„Druhá generace“ souboru DEKKADANCERS slaví letos výročí. K deseti letům si mimo jiné nadělila dva narozeninové večery, jež slibovaly průřez úplně celou historií tohoto tanečního uskupení. DEKKADANCERS zdařile balancují na hranicích žánrů a nevypočitatelně mezi nimi přeskakují: jednou vážné taneční divadlo, potom komedie, pak současný tanec a najednou zábavní show. Nějaké zařazení je jim úplně jedno, i když myslím, že v krvi mají především zábavu. Na svých narozeninách skutečně vtipem nešetřili, ačkoli ve výsledku ukázali všechny polohy včetně těch vážnějších.
Jak to všechno začalo…
Před víc než deseti lety, což možná není od věci vysvětlit. DEKKADANCERS se jako značka objevili v roce 2009, kdy se dali dohromady členové Baletu Národního divadla Tomáš Rychetský a Viktor Konvalinka s fotografem Pavlem Hejným. Oba tanečníci za sebou měli také zkušenost s tvorbou choreografií, Tomáš Rychetský (spolu s Davidem Stránským) začal tvořit v Pražském komorním baletu už v roce 2003. Později Petr Zuska z pozice šéfa baletu Národního divadla uspořádal Miniatury, kdy po vzoru některých zahraničních divadel dal příležitost členům souboru, aby vytvořili vlastní krátká díla a ucházeli se v jednom či dvou večerech o přízeň publika. Díky tomu si mohli osahat svůj vlastní potenciál, dát formu snům a zjistit, jestli je tvorba opravdu tak moc volá. A byli to právě Tomáš Rychetský a jeho kolega Viktor Konvalinka, které choreografie opravdu volala.
DEKKADANCERS byli nějakou dobu volnočasovou aktivitou, v choreografiích účinkovali členové baletu Národního divadla. A právě díky tomu, že v projektech ventilovali svou touhu po tvorbě – jak experimentální, tak nekorektně humorné –, nebyli zodpovědní nikomu než divákům a nemuseli se omezovat žádnou shora danou dramaturgií, zapůsobili na taneční scéně jako svěží vítr. Když chtěli, byli vážní, jindy zase vtipní až do trapnosti. A bylo jim to úplně jedno, protože se tím bavili a odreagovali se. Publikum přitom na jejich svobodné výboje reagovalo, protože cítilo opravdovost. „Vždy jsme chtěli, aby se lidi přišli pobavit. Zároveň jsme jim ale chtěli dát kus umění a profesionality. Občas jsme zařadili i ‚těžší‘ kousek, tak, abychom byli v nějaké rovnováze. Z vysokého umění jsme si uměli udělat legraci a shodit ho. Stejně se nebojíme shodit sami sebe,“ vzpomínal později Tomáš Rychetský v rozhovoru na Opeře Plus.
Druhá generace
Viktor Konvalinka na konci sezony 2014/2015 odešel z Národního divadla do švédského souboru Norddans. Tomáš Rychetský už v Národním divadle také nepůsobil a Viktor, snad z čisté intuice, oslovil své kolegy ze souboru Marka Svobodníka, Štěpána Pechara a Ondřeje Vinkláta, aby DEKKADANCERS převzali. „Předal nám kontakty, doporučil, koho se máme držet, dal nám pár rad do života a zmizel,“ říkal později Marek Svobodník. „Idejí byla velká spousta, stejně jako pokusu a omylů. Po umělecké stránce jsme si se Štěpánem a Ondrou museli udělat poměrně hodně jasno. Nejvíc jsme se naučili během prvního roku spolu. Také jsme na doporučení Viktora navázali spolupráci se Štěpánem Benyovszkým, dramaturgem a režisérem některých naších stávajících představení.“
O dvou „generacích“ mluvit klidně můžeme, protože druhý tým dovedl DEKKADANCERS až do fáze, kdy jde o nezávislý soubor repertoárového typu, který má stálou skupinu tanečníků, několik premiér ročně a trvalou rezidenci na Jatkách78. Ale přístup k umění a původní idea svobodné tvorby, snaha nezapadat do škatulek a diváky bavit, ty zůstaly. I když se „Dekkáči“ druhé éry propracovali k velkým celovečerním inscenacím i k Ceně Thálie, kterou dostala Klára Jelínková za roli Blanche v Tramvaji do stanice touha hostujícího choreografa Arthura Pity. Dnes tvoří jádro týmu Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát, kteří se DEKKADANCERS umělecky věnují naplno, vizuální identitu stále drží v rukou fotograf Pavel Hejný. Předání žezla před lety neznamenalo vyloženě zlom, spíš přirozený vývoj. A o tom, že každý, kdo byl jednou Dekka, je Dekka navždy, svědčila i narozeninová oslava na Jatkách78, kde se sešli skoro všichni tanečníci z obou ér.
