Svět se řítí do záhuby a spasit ho mohou jen superhrdinové. Superman sice vládne nadpřirozenými schopnostmi, ale koncem 30. let 20. století funguje jeho moc pouze na stránkách komiksů. Je tedy nutné povolat hrdiny z masa a kostí. Jenže kde je v USA vzít? Tuto otázku si klade i inscenace Projekt Manhattan uváděná v pražském Divadle pod Palmovkou.
Marťani z Budapešti
Za největší líhniště tehdejších superhrdinů je považována Budapešť, která disponuje značným množstvím vědců – fyziků a matematiků, již se kvůli svému židovskému původu museli ze starého kontinentu přesunout do Ameriky. Zde Leó Szillárd spolu s Eugenem Wignerem v roce 1939 sepisují varovný dopis Rooseveltovi, pod nějž se podepsal také Albert Einstein. Protože jsou tito pánové prudce inteligentní, uvědomují si, že byť i slovo může být zbraň, v boji s Hitlerem bude nutné zvolit těžší kalibr. A pro ten bude potřeba získat nejen dostatek financí, ale také další chytré hlavy. Postupně se tak rodí „liga spravedlivých“ sestávající například z bankéře Alexandra Sachse, vědců Vannera Bushe, Paula Dirace a dalších Budapešťanů Paula Erdöse a Edwarda Tellera. Ti všichni začnou pod vedením Roberta Oppenheimera pracovat na utajeném Projektu Manhattan, jenž v roce 1945 vyústí v sestrojení atomové bomby. A v roce 2022 ke vzniku hry italského dramatika Stefana Massiniho, kterou nyní uvádí Divadlo pod Palmovkou.
Co se stane, když…
Oceňovaný dramatik a režisér Stefano Massini ve svých hrách často spojuje fikci s reálnými událostmi a osobami. Rodilý Ital se však pramálo zaobírá italskými reáliemi. Více ho láká americká historie prodchnutá židovstvím, se kterým má zkušenost již od dětství. Jeho otec totiž zachránil život kolegovi, který jako poděkování nabídl Stefanovi místo v židovské škole, kde se malý Massini naučil nejen hebrejštině, ale také angličtině a divadlu. Proto se obojí objevuje jak v Dynastii (Lehman Brothers), jež se stále hraje v Huse na Provázku, tak i v Projektu Manhattan, který poprvé uvedlo Jihočeské divadlo v minulé sezoně. Obě hry rovněž spojuje styl, rytmus vyprávění i určitá mnohovrstevnatá textová náročnost kladená na inscenátory, jimž Massini současně dává velkou volnost. Řada pasáží totiž od něj nemá předepsané postavy a je jen na zvážení tvůrců, jak s touto skutečností naloží.
Uvnitř vnitřku vnitřku
V Divadle pod Palmovkou se Projektu Manhattan ujal režisér Michal Lang, který je zvyklý vyprávět a stavět epické příběhy na divadle, a proto si dokázal poradit i s Massiniho textem. Vsuvky a komentáře mezi dialogy svěřil herečkám Martině Frejové Krátké, Kateřině Hrdinové a Lucii Michálkové. Dámy evokují tehdejší oblíbené vokální trio Adrews Sisters a jsou oděny v kostýmcích, jež svou jedovatě zelenou barvou zase odkazují k Supermanově kryptonitu či přímo jaderným zbraním.
Ženy v této inscenaci ale nejsou pouhými nositelkami informací. Jsou také hybatelkami děje a rovněž ztvárňují milostná vzplanutí vědců, kteří dokážou zahořet i mimo svůj obor, byť je pro ně na láska mnohdy složitějším procesem než samotné sestrojení atomovky.
První části Projektu Manhattan dal Lang poměrně svižné tempo. Hrdinům v ní jde přece o čas. Pracuje hodně se střihem, repeticí a obrazy staví jako komiks – jasně, stručně a výstižně. Diváka seznamuje s mnoha postavami i teoriemi, ale všemu dává lehkost a humor. Oproti tomu ve druhé části vše zpomalí a zvážní. Prostor se vylidní a vyprázdní. Tato část se věnuje pouze Oppenheimerovi, který je připodobněn k proroku Jeremiášovi a který vede polemiku sám se sebou (a tak trochu i s divákem) na téma dopadu atomové bomby na lidstvo.
Atomový věk
Štěpení může mít smrtící účinek nejen pro lidstvo, ale i pro samotnou inscenaci. Pokud by se totiž nazkoušený tvar někde pozměnil či jen drobně narušil, promazaná kolečka Langova stroje začnou velmi rychle haprovat. I v tomto případě jde o přesné načasování všech akcí, a proto jsou na techniku a hlavně herce kladeny velké nároky. Ti musí obsáhnout nejen ohromné množství textu protkané odbornými výrazy a postupy, ale také ho zvládnout správně vypointovat. Naštěstí se Lang může opřít o skvělé výkony Jana Teplého, Martina Němce, Michala Lurie, Jaroslava Blažka, Tomáše Vardana a Šimona Holiše, kterým by se mohlo podařit udržet premiérové nasazení při každé další repríze. To je totiž svízel této inscenace. Zatímco některé inscenace se reprízami čistí a ladí k dokonalosti, tady by proluky mezi jednotlivými představeními mohly nadělat paseku.
Co by si ale mohlo ponechat konstantní tvar, je výprava Miroslawa Kaczmarka. Ten na jevišti vytvořil minimalistický prostor o bílých stěnách, na něž se promítají vzorce nebo fotografie rozpohybované pomocí AI technologie.
Baruch Hashem!
Zatímco umělá inteligence hýbe světem teď, před 80 lety jím pohnula finální část Projektu Manhattan. Proto se Divadlo pod Palmovkou rozhodlo svým Projektem Manhattan tuto událost a pozadí za ní nejen připomenout, ale zároveň upozornit na současnou situaci a (zne)užití nových technologií. Snad tedy jejich divadelní sdělení dokáže úspěšně proniknout ke všem divákům. I na ně totiž inscenace klade poměrně velké nároky, aby dokázali vstřebat veškeré informace.
