhá tam totiž proměna z člověka na pouhého tvora, k tomu bezvýznamného, kterou herec ještě doprovází nepříjemným kvílením. Byť zajímavý nápad, tak tato transformace evokuje spíše Gluma z Pána prstenů, a proto vedle civilních kolegů vyznívá Dastlík až moc expresivně.
To ovšem není to jediné, co druhou část postupně sráží do nezajímavé vinohradské inscenační šedi. Jako by po přestávce vyšumělo z Gatsbyho i samotné inscenace ono přitažlivé kouzlo a tempo, kterým se divák nechal v první části pohltit. Místo lahodného šampaňského tak dostává už jen zvětralý sekt.
I přes onu pachuť v závěru lze ale s čistím svědomím konstatovat, že Velký Gatsby je vcelku podařená inscenace, která spolu s Hanou přináší na vinohradské jeviště po delší době nadprůměrnou podívanou.