Průlet minulostí i současností
I kdyby si někdo náhodou nevšiml, že se tady něco slaví, Superman s dortem (Tomáš Kopecký) to každému houževnatě připomínal během celé produkce. Trvalo však celý večer, než byla svíčka slavnostně sfouknuta. Superman, který pochází z choreografie Umíněnost ztracených a je mu už patnáct let, se stal průvodcem narozeninové revue. Na jejím začátku ale DEKKADANCERS začali čerstvou novinkou, pasáží z nedávné premiéry Studio 54, která vytržená z původní show působí paradoxně zrale a inovativně. Bez nánosu pozlátka vynikají sóla i kontaktní okamžiky, vláčné pohyby i izolace, vlny těl i staccata. Není to sice žádné gala koncertní číslo, ale stojí za to vidět takový fragment samostatně.
Z přítomnosti se program následně přenesl do minulosti, k choreografii Ultimo z roku 2010. Vytvořili ji Viktor Konvalinka s Tomášem Červinkou a Konvalinka byl za ni dokonce jako interpret nominován na Thálii. Hořce humorný výjev ze života dvou vojáků, kteří se skrývají v protivzdušném krytu a jedinou společnicí je jim nafukovací panna, se tenkrát zdál poněkud zábavnější, protože působil zcela nereálně a plynové masky byly opravdu jen divadelními maskami. Dnes najednou jako by choreografie stála blíž Polívkově Pépe… Je stále nápaditá, lipsync, škádlení nad rekvizitou, soupeřivost, synchronizovaný duet. Narozeninově její fragment tančil Jonáš Dolník a Mathias Deneux.
A zůstali jsme ještě v minulosti, u již zmíněné Umíněnosti ztracených. Tereza Kučerová, Zuzana Šimáková, Natálie Benyovszká i Aya Watanabe připomněly choreografii, v níž nosí matrace zavěšeny přes rameno jako kabelky, ale také na nich poskakují a vybíjejí energii jako malé děti. Na postavu „zákazníka“ v kožichu si ovšem nevzpomínám (do ní se vetřel Štěpán Pechar z nové generace).
Šibeniční humor i křehké vztahy
Mezi novější ukázky pak patřilo rozverné číslo s tanečníky-čerňáky posluhujícími velkému šéfovi (Štěpán Pechar), kolem něhož se zdánlivě sám přeskupuje bílý nábytek, a delší pasáž z komické inscenace Poslední večeře. Ta měla premiéru v roce 2017 (tedy před covidem) a je skvělým příkladem, jak se mění naše vnímání obsahu spolu s vnějšími okolnostmi. Ukázka, která je satirou na vraždící baletku a svatbu v mafiánské rodině, kde teče vodka proudem a kozáček se střídá s akrobacií, má dnes opravdu fatálně jiný rozměr. V lednu se vrací na repertoár celá v obnovené premiéře.
Zcela abstraktní je naopak duet Křehký vrh Ondřeje Vinkláta a Štěpána Pechara, který vznikl před deseti lety, ale oba ho stále vystřihnou jako nic. Pocta dědictví moderního tance v ryzí podobě. Poté následovala skupinová choreografie z inscenace Jiřího Pokorného and, která akcentuje izolace, tělesné synkopy, záškuby a rytmus přetékající do opulentní diskotéky.
A pak hned skok zpět znovu k Umíněnosti ztracených s duetem Zuzany Šimákové a Viktora Konvalinky. Snad teď jako zralí tanečníci tu část na písničku z repertoáru Dinah Washington, která může stát jako samostatný kus, prožívají ještě víc a autentičtěji: odstíny vztahu, který prochází fázemi sbližování, odmítání, manipulace i chladného opouštění. Rychetský a Konvalinka jeli na vlně taneční moderny, vykreslovali ztracenou rovnováhu slovníkem, který tehdy načerpali z jeviště, a ta uplynulá léta už jsou znát. Ale právě proto je dobré si tyto choreografie občas připomenout. A je hrozně sympatické, že DEKKADANCERS na svou oslavu zařadili i taková čísla, která mají daleko ke komickému varieté.
Konec první části večera, která už v té chvíli nabývala olbřímích rozměrů (kolem sedmdesáti minut), patřil majtrštyku první generace: Kill de Bill z roku 2011. Konkrétně jeho závěrečné části, v níž se hrdinové, padlí vojáci, dostávají do nebe a stylově oděni v dlouhých spodcích se oddávají tanci. Během oslavy se na jevišti sešli tanečníci obou etap – Tomáš Rychetský a Viktor Konvalinka, ale také Adam Sojka, Patrik Čermák, Albert Kaše a Florian Garcia. Nechyběl ani oblíbený zlatý hřeb této choreografie, Marek Svobodník (pokud si pamatuji, dříve toto sólo dělal Tomáš Kopecký) v blonďaté kudrnaté paruce s parafrází na Lord of the Dance.
Perlička na závěr čili Zametá celá rodina
Přestávku orámoval improvizovaným vystoupením Mathias Deneux v dvojroli ztracené nevěsty a ztraceného manžela (svatební šaty a taška z Lidlu included) a publikum se zpět do sálu natěsnalo jen neochotně, protože ve foyer se rozproudila čirá zábava. DEKKADANCERS však pojali program opět po svém a nečekaně naservírovali už jen jeden závěrečný chod, nesmrtelný skeč Jakstohoven (2009). Na první pohled čistá rekonstrukce se špetkou nostalgie: tanečníci (včetně Tomáše Rychetského, Viktora Konvalinky a Marka Svobodníka) převlečení v dresech charakterizujících národy, kteří jsou ochotní se pro vítězství ve slow motion běžeckých závodech dopustit jakéhokoliv zlovolného faulu. A k tomu Alex Sadirov s tanečními pohyby Michaela Jacksona, který, nemaje příslušné trikové obuvi pro „anti-gravity lean“, musí se spolehnout na silné paže sportovců.
Ukázalo se však, že neběží jen závodníci sami, ale všichni DEKKADANCERS! Ze zadního plánu se totiž k běžcům a posléze i k úklidu na Montyho čardáš připojilo několik desítek dalších tanečníků a kamarádů svědomitě okostýmovaných, aby zapadli do pestré společnosti. Nechyběl Jiří Lábus, který s DEKKADANCER už řadu let spolupracuje, ani mecenáška Dadja Altenburg-Kohl s manželem a mnoho dalších. A pak už se šlo slavit do foyer. Hostitelům se povedlo návštěvníky disproporčním programem dokonale zmást, byl to tah hodný obou generací Dekkáčů. Tak tedy všechno nejlepší!
P.S.: DEKKADANCERS si nadělili ještě jeden dárek. Jatka78 jsou divadelní prostor, ale slouží i jako galerie. Výročí souboru tu doprovází výstava Pavla Hejného, která byla, asi aby toho na návštěvníky nebylo příliš mnoho najednou, představena o druhém narozeninovém večeru. Jedna část zahrnuje velkoformátové fotografie, které vznikly při tvorbě vizuálů k inscenacím Double Shot, Tramvaj do stanice Touha, Jonathan Livingston Racek, and, Studio 54 a La Dolce Vita. Druhou částí je obří rodinné album, fotostěna černobílých portrétů a dokumentárních záběrů, veselých momentek ze zákulisí a k tomu výčet všech (?) osobností, které lze počítat do velké Dekkarodiny. Výstava potrvá do 1. února 2026 a před jejím ukončením proběhne dražba fotografií, kterou povedou Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát.
